Kdo pomůže učitelům a rodičům

Učitelé, kteří byli (a jsou) vzděláváni, aby především vyučovali, dostávají dnes docela jinou zakázku. Rámec, ve kterém se vzdělávání odehrává, se výrazně změnil. Změnila se společnost, změnily se hodnoty a životní styl, diferencovalo se sociální postavení rodin. Situace vyžaduje, aby škola vychovávala mnohem více, než tomu bylo dříve. Roste počet neúplných a dysfunkčních rodin, narůstá domácí násilí, týrání a zneužívání dětí, agresivita dětí (ale i rodičů), kriminalita mladistvých. Modely, jež si některé děti osvojují v rodinách a bohužel někdy také ve veřejném životě a v médiích, působí velmi silně na jejich chování. To všechno jsou problémy, na jejichž řešení v konkrétním případě ve třídě nebyli učitelé (a hlavně učitelky) připravováni. Cítí se jimi ohroženi a hledají záštitu.

Děti jsou jiné

K tomu přistupuje rostoucí počet dětí se specifickými poruchami učení a chování, občas se objeví mimořádně nadané dítě, častěji děti všelijak problematické, na většině škol i šikana v nejrůznějších podobách. Všechny tyto děti či studenty musí učitel učit, a dokonce něco naučit. Každý z nich potřebuje něco jiného, má jiné vzdělávací potřeby, učí se nejlépe jiným způsobem. V tom učitelům žádný zákon nepomůže.

Jak praví známý bonmot, nejlepší pomocnou ruku nalezneš na konci vlastního ramene. Učitelé si musí pomoci především sami, i když se neobejdou bez pomoci odborníků či legislativy. Připustit si, že před nimi nesedí jednolitá masa, ale příslušný počet individuálních bytostí, které se liší svým domácím zázemím, sociální situací, různými schopnostmi a bolístkami či bolestmi těla i duše. Všechny chtějí a zaslouží si stejnou pozornost. Vím, že to není nic jednoduchého, ale není možné je učit stejným způsobem.

Učitel - všeuměl?

Především je učitel musí poznat, zjistit, co potřebují, co je trápí nebo proč se případně chovají nestandardním způsobem. Při současných počtech žáků v některých třídách to není snadné. K tomu musí učitel vědět něco o diagnostice, o komunikaci a o tom, jak reagovat na jejich rozličné vzdělávací potřeby či vyhrocené kázeňské situace. Mluvit s dětmi, dát jim aspoň někdy zažít úspěch, umět předcházet konfliktům nebo je řešit, znát nejrůznější formy a metody učení pro různé typy žáků. To předpokládá mnoho znalostí, ale také výcvik v nových dovednostech. Pokud se toho učiteli v jeho přípravném vzdělání nedostalo, je třeba, aby hledal možnosti sebevzdělávání v této problematice. Pomoc je možné najít i v odborné literatuře. Když žáci (a jejich rodiče) pocítí, že o ně mají učitelé opravdový zájem a chtějí jim kvalifikovaně pomoci, projeví se to i na autoritě a spokojenosti pedagogů. To by mohli jistě potvrdit četní kolegové, kteří umí ve třídě vytvořit vstřícné klima a dobré vzájemné vztahy. Vědí, že se na tom musí pracovat s celou třídou, že na vytváření a přijetí pravidel se musí podílet všichni žáci a že naprosto podstatná je také dobrá spolupráce s rodiči.

Kdo jim pomůže?

Objeví se ovšem i případy patologické a tehdy se škola neobejde bez spolupráce s odborníky - psychology, psychoterapeuty, speciálními pedagogy, etopedy, sociálními pracovníky, případně policií. Důležité je takové případy co nejdříve rozpoznat a řešit. Psychologové upozorňují, že by to mělo být už na 1. stupni základní školy a ne až v době, kdy s pubertou problémy neúnosně narostou.

Pracovníci fakult připravujících budoucí učitele a pracovníci dalšího vzdělávání by měli potřebám učitelů vycházet vstříc svou nabídkou a umožňovat jim také setkávání s odborníky, kteří pracují v poradenských zařízeních, v sociálních službách, v soudnictví, v zařízeních s ústavní nebo ochrannou výchovou, jako kriminalisté či kurátoři. Tvůrci systému a různých projektů dalšího vzdělávání by na tyto oblasti měli také přednostně myslet. Aby učitelé byli na problémové situace vybaveni a získali větší pocit jistoty, že si v nich budou vědět rady.

Obdobná témata by měla být nabízena také rodičům, na které zatím málokdo myslí. Velký dluh v tom mají vzdělávací programy v televizi nebo rozhlase. S touto tematikou jich je jako šafránu. Přitom většina výchovných problémů má kořeny v rodině a konkrétní příběhy některých dětí jsou mnohem dramatičtější než vykonstruované epizody seriálů, jak dokazuje úspěšný film Heleny Třeštíkové René.