Kupředu levá

"Do které ruky zase bereš tu lžičku!?" kárala pokaždé babička svého vnuka, čtyřletého Pavlíka. Chlapeček vždy jen nešťastně přehodil příbor z levé do pravé a dal se do jídla. Kdyby tenkrát před lety tato paní znala fakta, která o levorukosti víme dnes, raději by se místo napomínání kousla do jazyka.

Téměř všichni lidé používají přednostně jednu ruku, jedno oko, jedno ucho. Člověk prostě tím "dominantním" z párových orgánů vykoná daný úkol lépe, rychleji a v neposlední řadě raději. Rozdíl se projeví, zejména když se jedná o činnost složitou a náročnou. Lateralita není návyk ani zlozvyk, je to danost. Pokud právě vaše dítě spontánně používá k obtížným úkonům levou ruku, bylo by velkou chybou snažit se tuto přirozenost zvrátit.

Přestože školské předpisy zakazují přecvičování levorukých dětí už od roku 1967, v praxi to často vypadalo jinak. Po dlouhé generace byly děti nuceny svou levorukost potlačovat a používat "správnou" pravou ruku. Je zajímavé, že diskriminace leváků má hluboké kořeny v mnoha kulturách světa, tu středoevropskou nevyjímaje. V knize "Leváci a jejich výchova" píše americká dětská neuropsycholožka Jane M. Healey: "V celé známé historii světa byli leváci předmětem strachu a pohrdání. Byli považováni za vyvržence a vnímáni jako lidé podřadní, neohrabaní, nešťastní, zlověstní, a dokonce satanští. Latinský výraz pro levorukost je sinister - levý, ale také nejapný či zlověstný… Francouzské slovo pro levorukost je gauche, což také značí neohrabaný, nemotorný či postrádající společenskou uhlazenost… Italské mancini má i význam křivý nebo deformovaný. Portugalsky levý, canhoto, znamená slabý nebo mdlý…"

Předsudky vůči levákům existují po staletí, z historických pramenů vyplývá, že ve většině kultur byl oficiálně prosazován kult pravé ruky. Po celé věky byly děti bity, dokud se nenaučily používat pravou ruku. Ve středověku byly v extrémních případech projevy levorukosti důvodem pro nařčení z čarodějnictví a upálení na hranici. Ještě v 19. století přispěl k teorii o nadřazenosti pravorukých slavný italský psychiatr Cesare Lombroso, který ve své práci z oblasti kriminalistiky napsal, že mezi zločinci se vyskytuje poměrně víc leváků než ostatní populace, z čehož pak dovodil, že leváctví patří k degenerativním znakům přispívajícím ke zločinnosti.

Proč jsou leváci v menšině?

Je pravděpodobné, že v počátcích lidstva bylo na Zemi pravorukých a levorukých jedinců zhruba stejně. Podobně je tomu ostatně i u primátů, například u šimpanzů ve volné přírodě jsou projevy pravorukosti a levorukosti přibližně v rovnováze. Už v době bronzové se ale v lidské populaci rodila převaha praváků. Vědci si doposud marně lámou hlavu nad tím, proč k této změně došlo. Existují jen hypotézy: Například americký zoolog Desmond Morris ve své knize "Lidské mládě" píše, že pravou stranu lidského těla "zvýhodňuje" fakt, že většina žen častěji chová děťátko na levé paži: "Matky to činí bez ohledu na to, zda jsou samy pravoruké nebo nejsou. Když převážná část nemluvňat otočí hlavu doprava, dostane se jim mateřské odměny - mléka, tepla, utěšování, kontaktu a ochrany. Otočení hlavou doprava je pro ně tudíž lákavější než otočení hlavou doleva… Tato asymetrie může přispívat k dlouhodobému preferování dominance určité ruky." Jiní vědci se přiklání k teorii, že za příklon lidstva k pravorukosti může uctívání boha Slunce - lidé obrácení čelem k východu po dlouhá tisíciletí každý den ráno zdravili vycházející "božstvo" pravou rukou a naznačovali na obloze dráhu, po které postupovalo. Levá ruka přitom musela zůstat v klidu, aby nedráždila nepřátelské temné síly, které z této levé (severní) strany hrozily. Právě tyto rituály údajně vedly ke snížení podílu leváků v populaci. K nárůstu pravorukosti mohly přispět i krvavé války: Bojovníci v bitvách používali meče a kopí a tělo si chránili ochrannými štíty. Muži, kteří drželi kopí v levé a štít v pravé ruce, byli ale znevýhodněni, protože měli nechráněné srdce. Umírali tak v boji častěji než praváci a s nimi vymíraly i geny pro leváctví. Ano, dnes už je skutečně vědecky potvrzeno, že leváctví je ovlivněno i geny: Vloni v létě zveřejnil prestižní americký vědecký časopis Molecular Psychiatry zprávu o tom, že byl nalezen gen, který ovlivňuje "rozdělení kompetencí" jednotlivých mozkových hemisfér - gen LRRTM1 totiž rozhoduje o tom, která strana mozku bude kontrolovat emoce a která řeč. Zajímavé přitom je, že u praváků centrum řeči leží v levé hemisféře a pravá strana mozku kontroluje emoce, zatímco u leváků to bývá opačně. Novináři českých i zahraničních médií proto gen LRRTM1 překřtili na "gen levorukosti". Ale zpět k pravěkým bojovníkům. Výsledkem výhody pravorukosti v běhu evoluce je skutečnost, že z původních padesáti procent leváků jich dnes v naší populaci zůstal už jen zlomek - odhaduje se, že s dominantní levou rukou se rodí každý desátý člověk.

Typy levorukosti

Mezi dětmi můžeme rozlišit dva hlavní typy leváků:

Takzvaní "přirození leváci" se nijak neliší od ostatních dětí, pouze vykazují jednoznačnou funkční převahu motorických oblastí pravé poloviny mozku - laicky řečeno, jejich levá ruka je šikovnější než pravá. Tyto děti také obvykle mívají nějaké další leváky v rodině. Přirození leváci, pokud nejsou násilně přecvičováni na praváky, bývají ve svém dalším vývoji zdatní a úspěšní.

Druhý typ leváků představují děti méně obratné a šikovné, s různými nerovnoměrnostmi ve vývoji duševních funkcí, u nichž se často potvrdí výskyt tzv. syndromu lehkých mozkových dysfunkcí (LMD). Zde bývá příčina dominance levé ruky jiná: Původně převažující levá mozková hemisféra totiž nemůže právě kvůli drobným poškozením převzít svoji vedoucí roli. Je narušena obratnost pravé ruky a pro náročnější úkoly musí dítě používat ruku levou. Pro tyto případy zavedl americký neuropsycholog Paul Satz termín "patologické leváctví". Toto leváctví není přirozeným výrazem vedoucí hemisféry, nýbrž naopak následkem jejího poškození. Je vlastně možné říci, že takové dítě je pravák "přecvičený" na leváka. U patologických leváků se mohou projevit typické příznaky přecvičování, jako jsou funkční poruchy řeči, motoriky, vnímání, pozornosti atd.

Pro úplnost ještě dodejme, že existuje i takzvané "leváctví z nutnosti", a to v případě, kdy člověku zbude pouze levá ruka poté, co pravá byla úplně vyřazena (například ochrnutím nebo amputací). Takovým "vynuceným" levákem byl i světoznámý fotograf Josef Sudek, který o pravou ruku přišel na bojištích první světové války a většinu svého díla vytvořil jako jednoruký přeučený levák. Jak potvrzuje i jeho příklad, v případech vynuceného leváctví přecvičování obvykle nepřináší negativní psychické důsledky. Když nejsou přítomny činnostní podněty z vyřazené pravé ruky, nedochází ani k rušivým zásahům z levé mozkové hemisféry.

Je to vážně levák?

Není vždycky snadné poznat, jestli je dítě opravdu levák. Někdy dělají rodiče a často také prarodiče předčasné závěry. Projevy laterality se totiž během raného dětství vyvíjejí, dokonce se mohou střídat období preference jedné a druhé ruky. Definitivní převaha dominantní strany se ustaluje mnohdy až kolem čtvrtého či pátého roku dítěte. Dalším oříškem k rozlousknutí je fakt, že leváctví (ale i praváctví) bývá různě silné: Odborníci hovoří o takzvaných třídách laterality a podle nich rozlišují vyhraněné leváky (praváky), méně vyhraněné leváky (praváky) a také jedince s neurčitou lateralitou, u nichž dominantní stranu nelze určit. Ti pak prostě některé činnosti vykonávají jako praváci a jiné jako leváci. Zajímavým případem jsou ambidextři - doslova by se dalo toto slovo přeložit jako "lidé, kteří mají obě ruce pravé" (z řečtiny ambi - obojí, dexter - pravý). Odborníci se shodují, že jsou to vlastně vrození leváci s mimořádným pohybovým nadáním, kteří si uhájili vedoucí postavení levé ruky, zároveň však dokázali už v dětství všem činnostem naučit i ruku pravou, jak se přizpůsobovali pravorukému prostředí. Nejznámějším ambidextrem všech dob byl Leonardo da Vinci, mezi Čechy vynikal pohybovou virtuozitou například umělec Jiří Trnka. Jeho neuvěřitelné mistrovství bylo pověstné, vyprávěl o něm i Jan Werich: "Pamatuju se, že jednou večer jsem za ním šel do ateliéru. Nečekal mě. Seděl na štaflích před obrovským sklem, na které se malovalo pozadí. V každé ruce držel tyčku, na konci měl připevněné štětce. Na zemi stály kyblíky s barvami. Trnka maloval oběma rukama současně, jako by hrál na piano. Stál jsem u dveří a valil oči…" Je zajímavé, že pravoruké dítě se ambidextrem v podstatě nemůže stát. Jakkoli by bylo pohybově nadané a obratné, proč by mělo dokonale rozvíjet svou levou ruku, aby zvládla totéž co pravá? Právě skutečnost, že leváci mají motivaci rozvíjet i dovednosti druhé ruky, je možná důvodem, proč se tak často prosazují například ve sportu. Mezi nejznámější české levoruké sportovce patří tenisté Martina Navrátilová, Ivan Lendl a Petr Korda, hokejista Roman Turek nebo fotbalový brankář Petr Čech. Ze světových jmen stojí za zmínku například fotbalisté Pelé a Maradona nebo tragicky zemřelý jezdec Formule 1 Ayrton Senna.

Vraťme se ale k otázce určení laterality dítěte. Nejpozději před jeho nástupem do školy byste už měli mít zcela jasno, kterou rukou se má učit psát. A jak dominantní ruku co nejspolehlivěji určit? Můžete vyzkoušet například domácí orientační test laterality, který popisujeme v rámečku. Ještě jistější je ale dlouhodobé pozorování vašeho potomka, a to zejména při činnostech, u nichž nikdy neslyšel od rodičů pokyn "Zkus to druhou rukou!". Podívejte se například, jak drží hřeben při česání vlasů, kterou rukou hodí míč, jak uchopí smeták, když chce zametat, nebo kterou ruku strká do rukávu při oblékání až jako druhou.

Přecvičování leváků je násilí

Možná si teď říkáte - o jakém násilí tady chceme psát? Kdo by dnes tloukl dítě kvůli leváctví, to možná tak před sto lety… Ale o násilném přecvičování nemluvíme jenom tehdy, když je slyšet dětský pláč a svištění rákosky. Docela stačí naprosto vlídné, avšak důsledné "Vezmi si tu kostku do správné ručičky". Tuto větu by uvědomělý vychovatel neměl vůbec vypustit z úst. To, která ruka je "správná", ví dítě nejlépe samo. Stejně tak je už překonáno doporučení podávat malým dětem hračky do pravé ruky. Dítě chce pudově používat tu ruku, která je obratnější, a pokud matka trvale nastavuje předměty k ruce méně šikovné a nejrůznějšími triky se snaží zabránit v používání ruky dominantní, je to pro dítě frustrující. Může se stát, že dítě se sice poslušně snaží používat pravou ruku, ale jeho levačka začne samovolně rozvíjet jiné činnosti a dítě ztrácí schopnost soustředění. Do psychologických poraden jsou s různými potížemi přiváděny i děti, které píší a jedí pravou rukou, a jejich rodiče tvrdí, že "syn byl odjakživa pravák a nikdy jsme ho nepřeučovali". Při spontánních činnostech se ale ukazuje, že se jedná o leváky, kteří byli "nenásilným" způsobem přeučeni už v raném dětství. Právě nenápadný tlak pravoruké výchovy u nich zapříčinil poruchy, jejichž náprava ale bývá často velmi komplikovaná.

Někteří odborníci dokonce zahrnují mezi nevhodné zásahy do rozvoje laterality také v dobrém úmyslu vyslovenou připomínku "Kterou ruku podáváš!?" Pravoruký rodič samozřejmě chápe tuto větu jako zcela nevinné připomenutí základů slušného chování. Podle logopéda a pedagoga Františka Synka, který se problematikou levorukosti dlouhodobě zabývá, se ale otázka podávání ruky obvykle řeší v situacích, které jsou pro dítě samy o sobě náročné - vítání vzácné návštěvy, loučení v dětské poradně a podobně. Nečekané pokárání za těchto podmínek vyvolává u dětí zmatek a nemístný pocit provinění. Jedinou správnou reakcí dospělého v takové situaci je bez komentáře přijmout ruku, kterou dítě podává "od srdce".

Termín "násilné přecvičování" se přestane zdát přehnaný, když blíže osvětlíme následky, které tento postup páchá v mozku dítěte. František Synek ve své knize "Záhady levorukosti" píše: "U většiny převychovaných vrozených leváků se levá ruka postupně vzdává svého vedoucího postavení, jenže nedokáže pak být ani dost prospěšným pomocníkem nově dosazené vedoucí ruce pravé, což se velmi často projevuje v malé obratnosti, zejména u jemných pohybových dovedností. Již mnoho odborníků vyslovilo své přesvědčení, že s přeměnou pohybové funkční asymetrie se mění také vnitřní uspořádání osobnosti a že základní znaky temperamentu se někdy dokonce mohou změnit ve znaky opačné. U převýchovy nikdy nelze přesně stanovit hranici, kdy je ještě nenásilná a neškodná a kdy už začíná být osobnost dítěte ve své celistvosti ohrožena."

Je velmi důležité si uvědomit, že lateralita není věc rukou. Je to záležitost mozku! A právě tam se také projevují škody, které necitlivá výchova leváků páchá. Výzkumy ukázaly, že změna vedoucí ruky ovlivňuje další smysly - zejména sluch a zrak. Nová dominantní ruka totiž na svou stranu strhuje také vedení těchto smyslů - mění se dominantní oko a ucho. Postupná přeměna sluchového ústředí bývá provázena sluchovou nepozorností a nesoustředěností. Zrak se změně v dominanci brání a objevují se nesnáze ve vidění. Děti nezřídka začnou chvilkově, nebo dokonce trvale šilhat, může se objevit tupozrakost.

Skoro ve všech případech, kdy je přecvičován vyhraněný levák, se také objeví problémy s řečí, protože řečová centra bývají v mozku leváků většinou umístěna na opačné straně než u jedinců s dominantní pravou rukou. Děti začnou zadrhávat nebo přímo koktat, jindy se projeví opoždění vývoje řeči jako takové. Problémy s řečí zasáhly i čtyřletého Pavlíka, který byl zmíněn v úvodu tohoto článku: Dosud přiměřeně upovídaný chlapec, který nebyl, co se týče levorukosti, nijak výchovně usměrňován, musel po přistěhování babičky do společné domácnosti používat při jídle a kreslení pravou ruku. Pavlík postupně přestal komunikovat s okolím, později se přidaly potíže s nočním pomočováním. Rodiče poté "experiment" rázně ukončili a babičce zakázali další ovlivňování laterality dítěte. Řeč se upravila, Pavlíkovi ale zůstal velmi silný odpor ke kreslení a psaní. I když už mohl používat svou dominantní ruku, nikdy více si sám nekreslil.

Psaní - kámen úrazu

Od raného dětství se leváci musí potýkat s překážkami, které na ně "nastražila" pravoruká společnost: Kruté setkání s realitou mrňous možná pocítí už krátce po svých prvních narozeninách - třeba když při snídani neuvidí svůj oblíbený obrázek na hrníčku, protože motiv je umístěný tak, aby "vykukoval" na dítě držící šálek v pravé ruce. Později zjistí, že nemůže stříhat vašimi nůžkami a nějak mu "nefunguje" ani běžné ořezávátko. Skutečnou zkoušku ohněm pro leváka představuje nástup do školy. Psaní levačkou je totiž těžší: Zatímco pravák pero táhne, levák ho tlačí před sebou. Pravák za perem vidí, co právě napsal, levák si písmena vzápětí zakryje postupující rukou. Výsledek? Mnoho leváků (zejména těch dospělých, kteří neměli v dětství dobré vedení a navíc třeba museli psát klasickým plnicím perem) se svůj handicap snaží zmírnit takzvaným drápovitým držením. To znamená, že jejich zápěstí je při psaní křečovitě ohnuto do pravého úhlu, aby levá ruka mohla pero táhnout za sebou podobně, jako to dělají praváci. Je samozřejmé, že při této technice psaní dítě těžko dostojí předepsanému krasopisu a navíc se velmi brzy unaví. Jak drápovitému držení předejít? Především je třeba dítě už od předškolního věku vést k uvolňování ruky - ideální je "čmárat" a posléze kreslit na velké plochy, nejlépe svislé. Na lavici ve škole by pak levák měl mít sešit natočený "z kopce". Je samozřejmé, že dítě píšící levou rukou musí sedět na levé straně lavice, aby nemuselo svádět boj o prostor se svým pravorukým spolužákem. Levoruké děti by také měly používat speciální písanku, která má vzory písmen vytištěné na pravé straně. Další podmínkou pro správný rozvoj techniky psaní je vhodné psací náčiní. Jakmile vaše batole doroste věku, kdy ho baví kreslení, investujte do silných trojhranných pastelek. Po nástupu do první třídy bude namístě přikoupit ještě kvalitní pero pro leváky. Taková pera bývají speciálně zahnutá, mají tvrzenou špičku a samozřejmě se nerozmazávají. Aby dítě vidělo, co píše, učte ho držet pero o kousek výš, než je obvyklé u praváků. Ve velkých papírnictvích se dají koupit i násadky na tužky nebo přímo tužky speciálně tvarované. Existují dokonce i "levácká pravítka", která mají nulu napravo. Pokud byste přece jen měli problém v kamenné prodejně toto zboží sehnat, podívejte se na internet - dnes už funguje několik on-line obchodů zaměřených speciálně na sortiment pro leváky. Kromě psacího náčiní se tam nabízejí i různé kuchyňské a zahradnické potřeby, ale třeba i kytary nebo myši k počítači tvarované pro levou ruku. A abychom nezapomněli: Pro malé leváky tam prodávají hrníčky s obrázkem na té "správné" straně.

Článek je z listopadového čísla časopisu Máma a já. Obsah čísla najdete zde.

Získejte předplatné i dárek z MÁMA a já! Objednejte si v období od 25. října do 24. listopadu 2008 na jeden rok předplatné časopisu MÁMA a já a získejte automaticky dáreček - láhev s třípoziční savičkou od firmy Sauvinéx. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.