Jak jsme stavěli sněhuláka

Když ho nemusíte zrovna odhazovat kolem domu, tak je sníh vlastně docela fajn. Všechno vypadá alespoň na chvíli čistě a upraveně. Lyžníci vytáhnou lyže, sáňkaři sáně, běžkaři běžky a automobilisté odloží automobily. Je škoda, že se naše zimy už dávno nepodobají těm "ladovským" a sníh je pomalu kuriozitou, o které můžeme dětem leda tak vyprávět. Takže když jsem jednoho rána, v rámci prodlouženého adventního víkendu tráveného u známých na chatě, uviděl za okny perfektní sněhovou duchnu, tak jsem se nemohl dočkat, jak si užiju všech dostupných zimních radovánek. V mém - tehdy mladistvém, svobodném a bezdětném - rozletu mě zastavila hostitelka. Jestli bych prý nebyl tak moc hodný a nevzal si pod dohled její dvojčata předškolního věku. Těžko odmítnout, takže "hurá ven" a v zápětí zase hurá zpátky pro zapomenutou rukavici a pak ještě párkrát (napít, vyčurat, tahle čepice je blbá…). Zkrátka po půl hodince více či méně zmateného pobíhání z chaty a do chaty jsme byli lehce opoceni, leč konečně vypraveni a připraveni. Hned za domem vypukla (a uznávám, že na vypuknutí jsem měl svůj nezanedbatelný podíl) prudká přestřelka sněhovými koulemi, která se záhy změnila na regulérní bitvu. Zrovna když jsme se pomalu přesouvali do narychlo vybudovaných zákopů, a hrozilo nasazení těžkých kalibrů, jsme byli - po několika přesně nepřesných zásazích do oken - vykázáni dál od chaty. Sněhová bitva tak skončila vynuceným příměřím a my jsme se vydali do zachumelené přírody. Sluníčko prosvítalo přes mírně zataženou oblohu, vítr jen zlehka pofukoval, děti po sobě a po mně křičely s takovým nadšením, že jsem měl naprostou jistotu, že se v okruhu alespoň deseti kilometrů nevyskytuje jediný kus divoké zvěře nebo člověk s hudebním sluchem. Zkrátka zimní idyla.

Udělali jsme sotva pár kroků, když mě pohled na pěkný plácek hned u cesty přivedl na báječnou myšlenku - uděláme sněhuláka. Hned na úvod jsem se jednohlasně zvolil "sněhulákovedoucím" a dětem přidělil úlohu pomocných pracovních sil, což přijaly s menším nadšením, než bych očekával. Moje technickým vzděláním poznamenaná hlava začala okamžitě vytvářet konstrukční a prováděcí plány. Materiálu bylo kolem naštěstí více než dost, takže nic nebránilo zahájení prací. Rozdělil jsem úkoly mezi mé pomocné pracovní síly: sehnat uhlí na knoflíky a oči, mrknout se v garáži po nějakém starším kastrolu, poprosit maminku o jednu větší mrkev, najít pěknou větev jako náhradu metly. Když jsme měli vše pohromadě, tak jsme se dali do nabalování velkých sněhových koulí - budoucího těla sněhuláka. Tady si nemůžu než postěžovat na kvalitu mých pomocných pracovních sil. Místo přesně symetrických koulí, které jsem po nich požadoval, vytvářely různé šišoidy, takže jsem se musel výroby ujmout sám. Za chvilku jsem měl hotové tři perfektní koule s tvarovými odchylkami v mezích normy. Sesadit trup, nasadit hlavu, připevnit ruce, umístit oči, mrkvový nos, pusu, hezky rovnoměrnou řádku knoflíků, nasadit na hlavu hrnec frajersky lehce na stranu, hlavně všechno hezky vyhladit, srovnat a zarovnat. Ještě jednou zkontrolovat, jestli se nám sněhulák nekácí, jestli jsou ruce nasazeny k tělu ve stejné výšce, jestli je metla vetknutá do jedné ruky přesně svislá a nenarušuje celkový dojem. Vypadá to dobře. Tak jsem po několikahodinovém úsilí uhladil poslední sněhovou křivku, srovnal poslední knoflík z kousku uhlí a zálibně pohlédl na našeho hotového sněhuláka. Měl jsem radost, jak jsme si pěkně užili sněhu a přátelsky nakloněného zimního počasí. A někde hluboko v nitru jsem cítil i samolibostí zavánějící pocit z dobře odvedené práce - pocit, který zná každý chlap, který se kdy pokusil něco vytvořit vlastníma rukama a dopadl při tom alespoň o trošku lépe než námět na další díl seriálu "Pat a Mat". K dokonalosti chybělo jen uznání širšího publika. Jak jsem ale vzápětí zjistil, tak se mi podařilo mé dětské publikum poněkud znudit a odradit. Nějak jsem vůbec nepostřehl, kdy mi přestali pomáhat a udělali si o kus dál docela povedený sněhový hrad i s bránou a cimbuřím. Když jsme se vydali zpátky do chaty, tak po mně vrhali nevlídné pohledy a odpoledne dali přednost dohledu sportovně a technicky nenadané, zato proti chladu dobře izolované sestřenky, se kterou udělali za chatou dva naprosto nesymetrické a nedokonalé sněhuláky a ještě z nich měli radost…

Dětem se zkrátka jeden nezavděčí.

Článek je z prosincového čísla časopisu Máma a já. Obsah čísla najdete zde.

Získejte předplatné i dárek z MÁMA a já! Objednejte si v období od 25. listopadu do 21. prosince 2008 na jeden rok předplatné časopisu MÁMA a já a získejte automaticky dáreček - pěnové tužidlo Taft Sensitive. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.