Když je všechno velké

Felčaři si usmysleli, že si mě ponechají pod jejich dozorem na rizikovém oddělení a rozhodli, že by ten náš obřík měl vykouknout na svět o něco dříve. Po neustálém kontrolování krve (červené krvinky stále mizely, ačkoliv jsem zobala železo jako o závod, div že jsem neokusovala příbory u oběda) a několikadenním monitorování (obřík dělal neplechu a výsledky monitorování bývaly dost divoké) se konečně stanovil termín porodu. S přihlédnutím na to, že předešlý porod byl císařem, že prďousek si hrál na obříka, a že mám anémii, mi porodníci doporučili opět sekci.

Ráno přišel manžel, já již připravená ve slušivém andílku s holým pozadím, nohy zafačované, v ruce kanyla s kapajícím roztokem a tam kdesi dole čouhala hadička s pytlíkem na moč. No krasavice k pohledání. Připravovala jsem se na to, že tentokrát nebudu v celkové narkóze, ale že uvidím našeho obříka přicházet na svět v přímém přenosu, a to ve spinále. Muž se připravoval na to, že tam bude taky. Těšili jsme se. Já zároveň zaháněla představy, jak manžel sleduje zoufalé doktory stojící za sebou v zástupu a tahající našeho obříka za hlavu jako řepu.

A pak už se jelo na sál. Píchnutí spinálu se vydařilo, já teda byla zpocená jako myš a šíleně vystrašená. Nohy a celá dolní polovina těla přestala být během pár chvil citelná. Začali mě halit do zelených hábitů, pak se objevil zahalený manžel. Byl legrační. Najednou mým tělem začal cloumat třas.

„Co děláš? Proč se klepeš?“ ozvalo se z manželovy roušky.

„To dělá samo...“ vysoukala jsem ze sebe.

Manžel hned situaci hlásí anestezioložce, která ho uklidňuje, že je to normální, že se to stává. Já moc klidná nejsem, drkotá to se mnou hrozně. Felčaři již cinkají nástroji a tážou se, zda něco cítím. Nic. Kromě té protivné zimnice nic necítím. Mužík mi sedí u hlavy a drží mě za ruku. Hlavu však vytáčí směrem k velkému dění, oči nemůže odtrhnout. Lékaři pokojně řezají a pokojně si povídají. Kdesi z povzdálí hraje uklidňující hudba. Koho má uklidňovat? Mne? Doktory?

Manžel si náhle uvědomil, že má dovoleno fotit, tak bleskurychle skáče po foťáku a fotí a fotí ty zázračné okamžiky rození. Slyším šplouchnutí vody, je to jakoby uklízečka vylila na zem plný kýbl. Zajímavý zvuk.

„To je kus!“ ozvalo se směrem od doktorů.

No jo, to jsem čekala, obří dítě. Kolik bude mít? Čtyři a půl kila? Snad ne víc. A co jeho hlava, nebude moc veliká? Kolik bude mít prstů? Ne, to už blázním. Určitě je v pořádku. Musí.

„Má šnůru kolem krku.“

Leknu se a zpozorním. Ozval se pláč, uf. A už mi toho chlapáka nesou ukázat. Bože, ten je nádhernej. Jsem celá dojatá, slzy na krajíčku.

„Jak se bude jmenovat?“

„Max.“

„To se hodí,“ usmála se sestřička.

Nakonec měl Maxík „jenom“ 3 510 g. Ale hlavičku větší měl, ovšem nic tragického. Třeba na starostu se mu bude jednou velká hlava hodit. Viď, Maxíčku!