Kdo si to má všechno pamatovat?

Je to jak v hororovém snu. Malá místnost, kam slunce celý den téměř nezasvítí, přísný pohled úředníků za skleněnou přepážkou a sinalé tváře odsouzenců, zpovídajících se přes tlusté sklo jak Kajínek na Mírově. Na čele se mi perlí pot, ruka s formuláři se lehce chvěje a tep se ustálil na stopadesáti za minutu. Sám sobě se vždycky divím. Proč? Přicházím sem přece pravidelně už tolik roků a měl bych mít tím pádem všechno v malíku. Nemám.

Kolikrát jsem už slyšel, jak mně a dalším omdlévajícím v řadě před okénkem laskavě přísný hlas říká: "Nebojte se, to zvládne i malé dítě". V tom okamžiku padá moje sebevědomí kamsi k absolutní nule. Dítě to zvládne a já ne. Dům jsem postavil, strom zasadil, syna zplodil. Přidal jsem dceru a to samé zopakoval ještě několikrát. Přežil jsem v mládí dvě těžké havárie, výbuch podomácky vyrobeného granátu, několikametrový pád z lešení na beton. Dokázal jsem v životě pohovořit na konferencích, se studenty i s prezidentem. Bez koktání. A tady před tou drobnou paní v brýlích se mi to nedaří.

Tolik jsem se snažil. Tak kde udělali soudruzi z NDR chybu?, ptám se sám sebe jak Bolek Polívka v Pelíškách. Atmosféra houstne a čekatelé v zadních řadách pohledem vraždí hlupáky, kteří u okénka zdržují a pořád něco nechápou. Jako třeba já.

Ještě jednou se v duchu ujišťuji, že dnes mám už všechno. Mám čtvrtletní příjmy své i svojí manželky z hlavního zaměstnání. Máme je v příslušném formuláři potvrzené hlavním zaměstnavatelem. Mám čtvrtletní příjmy své i svojí manželky z vedlejšího zaměstnání. Máme je v příslušném formuláři potvrzené vedlejším zaměstnavatelem. Mám čtvrtletní příjmy své i manželky z příležitostné činnosti. Příležitostně ve formuláři potvrzené. Spousta formulářů, spousta razítek. Děti totiž potřebují neuvěřitelnou spoustu peněz. Nevím jak které, ale ty naše ano. Příležitostně pořád.

Tím to ovšem nekončí. Pro přiznání dávek na děti je třeba doložit příjmy všech osob, žijících ve společné domácnosti. Některé z našich dětí s námi sice ve společné domácnosti většinu týdne nežijí, protože studují v jiných městech. To ale pro výběr daní není rozhodující. Platí zde cosi jako kolektivní vina.

Člověk by si pomyslel, že je spravedlivé, že když si ten který student přivydělává na svá studia, budou kráceny pouze jeho dávky. On si vydělává, on proto dávky nedostane. Mělo by být. Jenže skutečnost je taková, že tím, že se snaží ulehčit rodičům a občas zajde na brigádu, ukrátí nebo připraví o dávky všechny svoje ostatní sourozence. Dokud se totiž vaše dítě nevdá, neožení nebo nenahlásí fingovaně jinou adresu, je s vámi ve společné domácnosti. Byť bydlí stovky kilometrů daleko a snaží se být samostatné a nebýt na obtíž státu ani rodičům. Leč stát za to potrestá i jeho blízké.

Na druhou stranu je mi jasné, že vymyslet systém, který by byl absolutně spravedlivý ve všem a ke všem, je utopie a proto příliš nereptám a snažím se dodat všechna ostatní příslušná čtvrtletní potvrzení. "Není to přece tak těžké a při své inteligenci to zvládnete", říkává mi povzbudivě úřednice za přepážkou.

"U synů, kteří jsou v učebním oboru, doložíte ještě kapesné, vyplácené učilištěm, dále odměny, vyplácené dílnami a pak příjmy, vyplácené subjektem, kde měli praxi. U ostatních studentů jen příjmy od zaměstnavatelů, u kterých byli na brigádě. A u těch co nebyli, stačí čestné prohlášení. A jejich podpis". V duchu tiše doufám, že ne krví.

"Souhrnný předtištěný formulář příjmů Ano, Ne a podepsaný všemi, ten je tady a Vaše žádost o dávky, datovaná ke dni podání, což je dnes, taky. Výborně. Máte to všechno", konstatuje mocný úřad a já si v duchu připadám, jako bych dostal nejmíň řád Bílého lva.

"Vidím, že jste přinesl i příjmy za loňský rok. Stačilo to sice až v září, ale to by bylo zase s potvrzením dětí o studiu. A těch je moc. Tak je to lepší", pochválil mě úřední hlas podruhé. "Vteřinku počkejte, jen si ty příjmy sehraju v počítači a bude to. Už vás nebudu zdržovat", zaznělo od počítače. "Nezdržujete, já mám času dost", zvedl jsem s vypětím sil koutky úst do úsměvu a v duchu zuřil, protože bych si hodinu svého života, promarněného na úřadě, dokázal představit využitou líp na mnoho jiných a lákavějších způsobů.

"Tak mi tu něco nesedí", zaznělo ke mně nečekaně jak výstřel Aurory vydýchaným vzduchem sociálního referátu. "Máte tu dvakrát dávky OSSZ a dokládáte za loňský rok jen jednoho zaměstnavatele. Musel jste mít dva". "Neměl. Přísahám na porcelánové jeleny své maminky, neměl! Měl jsem zlomenou nohu a byl pro jakýkoli pracovní proces nepoužitelný. Nikdo by chromého nechtěl", přesvědčuji státní úřednici. Marně. "Musel jste mít. Počítač nelže, pane. Nikdy!", sdělila mi ta dobrá žena rozhodným hlasem delfské věštkyně.

"Zkuste si vzpomenout. Když jste neměl loni dva zaměstnavatele, neměl jste je předloni?", ptá se už zase profesionálně klidný hlas na druhé straně nepřátelské linie. "Ano, to jsem měl", souhlasím. "A nezlomil jste si tu nohu taky už předloni?", dodává. "Zlomil. Ale jak to víte?", hlesnu užasle.

"To je přece prosté", říká paní se shovívavým úsměvem. Čekám, že ještě dodá, že to přece každý ví. "Měl jste se zaměstnavatelem smlouvu, že váš pracovní poměr skončí automaticky dnem ukončení projektu bez nutnosti písemného rozvázání poměru. A předtím jste si zlomil tu nohu. Mám pravdu?". "Máte", přikyvyuji. "Vidíte. Takže práci jste skončil, zaměstnavatel vás nezaměstnával a peníze jste nedostával. Mám pravdu?", otázala se znovu paní za přepážkou. "Máte. To by ale potom přece jen znamenalo, že jsem ty dva zaměstnavatele neměl", dovolil jsem si oponovat úřadu. "Ale měl, milý pane. Ale měl. Vy jste měl totiž pořád ten poměr", sdělila mi skálopevným hlasem ta dobrá žena. Ještě, že tu není moje manželka. Všechno v životě by mi asi odpustila, jen ne poměr.

"Tím, že jste byl v pracovní neschopnosti, nemohl s vámi zaměstnavatel formálně rozvázat pracovní poměr, i když podle smlouvy už byl fakticky rozvázán. Zaměstnanec v pracovní neschopnosti je totiž v ochranné lhůtě", vysvětlovala dál paní. "Ale vám to asi nic neříká", konstatovala, když uviděla v mých očích pohled Paris Hiltonové. "A nejspíš ani neznáte pořádně zákoník práce, protože jinak byste tohle musel vědět", dodala vzápětí. Zakroutil jsem hlavou, neschopen slova.

"Takže teď už je to jasné, proč máte za loňský rok dvakrát dávky OSSZ", spokojeně uzavřela celou věc paní za přepážkou. "Zapamatujte si to pro příště. Ať se tím pak nezdržujeme. Jinak je to v pořádku. Můžete jít. Ale nezapomeňte na všechny příjmy za další čtvrtletí. Jste zdravý, tak už máte možná zase víc zaměstnavatelů", zažertovala nečekaně úřednice. Usmívám se plaše a raději rychle odcházím.

"Ona je snad vševědoucí. Jak tohle může vědět?" Jako katolík umím uctívat svaté pro jejich dokonalost. V duchu poklekám před přepážkou nábožně na kolena. Ještě by měli rozhoupat zvony, zapálit kadidlo a od varhan zapět Gloria.

Zvítězil jsem. Pro tentokrát. Už se ale vidím, jak příští rok znovu nervózně žmoulám u přepážky ty nenáviděné papíry a klepu se strachy, co jsem zase já hloupý opomněl. Jenže kdo si to má všechno pamatovat?