Po bouřlivých reakcích na článek, který se týkal jeslí, jsem se rozhodla napsat článek na téma, jak to u nás vlastně probíhalo s jeslemi a později školkou. Předem prosím o shovívavost, protože zpravidla píšu o úplně jiných tématech.
Po dítěti jsme s manželem dlouho toužili. Nejdřív jsme ho odkládali z finančních důvodů, pak se nám nedařilo, ale nakonec se podařilo. Vzhledem k našim oborům (oba jsme lékaři) bylo jasné, že ani jeden z nás nemůže zůstat na RD nijak dlouho. Když jsem v práci oznámila, že jsem těhotná, tak okolí nevědělo, zda se radovat či brečet. Kolegové sice věděli, že se s manželem o dítě už dlouho snažíme a přáli nám úspěch, ale personální situace je u nás žalostná (nejen u nás na oddělení nebo nejen u nás v nemocnici, začíná to být už trošku celorepublikový problém). Po zvážení všech pro i proti jsme se rozhodli, že budu doma 6 měsíců a péči o dítě poté svěříme jeslím nebo chůvě. Nakonec zvítězily jesle kvůli kontrole, odbornosti i financím.
Už během těhotenství jsem slýchala na jesle jen samé špatné věci (např. dítě v jeslích = masový vrah, krkavčí matka, sobecká kariéristka a chudák dítě). Sice jsem věděla, že jesle byly hojně rušeny, ale díky onomu odporu společnosti k nim jsem nabyla dojmu, že místo v jeslích seženu naprosto bez jediného problému. Nejdříve jsem si myslela, že v klidu porodím, doma se s miminkem zabydlím a pak se pomalinku začneme porozhlížet po vhodných jesličkách. Zkušenější maminky mě však docela postrašily – jen počkej, až se ti to narodí, to si nebudeš stíhat ani zajít na záchod, natožpak vybírat jesle. Tak jsem dala na jejich rady a začala hledat na internetu jesle už jako těhotná. Nejprve jsem hledala státní jesle, to je stejné jako hledat jehlu v kupce sena. Státní jesle totiž téměř neexistují. Nebližší máme hodinu cesty od domova a navíc mi tam řekli, že mé dítě nepřijmou, protože přednost mají děti bydlící v daném městském obvodu a i tak mají větší poptávku než kapacitu. Tak jsem se zaměřila na soukromé jesle, na jejich webových stránkách vždy byla větička, že maminky jsou kdykoli vítány na prohlídku, konzultaci apod. Takže když jsem byla ve 32.týdnu, řekla jsem si, že udělám hezký den, zajdu dokoupit chybějící věcičky na mimčo a přitom se zajdu podívat do dvou jesliček, na které jsem měla výborné reference. Ten den jsem se vracela domů jako opařená. Oboje jesličky sice působily výborným dojmem, ale v prvních mě mohli zapsat na 18.místo pod čarou a v druhých na 15. O den později jsem zavolala do dalších jeslí, kde mi řekli, že mají poslední volné místo (jen díky tomu, že jedna paní změnila pár dní předtím názor a svou registraci zrušila). Takže jsem si jesle jela prohlédnout a syna zapsat. Bylo to hodně zvláštní - zapisovat dítě do jeslí, ačkoli se ještě nenarodilo. Navíc s manželem jsme chtěli překvapení, takže jsme ani nevěděli, co čekáme, ale už to mělo zaregistrované místo v jesličkách:-)
Hodně lidí se zvědavě ptalo, jak to v jeslích vypadá. Takže jak to vypadalo v našich jeslích – děti brali od 6 měsíců, na jednu tetu připadaly 3 děti, později 4 (když byly větší). V jeslích se zpívalo, malovalo, hrálo, učily se základní hygienické návyky… Tety byly kvalifikované, byly vám předloženy veškeré jejich materiály a reference, byla i určitá možnost si danou tetu zvolit. Každý den jste se dozvěděli, co dítě dělalo, co se mu povedlo nebo naopak s čím byl problém. 1x za 6 týdnů byly individuální konzultace ohledně vývoje dítěte. Jeslím, které navštěvoval syn, nemám co vytknout, byly úžasné a dodnes chodíme naší tetu navštěvovat.
Jak jsme to dělali, když byl syn nemocný? Společně s mými rodiči (taky lékaři) jsme se snažili dohodnout služby tak, aby vždy jeden z nás mohl syna pohlídat. Ve čtyřech lidech se nám to vcelku dařilo, jen občas jsme museli využít třeba sousedčinu dceru (tehdy byla na VŠ a ráda si přivydělala) či paní na hlídání.
Jesle byly do 3 let věku dítěte. Pak jsme tedy šli k zápisu do školky. Samozřejmě jsme věděli, že kvůli nedostatečným kapacitám je řada dětí odmítána, ale naivně jsme se domnívali, že syna přijmou, vždyť přece oba pracujeme. Ve školce nás vyvedli z omylu. Syna nepřijali, přijali předškoláky a pár zbylých volných míst obsadili dětmi samoživitelek (naprosto chápu). A situace se opakovala, co teď, kam syna dáme? Do práce si ho vzít přeci nemůžeme. Začali jsme oba zuřivě obtelefonovávat školky nejprve v blízkém okolí, poté i vzdálenější, nejprve státní poté soukromé. Ani v jedné jsme neuspěli. Vlastně největší úspěch byl, že nás jedna soukromá (a taky pořádně drahá) školka zapsala na 3.místo pod čarou.
Zachránila nás až jedna sestřička z mého oddělení. Zmínila se mi o své známé, která má taky syna a chtěla by si přivydělat hlídáním dalšího prcka či dvou a zároveň tak získat společnost pro své dítě. Seznámila nás a my si s maminkou padly do oka, děti naštěstí taky.
A jak to fungovalo? Upřímně fungovalo to na černo. Maminka hlídala celkem tři děti – svého syna, mého a ještě jednu holčičku. Výhodou bylo, že maminka byla plně flexibilní, takže syna jsme mohli přivést i odvést v jakoukoli hodinu. Pokud jsme měli oba noční, spal syn tam. Děti si rozuměly. Maminka sice neměla žádné kvalifikační předpoklady (byla dřív mzdová účetní), ale šlo jí to výborně. Děti měly bohatý program. Dopoledne si s nimi zpravidla hrála doma, pak jim uvařila nebo jen ohřála oběd a odpoledne si hrály venku. Chodily na hřiště, jezdily na kole, navštívily snad všechna muzea v Praze, v zimě chodily bobovat, občas byl i celodenní výlet, ale nejčastěji se chodilo do zoo. Platili jsme stejně jako u soukromých jeslích nemalou částku, ale stálo to za to. V ceně byl oběd, svačiny jsme dávali vlastní.
Jak jsme to dělali, když byl někdo nemocný? Původně jsme to plánovali stejně, jako když byl syn v jeslích a byl nemocný. Ale děti se dělily o vše rovným dílem, takže pokud byl nemocný jeden, byly nemocné všechny. Prostě se tomu přizpůsobil jejich denní program. Pokud měly lehčí rýmu či kašel, normálně si doma hrály. Pokud přišla chřipka, tak jim paní rozložila velký gauč a buď čučely na pohádky na videu nebo jim paní četla nebo spaly. Běžně byla TV tabu, takže když byli nemocní, měli radost, že se můžou dívat.
O rok později jsme se syna opět pokoušeli zapsat do školky a opět bez úspěchu. Stejně dopadly i maminka holčičky i maminka syna, která nám hlídala. Takže další rok syn prožil stejně, ve stejném kolektivu.
Další rok už byl syn předškolák, takže se do školky dostal. Ačkoli zpětně už nevím, jestli to mám hodnotit jako výhru. Když jsem zjistila, kolik dětí bylo zapsáno a kolik jich vychází na jednu učitelku, tak mě až zamrazilo. V diskuzi o jeslích padl výraz odkladiště dětí. A přesně tak bych popsala situaci ve školce. Zatímco v jeslích i šedé mini školce měl syn bohatý program a individuální přístup, ve školce nebylo ani jedno z toho. Nebyla to chyba učitelek, ale prostě enormního počtu dětí. Školku jsme s manželem hodnotili se slovy – je to lepší, než ho nechat doma samotného. O tom, že by jeli někam do muzea nebo tak něco, nemohla být řeč. Paní učitelky neměly odvahu a nic se jim nedivím při daném počtu dětí, taky bych neměla odvahu jezdit s nimi MHD po Praze a modlit se, že mi do tramvaje nastoupí všechny a někdo se nerozhodne vystoupit dřív, případně změnit linku. Rok ve školce syn prostě prožil, roky v jeslích a mini školce si užil. Paní učitelky se snažily, moc se snažily, ale jak samy přiznávaly – něco se zvládnout dá, něco už ne. Nejhorší situace byly, když některé z nich onemocněly, záskok nebyl a zdravá paní učitelka pak fungovala od 7-18 hodin sama. Tomu, že byla unavená a na děti pak i méně příjemná, se vůbec nedalo divit.
Těhotenství |
Dítě |