Integrace do mateřské školy

Speciáním pedagogem z SPC nám byla důrazně doporučována varianta umístit syna do speciální mateřské školky pro autisty. Máme velké štěstí, že ve městě, kde žijeme, taková možnost vůbec je. Je mnoho rodičů, kteří žijí v oblastech, kde nic podobného není možné a tak zůstávají s autistickým dítětem doma a doufají, že se nedostanou v brzké době do Bohnic.

Vše v autistické školce bylo jako z učebnice "Jak pracovat s autistou" (ne že by taková existovala, ale dovedu si ji představit). Ne všechno z těchto metod nám vyhovuje. I tak na nás působila školka dobře a bylo nám jasné, že by tam mohl Ríša mnohé nacvičit. Co nás však hlavně odradilo bylo to, že ani jedno z dětí, se kterými by chodil do třídy, nemluvilo.

Jak by se náš syn s poruchou řeči mohl naučit mluvit, když by všechny děti kolem něj mlčely a mluvili by jen dospělí?

Druhá naše možnost byla ponechat Ríšu i nadále v rehabilitačním stacionáři. Je to zařízení pro tělesně postižené děti, které je výborné v tom, že funguje vlastně jako speciální mateřská školka a přitom děti mají každý den rehabilitaci se zkušenou fyzioterapeutkou. Pro rozvoj motorických dovedností je to nenahraditelné. Ač se s dětmi pracuje speciálně i v oblasti rozvoje mentálních dovedností, o zaměření na autismus nemůže být řeč.

Tehdy jsem litovala, že neexistuje nějaká možnost, kde by bylo obojí. Jak speciálně proautistická péče, tak speciální rehabilitační program. Děti s více vadami to mají těžké. Jejich rodiče se musí vždy rozhodnout pro rozvoj jen jedné oblasti, žádné komplexní zařízení, kde by bylo k dispozici všechno, neexistuje.

Představovala jsem si ho tehdy takto: denní režimy, práce s obrázkovým komunikačním systémem, podpora veškerých činností vizualizací, k tomu denně ergoterapie, rehabilitace, taky aspoň jednou do týdne hiporehabilitace a canisterapie. Do něčeho takového bych rozhodně šla. Jenže tato možnost nebyla a nabízela se jen polovičatá řešení.

Ríša děti miluje. Je na ně zvyklý od malička. Vždyť do stacionáře chodil od 15 měsíců. Zpočátku jsem ho tam dávala na 3 hodiny denně. Především kvůli cvičení. Pak jsem ale zjistila, jak je báječné, že si můžu trochu odpočinout. Pamatuju si, jak mi tehdy bylo těžko, když jsem ho první den dala sestřičce do stacionáře. Ale on, mizera jeden, vůbec nebrečel, radostně vlezl do herny a ani se po mně neohlédl. Chodila jsem dvě hodiny bezcílně sem a tam nevěděla, co si s tím náhlým volným časem počít. Pak jsem obrečela, že nejsme spolu, vrátila se celá roztřesená pro něj a on byl, mizera jeden (podruhé), naprosto v pohodě.

Umístění Ríši do stacionáře bylo hodně důležité. Jednak měl dva roky výbornou denní rehabilitaci a hlavně (i přes svůj autismus) byl nucen přebývat mezi dětmi. Kdoví jak by dnes vypadal, kdybych jeho umístění do kolektivu odkládala až na školkový věk tří let.

Vsadili jsme na sílu příkladu kolektivu zdravých dětí a dali ho v září do normální školky.

Uvědomuju si, že pro někoho najít takovou školku může být velmi obtížné. Školku, kde jsou ochotni dítě přijmout a věnovat se mu. My jsme ji našli. Ríša má navíc na dvě hodiny denně k dispozici pedagogickou asistentku, která je tam jen pro něj.

Děti si ho podle učitelky zamilovaly. Předhánějí se, kdo mu donese talíř s jídlem na stůl, protože on to nezvládne.

A každé ráno, když Ríšu předávám do třídy, děti na něj volají: "Ahoj Ríšo!"

Dělají to trpělivě, každý den, i když on jim neodpovídá. Musím mu vždycky nejdřív říct: "Řekni ahoj."

A on pak hned odpoví: "Ahoj".

A já věřím, že když to budou do něj hustit denně, tak za čas řekne on jako první: "Ahoj". Takového komfortu by se v autistické školce nedočkal.

A tak zdravé děti jsou vlastně terapeuty, pomáhají mému synovi pochopit, že my lidi se zdravíme. Ale hlavně, že my lidi, spolu mluvíme.

Autorka má svůj blog na http://dmo.blog.cz.