Jak se rodí pohodově

Těhotenství bylo pohodové. Nikdo z personálu školy o něm nevěděl. Oznámila jsem to až po maturitě. V červnu jsem se ještě stihla vdát, a tak mohl náš synáček přijít do úplné rodiny.

Zbývalo jen vybrat porodnici. Kolín ani Nymburk nepřicházely v úvahu z důvodu špatných zkušeností lidí a zastaralému gynekologicko-porodnickému oddělení a porodních sálů, a tak jsme vybírali ze vzdálenějších míst. Volba tedy padla na Klaudiánovu nemocnici v Mladé Boleslavi. A jsem neskutečně ráda, že to mohlo být zrovna tam…

Termín porodu byl stanoven na 19.10.2007, jenže synovi se na svět moc nechtělo. No, co se dalo dělat. Koupele v horké vodě, sprchování břicha, sekání trávy, běhání po schodech, ba ani pověstné mytí oken (…a že jich teda doma máme!) nepomohlo, a tak jsem musela po deseti dnech od termínu nastoupit na vyvolání.

Ráno při příjmu mě vyšetřili, natočili monitor a odvedli na oddělení. Pokoj jsem sdílela se dvěma budoucími maminkami. První byla hospitalizovaná kvůli hrozícímu předčasnému porodu (čekala dvojčátka a ještě na ně bylo skoro brzy) a druhá nastoupila též na vyvolání.

A tak jsme čekali, jak se bude situace vyvíjet dál. Jelikož jsem nositelkou betahemolytického streptokoka, měla jsem naordinovány antibiotika v infuzích. Než mi dojely všechny ATB, paní od nás z pokoje porodila chlapečka. To byl fofr (během jedné hodiny od podání tablety). Teprve v 15.45 mi zavedli menší čtvrtku tabletky s tím, že to třeba nebude k tomu a bude potřeba další. Poté jsem chvíli ležela na lůžku (aby nevypadla tableta) a následoval monitor. Stahy se dostavovaly opravdu docela velké, ale za nedlouho začaly ustávat. Po monitoru jsem se vrátila na pokoj. Sem tam mě tu a tam píchlo, ale žádná velká bolest. Sestra se každou chvilku chodila ptát, co a jak, a já říkala, že z toho asi nic nebude. Ale ouha. Stahy se rázem začaly dostavovat častěji, ale ne tak bolestivé. Zatím stačilo chodit po místnosti. Když jsem pak sestřičce říkala, že stahy jsou zhruba po 5-ti minutách, se smíchem odvětila: ,,Vy se stále smějete- to asi ještě tolik nebolí." Slíbila, že až přijde porodník, tak mě vyšetří. Během chvilky jsem byla na vyšetřovně - to bylo zhruba tak v 19.00 hodin. Při vyšetřování jsem málem utekla doktorovi z křesla. První zjišťování nakolik jsem otevřená bolelo více než celý porod. Tak jsem tedy podepsala souhlas na Epidural. Jelikož to byly 3 cm, poslali mě na přípravu na sál. Mezitím mi ještě ukázali nadstandardní pokoj a přestěhovali mi tam všechny věci.

Po příchodu na přípravnu se začalo. Sestra zkontrolovala oholení a udělala mi klyzma. Poté odešla a nechala mě v soukromí. Mezitím manžel zaslechl větu typu: "To bude na dlouho, jsou to 3 cm a ještě ani neodtekla voda." Hezky mi plánovali, jak budu skákat na míči a bůhví kdeco. Ale děj se odehrál jiný.

Při pobytu na WC mi praskla voda a v tu chvíli začaly ty pravé kontrakce. Najednou jsem nevěděla, co mám dělat, jestli vstát, vyprazdňovat se, zvracet, křičet atd. Po chvíli se vrátila sestřička s tím, jestli je vše OK a vyšetřila mě znovu. Tak to bylo na 5 cm. Šla to oznámit lékaři. Já jsem se měla rovnou přesunout na porodnické křeslo. Bylo to jen pár metrů, ale pro mě to bylo jako několik kilometrů. Stahy se dostavovaly už po dvou minutách. Jen jsem vylezla na křeslo (mimochodem, bylo takové krásné žluté - sluníčkové, a hlavně moderní polohovatelné, a ne ta ošklivá nerezová lehátka, na kterých žena zbytečně ztrácí energii, když se musí podpírat rukama, aby neležela na zádech), přišel lékař, vyšetřil mě a už to bylo 8 cm.

Funěla jsem jako zadýchaný pes. Epidural neepidural, na něj už bylo pozdě! Během chvilinky, ani nevím jak, moje tělo samo začalo tlačit. Nechápala jsem to. ,,Maminka už nám začíná tlačit" znělo z úst lékaře. A šlo se na věc.

Byl to ten nejkrásnější okamžik v mém životě. Pocit, že skrze vás prochází nový život. I když jsem neměla epidural, bolest jsem vůbec nevnímala. Při tlačení jsem si užívala ten krásný pocit, tu intimní chvíli a blažený pocit vyvrcholení podobný orgasmu… Když vykoukl na svět, pomalu jsem ho nestihla ani omrknout. Překvapilo mě, jak je velký. Měl omotanou pupeční šňůru kolem krčku a tak ho rychle odnesli ke kyslíku, aby ho měl dostatek. A tak se nám ve 21.19 hodin narodil náš Radeček (3500g, 51cm)

Poprvé začal plakat, když ho ošetřovali, ale jen nakrátko. Když ho manžel přivezl v postýlce zpět ke mně, měl chudinka úplně fialkovou hlavičku, a tak spokojeně spinkal zachumlaný v teplíčku. Byla to nádhera. Bohužel jen to šití se malinko protáhlo (asi hodinu). Poté nás přesunuli na poporodní místnost, kde nás nechali naprosto v soukromí užít si našeho drobečka. Asi po hodince jsem ho poprvé za pomoci sestřičky přikládala k prsu. Malý ale odmítal a radši spal. Trošku mě to zamrzelo, ale to prý je běžné…

Po přesunu na pokoj, kolem 00.30, jsme se s manželem rozloučili a odjel domů. Myslela jsem, že si odpočinu, ale nějak to nešlo. Neustále jsem myslela na Radečka a k tomu mě ještě sestry nutily na WC a do sprchy. OK, tak dvakrát jsem myslela, že dobrý (byla jsem hrdina) a dvakrát jsem sebou sekla (samozřejmě jsem vždy zalehla sestru). Tak mě tedy nechaly chvíli spát. Ale ne na dlouho. Ve čtyři ráno jsem to už bravurně zvládla. A jen jsem se vrátila ze sprchy, přivezly mi spícího synáčka. A od této chvíle jsme byli pořád spolu sami…

Radeček byl celkem hodné miminko. Ale z počátku vůbec nejedl. Celý druhý den nechtěl - to ještě také tolerovali - že prý přenášené děti mají mnoho živin ještě v zásobách od matky. Tak mě trochu uklidnily. Ráďa byl hodný, neplakal, tak to asi byla pravda. Jenže já byla jako chodící mlékárna. Už se to do mých prsou nemohlo vejít. Všechno mě mačkalo a šíleně to tlačilo a já tedy musela odstříkávat přebytečné mléko do umyvadla, abych si ulevila. Třetí den byl konečně jiný. Radeček začal papat a tím i přibýval na váze a čtvrtý den mohla naše nová rodinka spokojeně odjet domů… (krásné bylo také to, že jsme všechny ženy z jednoho pokoje porodily ve stejný den zdravé a krásné chlapečky)

Dnes jsem těhotná podruhé. Tak se modlím za to, aby byl můj druhý porod takový, jaký byl ten první - prostě pohodový.