Jak se dítě učí empatii

Maruška, Sára a Lukáš stojí v kruhu a dohadují se, kdo bude hledat. Chtějí si hrát na schovávanou. Pár kroků opodál stojí David. Neodváží se ty tři oslovit. Jak rád by si s nimi taky zahrál. Ale nikdo se ho nezeptá. Sára se sice podívala směrem k němu, ale nic víc, i když jeho smutná očka vypovídala o všem… Vtom přichází Zuzka. Zastaví se u Davida a ptá se ho, co se děje. David jen pokrčí rameny. "Chceš si s nimi hrát?" zeptá se. V tu chvíli David přikývne, Zuzka ho vezme za ruku a zapojí se s ním do kruhu kamarádů. Maruška, Sára a Lukáš nechají Davida se Zuzkou, aby si s nimi hráli.

Existují děti, jako je Zuzka, které se naučily číst z tváří jiných lidí a přitom se dozvědět něco o jejich pocitech. Jiným, jako například Sáře, se to dost dobře nedaří.

Od "citové nákazy" k empatii

Kdy a jak se u dítěte vyvíjí empatie, ohleduplnost a čestnost? Jak mohou přispět rodiče k podpoře těchto důležitých dovedností? Ať už na dětském hřišti nebo v mateřském centru rodiče často pozorují u svého dítěte chování, které se jeví na první pohled jako hluboká empatie: pokud pláče nějaké dítě, začne jiné srdceryvně plakat spolu s ním. Přitom se svým kamarádem vůbec nesoucítí. Věda tento fenomén nazývá "citová nákaza", s empatií však nemá nic společného. Malé děti se ještě neumí vcítit do pocitů jiné osoby, jen se nechávají strhnout bouří pocitů. Vědomí, že se jedná o pocity druhých, ještě nemají. Než to dítě pochopí, musí ještě učinit několik významných vývojových kroků. Prvním z nich je schopnost rozlišit mezi "já" a "ostatní", která se objevuje přibližně v osmnácti měsících. Rodiče to mohou pozorovat tehdy, když se dítě najednou pozná na fotografiích a v zrcadle. Až když je dítě psychicky vyvinuté tak, že umí vnímat i jinou perspektivu, než je ta jeho, je možné rozvíjet jeho prosociální chování.

Období vzdoru je důležité pro vývoj empatie

Další indicií, že se u dítěte rozvíjí vědomí sebe samého, je vzdor. Od druhého do čtvrtého roku života se objevuje u dítěte obrovská tvrdohlavost. Kupodivu právě ony nepopulární výbuchy zlosti jsou důkazem toho, že jsou děti na dobré cestě k empatii a soucitu.

Vzdor nám ukazuje, že dítě už samo sebe chápe jako samostatnou bytost a je si vědomo existence druhých. Tím demonstruje svoji touhu po sebeuplatňování a nezávislosti. Období vzdoru je důležitou a zcela přirozenou součástí lidského vývoje, proto vývojová psychologie místo termínu "vzdor", který má negativní konotace, upřednostňuje výraz "autonomní fáze".

"Správné je to, co je dobré pro mě!"

Mezi druhým a třetím rokem začíná fáze, kterou označujeme pojmem "egocentrická empatie". U dětí tehdy můžeme pozorovat velmi soucitné a nápomocné reakce, i když dělají především to, co by si ony samy v určité situaci přály. Přemýšlí asi takto: "Když jsem smutný, potřebuji svého plyšáka. Když je smutná moje kamarádka, půjčím jí plyšáka, aby se rozveselila."

Batole je schopno vycítit zármutek druhého dítěte, ale ještě se nejedná o skutečnou empatii. Ještě si neumí představit a pochopit potřeby, které se od jeho potřeb liší. Mnohé studie však dokazují, že do ukončeného třetího roku empatických reakcí a prosociálního chování značně přibývá.

Než si dítko osvojí takové hodnoty, jakými jsou ohleduplnost, čestnost nebo zdvořilost, uplyne ještě dlouhá doba. Mnozí rodiče znají tento fenomén: na pískovišti už hráli minimálně stokrát hru "děkuji - prosím" a podávali dítěti formičky do omrzení v naději, že dítě vyroste ve zdvořilého džentlmena nebo mladou dámu. Jenže při nejbližší příležitosti jejich dvouleté dítě surově vytrhne svému vrstevníkovi lopatku z ruky. Člověk má chuť plakat a ptá se: "Kde jsem udělal chybu?" Psychologové však rodiče uklidňují: dvouletému dítěti se nedá takovéto chování vyčítat. Za rok už bude v podobné situaci s největší pravděpodobností reagovat jinak. V prvních dvou až třech letech žijí ještě v představě: "Správné je to, co je dobré pro mě." Až postupem času se jim podaří sladit jejich přání s přáními jiných.

Geny při empatii nehrají velkou roli

Ať už v mateřské škole nebo na narozeninové party, všude je možné pozorovat, že některé děti se chovají soucitněji než ostatní. Čím to je? Je to vrozené? Nebo jde spíše o otázku výchovy? Jako ve všech oblastech vývoje, ve kterých se vedou diskuze typu "dědičnost - prostředí", i zde dospěly vědecké studie k závěru, že obě složky sehrávají určitou roli. Jak uvádí jeden z výzkumů dětí ve věku 14 měsíců až 3 roky, genetický podíl na empatii se vyčísluje jen asi 25 %. Proto rodiče a blízké osoby dítěte (například učitelky ve školce) mohou u dětí vývoj empatie a prosociálního chování podněcovat a podporovat ve velké míře.

Jak mohou rodiče zprostředkovat empatii svým dětem

To nejdůležitější, co mohou rodiče udělat pro podporu rozvoje prosociálního chování, je něco, co je pro většinu z nich naprostou samozřejmostí: nabídnout srdečný, laskavý a podporující přístup ke svému dítěti. Jen tak vznikne bezpečné pouto s rodiči, které dítě potřebuje, aby si ono samo umělo budovat a udržovat úspěšné vztahy k jiným lidem.

Článek je z únorového čísla časopisu Máma a já. Obsah čísla najdete zde.

Získejte předplatné i dárek z MÁMA a já! Objednejte si v období od 22. ledna do 21. února 2009 na jeden rok předplatné časopisu MÁMA a já a dostane automaticky dáreček - Test Tube Aliens.

Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.