Jak se Kája dostal mezi nás

Po spoustě prohlídek se ošetřující doktor, kerého jsem si vybrala, protože se známe a je fakt dobrý, rozhodl, že Kája půjde ven 25.8.2008.

V neděli, den předtím, jsem si zabalila kufr a nemohla spát. Tak už zítra. Uteklo to strašně zejména proto, že jsem o svém stavu věděla od 21.tt.

Ráno šla se mnou do porodnice sestra. Tam nám řekli, že budeme muset čekat, až se uvolní pokoj a že to bude asi fakt na dlouho. Bála jsem se, že mě pošlou domů a já si celý ten předchozí den prožiju ještě jednou. Tak jsem se začala hádat, že to teda ne, protože mám vše domluvené s přednostou porodnice a kde vůbec je, jak to, že tam pro mě není místo, když se už od minulé středy ví, že dnes budu rodit a tak...no hysterka. Řekli mi, že rezervované místo je pěkná věc, ale když to na nějakou maminu přijde samovolně, že ji přece nemůžou poslat domů se slovy, že za chvilku přijdu já, bez příznaků porodu a oni mi to místo musí držet a že můj doktor (vyjmenovali důrazně všechny jeho tituly, protože já předtím řekla jen pan V….. a na tituly se vybodla) jel do Ivančic, protože tam v noci nějaká chuděra začala přirozeně rodit trojčata. Mám prostě pech. A to jsem ho tam tak moooooooc chtěla mít.

Po asi hodině na monitoru mě dali na porodní pokoj a zavedli tabletu. To bylo 8 ráno. Jakmile jsem se ocitla v horizontální poloze, okamžitě jsem vytuhla. Probudila jsem se se šílenými křížovými bolestmi asi po půl hodině a volala asistentku. Ta mi řekla, že takové bolesti mají všichni, někdo i 12 hodin, a že mou sestru (doprovod) poslali domů, protože to bude trvat. Paráda, jsem na to úúúúúúúúplně sama. Když jsem řekla asistentce, že mám srostlé obratle s křížovou kostí, odpověděla, že mě to bude bolet víc než ostatní a odešla. Ve dveřích přes rameno houkla, ať si dám sprchu, že se mi možná uleví.

Následující 2 hodiny jsem v podstatě kromě vyšetření a píchnutí vody strávila ve sprše. Kolem 11 jsem už nemohla bolestmi chodit, tak sem si klekla na postel a skuhrala haló, pomóc, protože jsem na telefon nedosáhla. Po chvíli dovnitř vlítla asistenka a seřvala mě, ať tam neječím, že děsím ostatní maminy a že porod prostě bolí. Než jsem stihla něco říct, zase vypadla.

V poledne mi přišli říct, že čekají na výsledky testu, aby mi mohli dát epidurál. Za půl hodiny přišla anestezioložka (můj anděl spásy) mi to píchnout. To už jsem měla kontrakce po 1-1,5 minutách a tlačila jsem (samo to tlačilo a já s tím nemohla nic dělat). Když mi to píchali, měla jsem zrovna velkou kontrakci, tak mě asi 3 lidi drželi, abych neskočila z postele a nešla tlačit na záchod (jsem si říkala, že kdybych už rodila, ať se malý/malá nebouchne o postel do hlavičky).

Během 5 minut bylo po bolestech. Dali mě na monitor a já vysílením z toho všeho a nevyspáním usnula. Nevím, jak často to bylo, ale vzbudilo mě vždycky, když někdo v bílém plášti (pokaždé někdo jiný) vešel dovnitř, podíval se na monitor a řekl "to není dobrý". Na otázku co není dobrý, řekl dotyčný "ten monitor" a zase zmizel.

Před 16. hodinou mi přišli říct, že se neotevírám, že už není čas a že mi "navrhují ukončit těhotenství císařským řezem". Hurá! Pak se mě zeptali, jestli budu chtít podepřít cestou na sál...s epidurálem a do půlky stehen ochrnutýma nohama! Tak mě 2 sestry vlekly mezi sebou, držíce pod rameny a žertovaly, že vypadám jak po pořádné opici.

Na sále jsme čekali, až se dohodnou, kteří 2 ze 3 doktorů to udělají. Anestezioložka opět nezklamala a svým konejšivým hlasem mě uklidňovala, že to dobře dopadne, zatímco má asistentka nervačila, že jestli si už nepřestanou losovat kámen-nůžky-papír během několika minut se mimi asi udusí.

Pak už to šlo ráz naráz. Najednou jsem se nemohla nadechnout a řekla to anestezioložce, která mě držela za ruku a ona, že můžu a já že ne, že mi nejde zvednout hrudník a ona, že to bude tím, že mi na něm klečí doktorka. Aha. Malý si spletl strany a tlačil se nahoru.

V 16:15 mi řekli, že mám chlapečka a já si šíleně oddechla. Pak mi ho před cestou na novorozenecké dali pohladit a já se ho bála dotknout. Pak ať mu dám posu na cestu a když sem mu ji dala, kýchl. Říkám jim "bezva, má na mě alergii".

Třetí den na světě mi ho přinesli z vyšetření na žloutenku, kterou mimochodem měl, na kojení, a on mi ukázal to, co je v titulku článku - "jo, maminko, nebude to se mnou o nic lehčí, než když jsem šel k vám…“