O osamělých matkách sociologicky

Příčiny vzniku těchto rodin „mimo normu“ jsou totiž mnohdy přesouvány na stranu žen, případně jsou osamělé matky přímo obviňovány ze situace, v níž se nacházejí. Přitom ale často dochází k zaměňování příčin a následků a ke zkreslování skutečnosti.

Obviňování žen z rostoucího podílu neúplných rodin v populaci a zároveň ze zneužívání sociálního státu vůbec není novým fenoménem a ani není omezené jen na české reálie. Již v 50. letech minulého století, kdy v ČR začala po právních reformách prudce růst rozvodovost a zároveň začalo stoupat procento žádostí o rozvod podávaných ženou, byla za jednu z příčin označována zaměstnanost žen a z ní vyplývající jejich ekonomická nezávislost. Jen někteří odborníci poukazovali na to, že ekonomická zajištěnost žen sice umožnila nárůst počtu rozvodů, nezpůsobila ale nárůst samotných partnerských rozvratů. V 80. letech se k této kritice ženské nezávislosti přidala kritika příliš štědrého sociálního státu, který ženám s dětmi umožňuje přežít i mimo manželství a tak vede ke zvyšování počtu neúplných rodin. V současné době se k těmto obviňujícím hlasům přidává kritika příliš „feministického“ smýšlení některých žen, které se samy rozhodnou vychovávat své děti a být nezávislé na muži.

Tyto názory ale zastírají skutečné jádro problému. Nebo je skutečně pravda, že osamělé matky vychovávají své děti samy proto, že si to mohou ekonomicky dovolit, že je v tom stát podporuje a že chtějí žít bez mužů?

Podívejme se na to, co o těchto kritických argumentech říkají sociologické výzkumy:

1) Není pravda, že by dnešní ženy odmítaly partnerství či manželství. Většina mladých žen stále pevně věří v manželství a svůj budoucí život si představují v úplné rodině. Podle výzkumu Proměny 2005 provedeného v SOÚ AV ČR převažují mezi 25-34letými ženy, které jednoznačně pozitivně hodnotí úplnou nukleární rodinu (mají ovšem pozitivní postoj nejen k manželství, ale i k nesezdanému soužití), zatímco muži jsou k úplné nukleární rodině častěji poměrně kritičtí a naopak tolerantní k jakémukoli jinému myslitelnému uspořádání soukromého života. Mladé ženy hodnotí partnerství a rodinu výše než mladí muži, a jsou jim také více nakloněny než starší generace žen. Větší část mladých žen je tak stále dychtivá žít v manželství i když dnes se může jednat jen o manželství faktické a může být uzavřeno významně později, než bylo zvykem v předchozích generacích.

2) Není pravda, že by si dnešní vzdělané emancipované a ekonomicky zajištěné ženy hromadně pořizovaly děti za svobodna a „užívaly si života bez mužů“. Podle socioložky Dany Hamplové je „typickou českou neprovdanou matkou naopak žena se základním vzděláním ze severních Čech“. Děti mimo manželství se rodí většinou ženám se základním vzděláním, přičemž polovina rodiček se základním vzděláním v roce 2006 nežila s otcem dítěte. Mezi vysokoškolačkami se jedná jen o jednotlivé případy. Nejčastějším důvodem, proč matka s otcem dítěte nežije, bylo podle výsledků výzkumu to, že si nebyly jisté budoucností vztahu s ním nebo protože otec dítěte sňatek odmítal či byl ženatý. Většina neprovdaných matek přitom stále považuje za ideální uspořádání rodinného života život v manželství.

3) Výhody českého sociálního systému skutečně nejsou tak vysoké, aby se ženě žilo dobře bez partnera (případně se jí dokonce vyplatilo žít bez partnera). Navzdory značně pomýlenému veřejnému přesvědčení, že svobodné matky spokojeně existují ze sociálních dávek, nejsou osamělé matky v současnosti v sociálním systému skoro nijak zvýhodněné (mají pouze nárok na o 5 procent vyšší sociální příplatek, což znamená o několik desetikorun měsíčně více a mohou o 7 dní déle pobírat podporu při ošetřování nemocného dítěte). Sociální politika matkám pomáhá, jen pokud se jejich příjmy pohybují okolo životního minima. Nikoli tedy například v prvních letech věku dítěte, kdy matka pobírá rodičovský příspěvek. Ekonomická situace osamělých matek přes pomoc státu není rozhodně nijak povzbudivá, natož výhodná. O ekonomické výhodnosti osamělého mateřství jsou podle výzkumu přesvědčeny v naprosté většině pouze matky vdané či žijící v partnerství, tedy ty, které nemají s touto situací osobní zkušenost.

4) Je pravda, že ženy žádají o rozvod častěji než muži – zhruba 70 % žádostí je podáváno ženou. To, že dvě třetiny manželství končí podáním žádosti o rozvod ze strany ženy, ještě ale nutně neznamená, že žena je ve všech těchto případech skutečnou iniciátorkou rozchodu. Spíše se ukazuje, že ženy mají dříve než muži potřebu nastalou situaci formálně řešit. V kvalitativním výzkumu, který jsem prováděla v letech 2006-2007, se například ukázalo, že sice žádost o rozvod častěji podávaly ženy, mnoho z nich ale až poté, co se stal pro ně společný život s manželem neúnosný (buďto se prakticky odstěhoval ke své nové partnerce, nebo se nová partnerka dokonce přistěhovala do bytu rodiny).

5) Na samotném rozvodu ženy rozhodně nevydělají. Zjištění z našich i zahraničních výzkumů potvrzují, že matky po rozvodu čelí mnohdy krizové ekonomické situaci, která je doprovázena a zčásti i způsobena jejich výhradní zodpovědností za péči o děti, znevýhodněním na pracovním trhu a nízkými pracovními zkušenostmi způsobenými přerušením pracovní aktivity z důvodu narození dítěte či dětí. Matky tuto situaci řeší přibíráním dalším nekvalifikovaných či málo kvalifikovaných brigád či částečných pracovních úvazků, případně se obrací o pomoc na své rodiče. Výživné, které dostávají od otce dětí, zpravidla nepokryje ani polovinu nákladů na výchovu dětí, v mnoha případech ještě mnohem méně.

6) Není pravda, že osamělé matky žijí vesměs na úkor státu. Pracovat je stále a tradičně nejčastější strategií přežití, kterou ženy v čele neúplných rodin volí. Matky závislých dětí v čele neúplných rodin jsou stále častěji ekonomicky aktivní než matky závislých dětí z úplných rodin. Mezi ekonomicky aktivními rozvedenými matkami je ale významný podíl nezaměstnaných žen: zatímco v úplných rodinách jich je 7,7 %, v neúplných rodinách 13,6 %. Pracovní aktivita osamělých matek malých dětí je navíc doprovázena kritickým pohledem zastánců středostavovských norem „dobrého mateřství“, podle kterých by se matka měla v prvních několika letech celodenně věnovat pouze dítěti a nikoli práci. Ve výsledku pak není možné být „dobrou“ osamělou matkou: pokud taková žena nepracuje, je kritizována za závislost na sociálním státu, pokud pracuje, pak se dostatečně nevěnuje dítěti.

Přesto každé čtvrté dítě v České republice žije v rodině jen s jedním rodičem, zpravidla s matkou. Životní úroveň těchto rodin se přitom stále snižuje v poměru k životní úrovni zbytku populace. 40 procent neúplných rodin s dětmi je ohroženou chudobou. Při navrhování a reformování sociálních politik by se politici a jejich poradci měli zamýšlet nad tím, jakou pro nás mají tyto děti hodnotu a jak si představujeme, že by měly žít. Stigmatizace jejich rodin a kritizování jejich matek jim pravděpodobně nepomůže. Spíše by bylo třeba pátrat po tom, co se vlastně děje s chybějící částí rovnice: s muži – jejich otci.