Rodiče a děti - jde to i jinak

Spolu se svými dvěma sourozenci jsem byla vychována tak jako většina dnešních třicátníků - metodou trestu a odměny. Nelze si nevzpomenout na věty typu: " Když nebudeš poslouchat, nebudeš se dívat na televizi... Když to okamžitě neuklidíš, nedostaneš zmrzlinu... Když budeš zlobit, nebudu tě mít rád." Zpočátku jsme měli strach z trestu, ale později jsme se začali bát, že nedostaneme odměnu, že nebudeme dost dobří pro otce či matku, sourozence či učitele. Jako úplně malé děti jsme se o nic takového nestarali. Názory druhých nás nezajímali, žili jsme v přítomném okamžiku. Postupem času se strach, že nebudeme za své chování odměněni, změnil na strach z odmítnutí a začali jsme se přetvařovat proto, abychom se zalíbili matce, otci, učiteli. Tento proces krásně vysvětluje Don Miguel Ruiz v knihách "Láska, vztahy a přátelství" a "Čtyři dohody". Jistě někteří z Vás měli možnost vidět "Čtyři dohody" v provedení skvělého Jaroslava Duška, pokud ne - vřele doporučuji.

Přešlo pár let a já se stala matkou. To, co jsem dříve jako dítě nesnášela, začala jsem najednou praktikovat na vlastních dětech. Řeknete si, vždyť to ale jinak leckdy ani nejde. Věřím, že ano. Víte, uvědomila jsem si, že za naprostou většinou mých výhrůžek a donucování jsou schované vlastní obavy. Ať už, že si děti ublíží (... nelez nahoru, spadneš), nebo co řeknou ostatní lidé, že mě odsoudí, nebudou mě mít rádi (... to je hrozná matka, jak má nevychované dítě!). Bereme dětem jejich svobodu, nedůvěřujeme jim, podsouváme jim, že jsou neschopní, nešikovní, neví, jak moc se obléknout, jaké jídlo jíst. Síla slova je větší než si myslíme. Aniž bychom si to uvědomovali, můžeme být příčinou fyzických i psychických bloků svých dětí, tak jako naši rodiče mohli být příčinou problémů našich. Zkusme si vzpomenout, co všechno podsouváme dětem, aniž si to uvědomujeme. "Slez z toho žebříku, spadneš a zlomíš si nohu. Podívej cos udělal, ty jsi ale nešika. Oblíkni si tu čepici, nachladneš!"

A v čem tedy já vidím řešení? Jak je možné o děti pečovat jinak? Inspirací mi byly mimo jiné nádherné knihy "Koncept kontinua" autorky Jean Liedloffové, dále "Moje dítě jako šance pro Tebe" od Zdeňky Jordánové nebo již dříve zmíněné knihy Miguela Ruize.

Přijímat a milovat děti takové jaké jsou. Osvobodit svůj strach a dát dětem větší svobodu s jasně vymezenými hranicemi. Respektovat a být respektován. Důvěřovat sami sobě, nelhat, jednat s dětmi jasně, otevřeně, srozumitelně. Uvědomovat si co říkám, nepodsouvat katastrofické scénáře, netitulovat děti zvířecími či jinak hanlivými výrazy. Dodržovat sjednané dohody, bez vyhrožování a donucování. Odpustit vlastním rodičům, pokud nám ublížili svojí nevědomostí při výchově. A konečně přijímat a mít rádi sami sebe - jen tak nás děti budou respektovat a brát vážně :-) .