O síle slova a mentálním postižení

Prostřednictvím slov dokážeme získat i ztratit lásku, pár slovy můžeme rozbít několikaleté přátelství. Slova nám otevírají cestu ke druhým lidem, svět by bez nich nemohl být takový, jaký jej známe. Slovo má moc.

Na druhou stranu snad ničím jiným v životě neplýtváme více než právě slovy. Pokud bychom naše mezilidské dorozumívání redukovali pouze na předávání nezbytně nutných informací o našem přežití, přestali bychom být lidmi a proměnili bychom se ve stroje. Slovy běžně sdílíme záležitosti všedních dnů, krátíme si jimi čas, zpíváme si, vtipkujeme, pomlouváme druhé, chvástáme se, děláme jimi pomíjivý dojem nebo si jen tak plkáme u piva. Náš svět je prosycen slovy a proto často na moc slova zapomínáme.

Pokud si přestaneme sílu slova uvědomovat, začínáme je zneužívat. Ze slov, kterými se vyjadřujeme o druhých, se snadno stávají nálepky, které konzervují stav věcí, člověka zařazují do škatulek, které brání jakékoliv změně.

Často se v literatuře a běžné řeči hovoří o „mentálně postižených“, což naznačuje, že kromě této škatulky ještě existují lidé „mentálně nepostižení“, tedy takzvaně „normální“. Pokud mluvíme o někom jako o „mentálně postiženém“, říkáme na prvním místě, že hlavní charakteristikou tohoto člověka je mentální nedostatečnost a dáváme prostor, aby si náš posluchač vytvořil představu o tomto člověku na základě své obecné představy o tom, jak takový člověk asi vypadá, jak se chová. Pro škatulku „mentálně postiženého“ je samozřejmé, že každý mentálně postižený přece musí být takový, že ničemu nerozumí, neumí číst, je pomalý, agresivní, nesvéprávný, soustavně masturbuje, ohrožuje okolí, nemůže pracovat, je nesamostatný, nevzdělavatelný, nevychovatelný, inkontinentní a jeho místo je v ústavu.

Pokud mi někdo řekne o někom, že je „mentálně postižený“, kromě své nevhodně zobecnělé představy o tom, jak by se takový člověk měl chovat, nevím o tomto člověku vůbec nic. Respektive, vím o něm zhruba tolik, jako kdyby mi někdo řekl, že je „mentálně nepostižený“. V takovém případě bych byl sice klidnější, neboť takové lidi mám ve své škatulce „normálních“, ale můj klid by mohl být zcela falešný, neboť onen „mentálně nepostižený“, o kterém je řeč, může být beze všeho masový vrah.

Z tohoto plyne na první pohled banální zásada číslo 1, hovořit o každém jako o člověku, mluvit o lidech. Pokud chci někoho popsat, aniž bych ho haněl a pomlouval, platí zásada číslo 2, která říká, že mluvím o tom, co tento člověk dokáže, co má rád, v čem je dobrý, jak žije, co je na něm zajímavého. Zkrátka tak, jako bych představoval kamaráda, kterému nechci uškodit.

Například můžu někomu představit svého kamaráda Petra jako člověka, který má 22 let, hraje na housle, je primášem cimbálové muziky, jezdí hrát hodně po světě, rozumí hudbě, kterou miluje a věnuje jí většinu volného času. Můj posluchač si pravděpodobně odnese dojem, že Petr je schopný mladý muž zapálený do muziky a až jej potká, bude se tak k němu i chovat. Můžu však také Petra představit jinak. Můžu říct, že Petr je diabetik, nemůže pít alkohol, nemůže se příliš fyzicky namáhat, ze společnosti přátel odchází dřív než ostatní a má mindrák z přístroje, který musí nosit na těle spolu s trubičkami pod kůží. Můj posluchač jej v takovémto případě bude velmi pravděpodobně vnímat jako ubohého člověka, který nemůže nic moc pořádného dělat a je hoden lítosti, soucitu a i jeho první reakce po seznámení s Petrem se budou pravděpodobně odehrávat v tomto duchu.

Zatímco v prvním případě byly popsány Petrovy možnosti a přednosti, ve druhém případě to byla omezení. Rozdílný efekt dvou různých způsobů, jak představit téhož člověka, je zřejmý.

V sociálních službách a zdravotnictví se zatím ještě bohužel neobejdeme bez diagnóz, které jsou učebnicovým příkladem nálepek a škatulek. Pokud začneme někoho označovat diagnózou, člověk přestane být člověkem a stane se kupříkladu schizofrenikem, tourettikem, autistou, mentálně postiženým, psychotikem apod. Pokud k někomu přistupujeme z hlediska jeho diagnózy, hrajeme určitou společenskou roli, o které si myslíme, že je správná a pro člověka s touto diagnózou vhodná. Máme samozřejmě také určitá očekávání, jak by se měl takový správný schizofrenik, psychotik či mentálně postižený chovat. Pokud se chová neočekávaně, jsme znejistěni, což se nám nelíbí a hledáme novou diagnózu a už už ho někam zařadit, abychom získali jistotu a měli jistou roli „profesionála“. Pokud se k nám však tento člověk chová na základě našeho očekávání, máme radost a roli, kterou hraje on, svou radostí a souhlasem posilujeme, podle známých principů učení a podmiňování. Diagnózy, které byly vyvinuty jako nástroj k usnadnění a zlepšení léčby, tak mohou, v oblasti rozmanitosti duševních jevů, paradoxně léčbě bránit nebo vyvolávat klamný dojem, že je vůbec třeba něco „léčit“.

Z předchozího odstavce plyne zásada číslo 3, která upozorňuje, že diagnózy k popisu člověka s postižením nebo člověka s chronickým onemocněním nepoužíváme. Pokud musíme diagnózu použít, řídíme se zásadou číslo 4, která říká, že o diagnóze mluvíme jen tehdy, je-li to nezbytně nutné a jen na místech k tomu určených (např. komunikace v rámci zdravotnictví), přičemž nám nepřestává platit zásada číslo 1 a mluvíme tedy o „lidech s…“. Namísto termínu „mentálně postižený“ použijeme „člověk s mentálním postižením“, čímž citlivě upozorníme na fakt, že mentální postižení není jedinou charakteristikou námi popisovaného jedince, ale tento jedinec je především člověk a má i svoji všední lidskou stránku a všechna lidská práva.

Dobrou otázkou k zásadě 4 může být: „Kdy že je to mluvení o diagnóze nezbytně nutné?“. V prvním případě jsou to situace, kdy diagnóza umožňuje získat z určité instituce nějakou výhodu, příspěvek, slevu (místo na parkování pro lidi na vozíku, sleva v dopravě…) nebo je prostředkem k prosazení vlastních práv (právo na tlumočníka do znakové řeči, nárok na poskytnutí služby osobní asistence…). Ve druhém případě je využívání diagnóz nutné ve zdravotnickém systému, kde se využívají pro účely léčby (aby byl člověk léčen) a vzájemnou domluvu personálu. Ve třetím případě mohou mít místo v sociálních službách k určení cílové skupiny uživatelů služeb, více jsou v něm ve většině případů nadbytečné a s jejich nadbytečným užíváním jsou spojeny spíše nevýhody než výhody.

Zdroj: www.dobromysl.cz