Přesycenost dětí v době konzumu

Před několika dny skončily Vánoce a nejznatelnější stopu zanechaly nejen v dětských duších, ale i v dětských pokojích. Vždyť splnění dětských přání (a nejen těch) ve formě nejrůznějších dárků je vesměs ústředním tématem Štědrého dne, a to ve stále hojnější míře. Nahlédněme ale na úvod do dětského pokoje. Vybral jsem pokoj tříletého chlapce. Skříňky, regály, krabice, pytle, mezery mezi jednotlivými kusy nábytku a jiné prostory jsou zaplněny, místy přímo napěchovány hračkami. Stovka plyšových zvířátek, od malilinkých kočiček až po více než metrového medvěda, stovka aut a autíček zhotovených z nejrůznějších mateiálů a na nejrůznější způsoby, desítky leporel, napodobeniny rozličných nářadí, o jejichž účelu nemá dítě většinou ani ponětí, hudební nástroje, všelijaké figurky a postavičky v rozmanitých pozicích, stavebnice různého druhu, sportovní náčiní, bezpočet sad pastelek, fixů, barev, CD přehrávač, přenosný DVD přehrávač včetně bohaté dětské mediotéky a spousta dalších a dalších předmětů vytvářejí atmosféru prostoru, jenž má chlapečkovi sloužit k obývání. Místo budí dojem přeplněného, neuspořádaného skladiště. A sem je vlastně dítě, ač si to asi nikdo nepřizná, vykazováno se všemi svými věcmi ze sféry obývané dospělými. Chlapec, stejně jako každé jiné dítě předškolního věku, se této snaze vnitřně vzpírá a dospělým pečovatelům je stále v patách, a pokud s sebou nepřináší některé ze svých věcí, bez jakýchkoli zábran promění v předmět ke hraní cokoli z věcí dospělých, což na jejich straně vzbuzuje často nevoli a hněv.

Hra je ekvivalentem práce

Proč dítě nechce pobývat ve svém pokoji a poslušně si tam hrát? Jeho přirozená touha, neuvědomovaná, směřuje jinam, k dospělým a k pozvolnému získávání většího a většího podílu na péči o vše, co je nezbytné k udržování života - samozřejmě v mezích jeho dětských možností. Dítě velmi dobře cítí, které činnosti jsou k udržení života nezbytné, a právě ty se snaží nápodobou a prostřednictvím hry naučit. (Rodiče znají jistě z vlastní zkušenosti, že v době, kdy vykonávají nějakou práci, si dítě samostatně hraje. Ale ve chvíli, kdy rodič práce zanechá a sáhne třeba po časopise či knize, začne dítě „zlobit“.) Dětskou hru můžeme proto v tomto ohledu považovat za ekvivalent práce dospělých a určitě není správné ji degradovat na pouhé neplodné hraní. Čím bohatší nabídce pracovních činností dospělých je dítě přítomno, tím pestřejší herní aktivity může rozvíjet. Technické vymoženosti a životní styl současné doby „obírají“ dítě o stále více činnostních vzorů a na druhé straně je „zavalují“ hračkami, které bez předloh ze skutečného života dospělých ztrácejí často svůj původní účel.

Dětský pokoj představuje skladiště věcí, které dítě z velké části nepotřebuje a o nichž vzhledem k jejich velkému množství nemá ani ono, ani nikdo z dospělých ucelený přehled. Přesto je třeba i v tomto skladišti udržovat čistotu a alespoň zdánlivý pořádek, což v silách malého dítěte zajisté není, a tak dítě-vlastník ponechává správu svých věcí jiným. Dětský pokoj zaplněný nepoužívanými či dokonce zapomenutými předměty, v němž dítě ani nechce pobývat samo a hrát si, slouží potom spíše jako konejšící důkaz o blahobytu našeho dítěte. Pro dítě to znamená: Tohle všechno mám, o nic se však nestarám. Do dalšího života si v sobě odnáší informaci, že hromadění věcí, aniž by nám byly nějak k užitku, je natolik důležité, že tvoří jeden z životních cílů. Z dítěte již nevyrůstá pouze „homo consumens“, ale navíc ještě „homo cumulans“.

Zabiják fantazie

Hračky, které dítě hromadí ve svém pokoji, tvoří stále důkladnější napodobeniny skutečných předmětů a zařízení. Ještě dříve, než byly zakoupeny, přitahovaly svou roztomilostí pohled dospělého a současně jej svou věrohodností přesvědčily o vhodnosti a nezbytnosti ke hraní dítěte. Jenže dítě je vybaveno úžasnou schopností fantazie a např. z obyčejného klacíku dokáže ve svých představách vytvořit nejen tucty předmětů, ale i živé bytosti. Čím dokonalejší je vyhotovení hračky, tím méně fantazie musí dítě vyvinout, a tak i jeho myšlení je méně rozvíjeno. Jednoúčelové hračky vnucují jen jeden způsob užití, čímž dítě omezují a také unavují či přímo zneklidňují, neboť je nuceno hledat mezi nimi vhodnější předmět k zamýšlené hře. „Dokonalé“ hračky tedy nejen brání rozvoji obrazotvornosti, ale mohou dokonce pro dítě představovat stresující faktor.

Taktéž samotné množství hraček může působit coby zatěžující faktor. Pro zdravý život člověka hraje významnou roli řád. Od nejútlejšího věku si dítě osvojuje pravidla, podle nichž je svět okolo něj uspořádán. Nepřiměřené množství hraček nelze přehledně uspořádat a zmatek v těchto věcech určených dítěti, který spíše narůstá, než ubývá, dítě znejišťuje. Takové dlouhodobé negativní působení na dítě zasahuje pak do jeho vývoje a může se stát jednou z příčin mnohých potíží jak ještě v dětském věku, tak i později v dospělosti. Jenže najít a zachovávat zdravou míru v množství hraček našich dětí, vždy zvolit z nabídky takovou hračku, která bude z hlediska vývoje dítěte prospěšnější, lze jen velmi obtížně. Tlaky ve společnosti působí opačným směrem, a proto potřebujeme velkou dávku síly a odvahy. Ale pokud v této úloze nejsme s to obstát my dospělí, v prvé řadě rodiče, jak pak mohou být schopné a úspěšné naše děti ve svém budoucím životě?

Když se navíc ještě zamyslíme nad nelehkými úkoly, které bude muset lidstvo v blízké době řešit, aby zachránilo svou existenci, nejeví se budoucnost našich dětí nijak růžově. Pro člověka navyklého na bezúčelné hromadění věcí, který nebyl nucen nikdy věnovat důležitou pozornost starosti o svůj majetek, bude téměř nemožné změnit svůj vztah k hmotným statkům a začít se chovat zodpovědně k životnímu prostředí. Nechceme-li tedy našim dětem připravit budoucnost plnou beznaděje a zoufalství, musíme asi urychleně zaktivizovat v sobě zodpovědnost, a to zcela promýšlenou, a zbavit se své infantilní lehkovážnosti, která je pro naše potomky přímo zhoubná.