22.12.2004 jsme dostali ten nejkrásnější dárek k Vánocům i když jsem tenkrát v porodnici brečela, že jsou to nejhorší Vánoce, protože nemůžeme být doma. Kdybych věděla....
Ondrášek se narodil 22.12.2004 v ostravské porodnici. Byl to doslova náš vymodlený poklad. Už jsme uvažovali o umělém oplodnění, když jsem nečekaně po 3 letech otěhotněla. Jsem rozvedená a z prvního manželství mám dvě velké a krásné dcery Martinu-16 a Veroniku-15 let. Byli jsme moc štastní, bála jsem se sejít schody, abych nepotratila. A pak jsme dostali ten nejkrásnější dárek k Vánocům i když jsem tenkrát v porodnici brečela, že jsou to nejhorší Vánoce, protože nemůžeme být doma. Kdybych věděla....
Ondrášek rostl, byl to cvalík, krásně papal a vůbec pěkně prospíval. Když mu byl rok a půl, vrátila jsem se do práce. Trochu jsem trnula, jestli nebude často nemocný, ale hlídali ho tchýně s tchánem, se kterými bydlíme, tak to bylo v pohodě. Rok jsem chodila do práce a v duchu jsem byla pyšná, že Ondrášek vůbec nemarodí. Neměl antibiotika, jen jednou průjem a občas kašel. Až do toho osudného dne loni v srpnu.
Vzbudil se po obědě a plakal, že ho bolí nožičky. Ten den jsme byli na vycházce, tak jsem si myslela, že je to z toho. Jenže od toho dne začal Ondrášek být víc uplakaný, méně jedl, dokonce se mi zdálo, že zhubl a tak jsem se s ním po 3 dnech vydala k lékařce. Ta to zhodnotila jako virozu a v případě, že by se nezlepšil, měli jsme přijít znova. To jsme taky udělali. Poslala nás na ortopedii, protože Ondrášek chvílemi kulhal. Tam to uzavřeli po ultrazvuku a rentgenu jako zánět kyčle. Měli jsme mu dávat jen nurofen s tím, že to přejde. Ale nepřešlo.
Po týdnu v neděli 12.8.večer jsme s ním museli jet na pohotovost. Bolelo ho bříško tak, že nemohl spát. Tam nás přijali s tím, že se nejspíš jedná o slepé střevo, nechali nás tam na pozorování. Ještě o půlnoci mi pan doktor přišel říct, že krev je v naprostém pořádku, je jen trochu chudokrevný, ale to děti v jeho věku bývají často. Neměl ani teplotu, tak jsem se snažila se zklidnit, ale moc mi to nešlo. V noci ovšem Ondrášek pořád plakal, byl bledý, nechtěl jíst a tak nás ráno ještě poslali na ultrazvuk. A od té doby jsem si připadala jako ve zlém snu. Na ultrazvuku zjistili, že v bříšku má velkou masu "čehosi", co ale rozhodně nevypadá dobře. Poslali nás ještě na kontrolní CT do Ostravy a pak jsem slyšela, jak mi někdo říká: "Vypadá to na nádor, pošleme vás do Brna na onkologii. V dnešní době je už velká možnost vyléčení, musíte odjet hned." Pak sedíme s Ondráškem v sanitce, která houká a řítí se s námi po dálnici do Brna. Přijímají nás na onkologii, vidím spoustu dětí bez vlásků a říkám si proč tady jsem, já sem přece vůbec nepatřím, mám krásného blonďatého chlapečka, tyhle děti jsou chudinky, ale my k nim nepatříme...
Následuje spousta vyšetření, braní krve, píchání a pak: "Maminko, váš chlapeček má zhoubný nádor, neuroblastom, ve velkém rozsahu. Budeme se snažit ho vyléčit, šance je 20%." Nevěříte tomu, chce se vám křičet, 300km od domova, od blízkých, jen s tou myšlenkou - jsem na onkologii. Ondráška čekala operace, ale byl moc statečný. Byli jsme spolu v nemocnici, naštěstí to jde i na onkologické jipce. Zvládl 6 bloků chemoterapie, vypadaly mu vlásky, zvracel, zhubl, ale pořád byl veselý a držel nás nad vodou.
O loňských Vánocích ho čekala operace. Říkala jsem si, že to budou nejhorší Vánoce. Nakonec nás na Štědrý den pustili domů. Oslavili jsme dodatečně narozeniny a bylo nám fajn. V únoru Ondráška čekala nejnáročnější část - vysokodávkovaná chemoterapie a trasplantace kostní dřeně. Ten měsíc byl snad nejhorší. Jeho vysílené tělíčko, vodnatý průjem, bolesti, kyslík, věčné horečky, litry antibiotik v žíle, ale toto vše mu zvýšilo šanci o 20%, takže jsme i toto zvládli. Potom ještě 12 ozařek a měli jsme být "v pohodě". Všechno snášel dobře. Už před transplantací byl v remisi a tak jsme se modlili a doufali. Od června jsme konečně mohli být doma. Moc jsme si to užívali. Měl sice udržovací léčbu, spoustu léků, spoustu nežádoucích účinků, ale jezdili jsme na výlety a nebo jen prostě byli doma. Těšila jsem se na Vánoce, na jeho 4. narozeniny, že teď už to snad bude bez nemocnice. Největší riziko návratu je 5 let. Říkala jsem si, že každé přešetření nás bude stát spoustu nervů, ale byla jsem odhodlaná to zvládnout.
Až přišel letošní srpen a Ondráškovi se udělala boule na tvářičce. Strach, vyšetřování, naděje, doufání, vztek, bezmoc a 13.8.2008: "Maminko, bohužel se to Ondráškovi vrátilo v horší, neléčitelné formě." Takže jen léky na bolest a posledních 14 dní morfium, které jsme museli pořád zvedat, neboť měl šílené bolesti.
Rozhodla jsem se, že Ondrášek nám umře doma. Slíbila jsem mu, že už žádné nemocnice, injekce, vyšetřování atd. Ani nedokážu popsat ten pocit, když víte, že vám dítě umře a nemůžete udělat vůbec nic. Ondrášek umřel 12.10.2008 v 1.30 minut, doma, mně v náručí, protože ještě 2 minuty před tím, než naposledy vydechl, po mně vztáhl ručičky. Byli jsme u něj všichni, tak snad se mu z tohoto světa odcházelo dobře.
Od té doby žiju jak ve snu. Vím, že Ondrášek už ve svém tělíčku být nemohl, bojoval statečně, nikdy nechtěl mluvit o tom, co ho bolí, a tak se snažím být statečná jako on. Ale věřte, je to moc těžké.
Ondrášku, andílku náš milovaný, věřím, že je ti Tam s ostatními andílky dobře a že už tě opravdu nic nebolí. Pořád jsme s tebou, milujeme tě.
Skok