Psychologie třídních srazů

Pocity, které však všichni ve spojitosti s třídními srazy prožíváme, odhalují, že naši bývalí spolužáci svou důležitost neztratili.

Téma třídních srazů v sobě bezesporu skrývá zajímavé psychologické podhoubí. Jsou velmi osobním setkáním se svou vlastní historií a provokují nás k životnímu bilancování. Zatímco si někteří výměnu starých vzpomínek užívají, jiní se jí raději vyhnou.

Ovšem zatím jen velmi málo vědeckých prací se tomuto tématu věnovalo. Čerpám proto převážně z německého prostředí, kde byl na téma setkání po letech proveden sociologický výzkum a psycholožka Sabine Maschke o něm napsala knihu.

Boj o vlastní sebevědomí

Až na pár silných individualistů všichni potřebujeme ke svému životu pozorovatele - lidi, kteří sledují náš vývoj a hodnotí jej. Nemusí se jednat o jejich skutečné výroky o nás, ale o to, co my si sami představujeme, že oni o nás říkají a jak nás vidí. Pomáhají nám dotvářet náš sebeobraz a potvrzovat společenský status. Vztahy s lidmi ze školy byly utvářeny ve stejné době jako naše sebevědomí. Tito lidé, respektive jejich kolektiv, nás nezřídka v oblasti vlastního sebepojetí silně ovlivnili. Setkání s nimi bývá proto pro naše já extrémně důležité, i když se odehrává třeba jen jednou za deset let.

„Třídní srazy mají funkci zrcadla,“ říká psycholožka Johanna Muller-Ebertová. „Účastníci se chtějí navzájem porovnávat a zjistit, jestli ostatní vypadají starší, mladší, hubenější, úspěšnější než oni sami. Uspokojují naši potřebu osobního bilancování.“ Srovnáváme svoje kariéry, rodiny, děti, majetek. Ačkoli si například z přibylých kil na srazech děláme legraci, německý výzkum odhalil, že tloušťka je účastníky skutečně vnímaná jako prohra. Německá čtenářka pro Psychologii Heute doznala, že pokud zjistí, že spolužačka, kterou neměla nikdy ráda, ztloustla, je to pro ni malá osobní výhra a důvod ke škodolibé radosti. Kvůli tomu také dokáží ženy před srazy chodit na plastiku, držet rozsáhlé diety, kupovat drahé šaty či měnit účesy. Při přípravě článku jsem dokonce narazila na inzerci plastické chirurgie, která z tohoto faktu těží. Jejich leták oslovuje zájemkyně úvodní větou: „Čeká vás letos svatba dětí nebo třídní sraz?“ Ovšem i muži se činí: jsou schopni týden před srazem koupit nové BMW, které pak okázale zaparkují všem ostatním na očích. A mnozí si dopředu rozmýšlí: Který svůj úspěch budu moct na srazu nahlásit? To vše neděláme kvůli lidem, se kterými již v běžném životě nemáme žádné spojení. Děláme to kvůli sobě a svému sebevědomí.

Jít či nejít

Annemarie Buschfeld, jedna z žen, o které psala psycholožka Maschke svou knihu, popisuje svoje zápolení s přijetím pozvání na třídní sraz. Již samotné obdržení pozvánky totiž začne vyvolávat v lidech emoce: někteří popisují strach, stres nebo naopak těšení se a radost. Před samotným setkáním se téměř každému vyplavuje adrenalin. U padesátileté Annemarie Buschfeld byla situace závažnější - cítila velký tlak v žaludku a nemohla spát. „Na základní škole jsem byla od spolužáků krutě šikanována - dokonce mne o přestávce zavřeli do popelnice na školním dvoře,“ vypráví. „Myslela jsem si, že jsem se se všemi těmito vzpomínkami vypořádala. Předchozí pozvánky ke mně nechodily, protože jsem měla manželovo jméno a nikdo z organizátorů mne nenašel. Po rozvodu mne ale vypátrali a poslali mi pozvánku. Jakmile jsem byla postavena před situaci, že mám vidět své trýznitele - byť nyní již padesátileté, nebyla jsem toho schopna.“ Annemarie Buschfeld se nakonec po několika setkání s psycholožkou rozhodla, že na sraz půjde. Pomohlo jí to vypořádat se s agresí, kterou v sobě celou dobu nosila. Sabine Maschke se domnívá, že pro potvrzení sebevědomí a vlastních jistot je účast na setkání nevyhnutelná. Ti, co nepřijdou z důvodu údajného nezájmu nebo přetíženosti, se ve skutečnosti zřejmě necítí vyrovnáni sami se sebou nebo školní minulostí. Aby obhájili neúčast, vymýšlí si rozsáhlé racionalizace. Ale například bývalá třídní hvězda, která je nyní rozvedená a bez práce, na sraz určitě přijde - bude očekávat podporu a ujištění založené na školní slávě.

Setkání se svou smrtelností

Na třídních srazech může být ale také něco pro nás velmi užitečného. Irvin Yalom ve své knize Pohled do slunce (Portál, 2008) třídní srazy téměř vehementně doporučuje. „Třídní a univerzitní srazy, zvlášť ty po pětadvaceti letech, jsou potenciálně bohatými zážitky. Nic nepoukáže na životní cyklus zřetelněji než možnost vidět, jak ostatní spolužáci dospěli, a také zestárli. A čtení seznamu spolužáků, kteří již zemřeli, samozřejmě vyvolává ještě výraznější vystřízlivění a silnější procitnutí.“ Podle Yaloma jsou třídní srazy jednou z forem nahlédnutí své smrtelnosti, které považuje pro uvědomění si hodnoty vlastního života a prožitku každého dne za velmi zdravé.

Dalším přínosem třídních srazů může být doplnění našich „slepých míst“ ve vzpomínkách nebo nová interpretace starých historek. Pokud například stále ve svých představách bojujete s profesorem matematiky, který na vás byl zasedlý a málem jste kvůli němu neodmaturovali, a pak vám bývalý spolužák na třídním srazu řekne: on tě stejně tajně miloval, změní se vám najednou pohled na sebe. I své matematické dovednosti vidíte najednou v jiném světle.

Z popelky princeznou

Setkávání se s bývalými spolužáky na první pohled nabývá stále na popularitě. Dosvědčují to servery jako spoluzaci.cz a další, které počítají uživatele na sta tisíce. Nevíme ovšem, jestli kromě navázání virtuálního spojení dojde k hlubším kontaktům. Podle německých výzkumů si většinou každý z nás drží průměrně dva kamarády ze střední školy, se kterými se setkává i mimo třídní srazy. Zajímavé je bezesporu sledovat vazby mezi spolužáky. Přetrvaly dodnes? Říká se, že po skončení třídních srazů mizí dvojice v tom samém složení jako v době školní docházky. Někdy ale dojde ke změně. Jana Smejkalová si vzpomíná na spolužačku, která byla vždy třídou přehlížena - nebyla ničím zajímavá, nikdo se s ní nekamarádil. Na sraz po dvaceti letech přišla úspěšná, energická, atraktivní žena. Mezi muži se prý v tu chvíli začalo šuškat: „Že my se k ní tehdy nechovali lépe. Mohla být nyní naše.“ A co staré lásky? Podle Johanny Muller-Ebertové je znovuzrození starých citů a zamilování pouze teoretickou možností. Ovšem ta se může proměnit v realitu zejména při srazech pořádaných ve věku mezi čtyřicítkou a padesátkou. „V té době procházíme tzv. krizí středního věku a návrat ke kořenům může být naší záchrannou sítí. Oživují se stará přátelství a případně i lásky, “ říká. Podle německého průzkumu také lidé v těchto letech chodí na srazy s větším očekáváním. Může to souviset s tím, že nemalé procento čtyřicátníků je rozvedených a hledá nového partnera. S tím pak souvisí případná zklamání - dívka, která se nám líbila v osmnácti, nás nyní nepřitahuje nebo naopak sami pocítíme, že zájem opačného pohlaví o nás ochladl. Jak tedy k třídním srazům přistupovat? Spolu s Irvinem Yalomem se můžeme naučit vnímat třídní srazy jako pokračování a závěry příběhů, které jsme začali číst jako mladí.

Text vznikl s přispěním článku W. Schmidta Zweispaltiges Wiedersehen v Psychologie Heute, 04-2008.

Autorka je psycholožka, dramaturgyně ČT a šéfredaktorka časopisu Rodina a škola.