Zajíc v pytli

V poslední době se u nás doma ale s reklamacemi nejrůznějšího zboží doslova roztrhl pytel. Asi znáte ten pocit beznaděje, když konečně přijde dlouho očekávaný balík, vy ho rozbalíte a v něm je v lepším případě nefunkční výrobek, v horším případě část chybí a v tom nejhorším je tam něco úplně jiného. Trháte si vlasy: byla to fuška vymyslet, sehnat objednat, vyzvednout... a teď celé znova. Vlastně ne jen znova, ale navíc nejdřív všechno zpět. A to je mnohdy spletitá cesta od dodavatele přes prodejce k výrobci a zpět. A to nemluvím o výrobcích tajuplného původu „vyrobeno pro“.

Narodilo se nám miminko, spalo nějaký čas v košíku a když z něj odrostlo, přišel čas na postýlku. Vybrali jsme na internetu v jednom obchodě, který už známe, a to dokonce i jeho kamennou verzi, obyčejnou dětskou postýlku se stahovací postranicí v bezbarvém laku. Objednali a čekali a těšili se. Nějaký čas se nic nedělo. Miminko už se v košíku otloukalo. Pak to přivezli. Část byla nalakovaná narůžovo a rozhodně to tak být nemělo. Jen rošt, takže by se to sice dalo vydržet, ale přece jen je vidět. Takže telefonáty dodavateli, ten je velmi ochotný, že zjistí, jak to má být a co s tím a my že zatím postýlku můžeme používat. Oni že se ozvou.

No dobrá. Hlavně že to bude fungovat. Sešroubovala jsem různě barevné kusy k sobě. Chystám se nasadit postranici. Asi víte, že jezdí na takových kovových tyčkách a ty tyčky jsou zasazené do takových kovových caplíků s dírkou. No – měla by jezdit. Bohužel byla tyčka přesně 4 mm a dírka taky přesně 4 mm, takže nejezdila. Postýlka tím pádem nepoužitelná.

Pár dní jsem procházky s miminkem směřovala do specializovaných železářství a sháněla jsem caplíky, případně tyčky, protože na další reklamaci jsem neměla vůbec chuť, až jsem to nakonec vzdala a koupila si vrták na kov číslo 4,5 mm a dírky převrtala. Samozřejmě s vědomím, že tím se postýlka stává nereklamovatelnou, ale za to zdvižené sebevědomí, jak jsem šikovná, to stálo. Miminko do postýlky kupodivu pasovalo, takže jsme ji začali používat. Myšlenku na to, že se zbavím růžového roštu, jsem už pustila z hlavy.

Asi po měsíci jsem byla fakt překvapená, když mi dodavatel zavolal, že má pro mne na výměnu rošt bezbarvý. Korunu tomu nasadil, když se omlouval, že to tak dlouho trvalo, že jim to prý výrobce poslal přes veškeré snahy třikrát dokola v růžové... Poslední vítězné hurá. Dodavatel v mých očích očištěn, výrobce zařazen do kategorie podezřelý.

Nebo odšťavňovač, co jsme dostali k Vánocům. Máme totiž spoustu jabloní. Super stroj, vyzkoušená značka. Ale nezapnul se. Navíc v bedně kus chyběl. Reklamace proběhla zdlouhavě ale v pohodě, až na doušku servisu: nekompletnost nelze reklamovat, řešte s prodejcem. Prostě to tam nebylo, já nevím, jak to mám řešit, říkám prodejci. Jasně, můžu to mít doma tajně v šuplíku. Ale nemám. Prodejce krčí rameny, neví, pak na chvíli zmizí a chybějící kus vítězoslavně donese. Že by zabralo miminko, co mám v šátku na břiše?

A tak je to pořád. Poslední dobou máme štěstí na to, že věci strašně často nefungují, ale reklamace probíhají sice pomalu, ale úspěšně. Je to trochu paradox: v reklamačních centrech už začínají být zvyklí na to, že výrobci se s tím zase až tak nemažou. Další potíž je i to, že spoustu věcí vás nenechají v obchodě odzkoušet. Vezměte si to domů, zkuste, jestli to funguje a pak si přijďte nechat potvrdit záruční list. Jako sport nebo koníček ve volném čase je to zábavné, jako náplň času s miminkem už horší.

Ale mám vždycky obrovskou radost, když něco reklamuji úspěšně, když se potkám s ochotnými lidmi, kteří se věc snaží řešit. Možná, že bych ji bez těch aušusových výrobků nezažila, takže tímto vlastně mohu všem nedbalým výrobcům poděkovat. :-)