Domácí úkoly

V poslední době sílí diskuse, jestli je domácí příprava vůbec nutná a zda se úkoly dítě nadbytečně nepřetěžuje. Nicméně většina učitelů úkoly stále zadává a schopnost doma se učit je potřeba u dětí vypěstovat. Jak na to?

Naše dítě se doma nechce učit. Sedět u počítače, to ano, ale dělat úkoly? Jak často tyhle povzdechy slyšíme? Co je možné udělat pro to, aby se vaše dítě rádo doma učilo? První, co každého napadne, ale rozhodně ne každý dodrží, je připravit vhodné podmínky pro domácí učení. Pro nerušenou přípravu by každé dítě mělo mít svůj vlastní studijní kout. Ideální je stůl, který se nemusí pro každé učení skládat a uklízet. Psaní úkolu na jídelním stole může být sice praktické, protože můžete při vaření kontrolovat, co dítě píše, na druhou stranu je zde dítě rušeno dalšími členy rodiny. U stolu, kde mladší školáci pracují (ano, psaní úkolů je práce!), by nemělo být příliš lákadel, která svádějí k jinému trávení času. Například televizi, časopisy a knížky pro zábavu raději umístěte někam mimo dohled.

Úkoly ještě před večeří

A jak s počítačem? Pro mnoho úkolů již děti dnes počítač potřebují, na druhou stranu je svádí k hrám, chatování, brouzdání po internetu. Těžko se mohou soustředit, když jim každou chvíli zapípá messenger, mail nebo skype s novou zprávou. Řešení představuje vymezení času bez médií a komunikačních prostředků, kdy se společně dohodnete na hájeném tichu. Osvědčilo se jej nazývat „hodinou klidu“, kdy se vypne telefon, mobil, počítač a nikdo dítě neruší. S tím je spojena otázka doby na přípravu. Malé děti by si měly navyknout připravovat se v odpoledních a podvečerních hodinách, tak aby měly úkoly hotovy do večeře (po večeři jim to hůře myslí). Děti jsou závislejší na pravidelném režimu, proto je dobré mít hodinu přípravy pevně stanovenu.

Důležitost vzdělání

Možná také znáte maminky, které si stěžují, že se jejich potomek nikdy do školy nepřipravuje. A pak jedním dechem dodávají: „Když oni po nich taky chtěj takový blbosti.“ Je jasné, že dítě v takovéto rodině přijímá signál, že to, co se má učit, není nijak podstatné a užitečné. Když si pak místo domácích úkolů hraje na počítači, tak vlastně jedná absolutně správně – vybírá si aktivitu, která k něčemu je. Jak to, že někteří školou povinní napíšou úkoly každý den takzvaně „bez řečí“ a jiní si až ráno při snídani po pátém dotazu vzpomínají, že „možná něco měli“? K učení a domácí přípravě nejvíce motivujeme svým vlastním přístupem k učení, ke škole, ke vzdělávání obecně. V tomto vlastní děti neobelžeme: moc dobře ví, jestli se zajímáme o nové věci, učíme se jazyky, doopravdy chceme vědět, co se dítě ve škole učí, nebo to jen tak předstíráme. Když dítě vyrůstá v prostředí, kde je pro všechny zúčastněné vzdělání velkou prioritu, s největší pravděpodobností bude i pro něho.

Na druhou stranu dětství je dobou, kdy by školáci neměli mít svůj denní režim napěchovaný povinnostmi. Mělo by jim zůstat dost času na to jen tak si hrát. Pokud má potomek program s kroužky od rána do večera a pak zapomíná na úkoly, může to být signálem, že je skutečně přetížený. V mnoha západoveropských zemích už od úkolů upustili, právě díky vědomí toho, že čas strávený nad volnočasovou aktivitou může být pro dítě užitečnější než vyplňování cvičení do školy. Proto si myslím, že co se týče úkolů, mohli bychom všichni, jak učitelé, tak rodiče, občas trochu zamhouřit oko.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Rodina a škola