Slasti a strasti pěstounů

Náhradní rodinná péče (NRP) je mimo jiné i obrazem společnosti. O lecčems vypovídá i její obraz v médiích. Ta vzpomenou NRP většinou kampaňovitě a schematicky, nejlépe o Vánocích. Nejinak tomu bylo již před revolucí. S využitím výstřižkové služby jsme s Věrou Caponi zjistili, že v každém druhém článku uveřejněném na toto téma v prosinci 1988 byla informace o hodných tetách (eventuálně strýcích) z brigády socialistické práce. Přivezly do dětského domova hračky a děti jim zazpívaly. Kritika se týkala pseudoproblémů: „Stačí korespondenční lístek od rodičů a dítě musí zůstat v dětském domově.“ Již tenkrát to neplatilo. O skutečných problémech se nepsalo.

Po listopadu 1989 zpráv ubylo, avšak uveřejněné přitvrdily. Co zpráva, to senzace. Naprostým hitem byl případ tragického konce romského chlapce z Brna, který za ne zcela jasných okolností zemřel v podivné péči švédského páru. Čtenářům byly nabídnuty i názory jeho matky. Kritizovala všechny kromě sebe. Tatínka ani novináři nenašli…

Zmíněné manžele coby žadatele o svěření dětí do pěstounské péče jsem před více než dvaceti lety psychologicky vyšetřil. Svěření dětí jsem nedoporučil - na patřičném úřadě jsem způsobil značný rozruch a nepochopení. Nešlo o nález úchylného rysu osobnosti či vztahu. Sadismus, vzájemná nenávist, týrání, šikana, perverze, pedofilie, sekta… nic z toho ani v sebemenším náznaku. Ani materiální motivace nehrála roli. Za své peníze objížděli dětské domovy a myslím, že ani přesně nevěděli, na jaké (nevalné) peníze mají pěstouni nárok. Podstatné bylo, že ti svým způsobem obdivuhodní lidé nebrali ohled na své možnosti a síly. Těžce nesli bezdětnost. Chtěli využít svůj rodičovský potenciál co nejdříve a pro co nejvíc dětí. Měli oprávněný pocit, že situace z hlediska mnohých problémových dětí hoří. Že již včera pro ně bylo pozdě. Právě s těmi nejubožejšími či nejvíc handicapovanými chtěli velkou rodinu. Teď hned.

Pozor na svaté blázínky

V českých médiích stále bohužel platí, že čtenář se prakticky nic nedozví o složité vzájemné adaptaci dětí a dospělých, o citové deprivaci a jejích následcích… problémy jsou používány jako prostředek k vyvolání dojetí.

Existují lidé, kteří zjednodušeně řečeno žádné dítě v domově nenechají. Když jim zavoláte, že si nějaké mohou odvést, můžete vsadit svůj vysokoškolský diplom na to, že si je do pěstounské péče vezmou. Tuto „pozitivní deviaci“ dovádějí k mistrovství lidé, kteří státnímu systému péče nedůvěřují. Za přinejmenším morální podpory různých neziskových organizací sami potřebné děti vyhledávají a nabízejí jim domov. Pokud se týče respektu k právům biologických rodičů, pohybují se nezřídka na hraně zákona. Z hlediska profesionálního pracovníka v terénu je nesmírně těžké říci jim ne. Jsou sympatičtí, chtějí dětem pomoci, obvykle to vyjde…

Jenže není důvod dětské domovy a priori zavrhovat. I Zdeněk Matějček, guru české i slovenské náhradní rodinné péče, připouštěl, že dětský domov může být pro určitý typ dětí nejlepším ze všech dostupných problematických řešení. Dětské domovy nejsou „plné dětí“, jak se i v současné době v tisku občas uvádí. Dnes tam zůstávají děti jen ze závažných důvodů. Buď prostě nejsou „právně volné“, nebo jsou výrazně problémové. Převzít výrazně problémové dítě do péče a zvládnout vše, co role pěstouna přináší, vyžaduje mimořádnou psychickou odolnost a všestrannou kondici. Tato odolnost s věkem klesá. Srovnání s vrcholovým sportem není až tak přitažené za vlasy.

Francie omezila počet dětí, jež si je možné do NRP vzít, maximálně na tři. V našich podmínkách bývá jako lidským silám odpovídající maximum uváděno číslo dvojnásobné, tj. šest. V dětských domovech v Dánsku jsou dvě děti na jednoho zaměstnance. V českém Klokánku se podobnému stavu blíží. Nejde o hru s čísly. Jde skutečně o hranice lidských možností.

Pěstounská péče je pod dohledem státních institucí. Ty by měly nekompromisně dohlédnout na altruisty, nebo chcete-li na svaté blázínky, co se hodlají rozdat k sebeničení.

Česká společnost je verbálně velmi tolerantní k užívání tělesných trestů u dětí. Když ale dojde na lámání chleba, lidé žasnou.

Pro ilustraci příběh jisté rodiny. Takhle před Vánocemi jim svěřené předškolní dítko zlobilo. Přes opakovaný zákaz házelo kostky do kbelíku se saponátem. Když to udělalo po třetí a vylilo opravdu hodně, dostalo na zadek. Paní ujela ruka natolik, že se na hýždích otiskla. Trest pomohl, dítko házet přestalo.

Odpoledne však na procházce uklouzlo a vystrašení pěstouni je s podezřením na zlomeninu nechali vyšetřit v nemocnici. Lékařka si při té příležitosti všimla modřiny, vše ohlásila a pachatelka byla příslušným okresním soudem odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody na jeden měsíc.

Trest přijala, sama dokonce navrhovala i delší podmíněnou lhůtu. Zoufale se ale bránila odebrání dítěte. Neuspěla, s dítětem se musela rozloučit.

Můžete pro dítě dělat mnoho dobrého, a když vám jednou ujede ruka, můžete skončit ve vazbě. Takových případů bude přibývat. V Kanadě i USA je běžné, že děti „prásknou“ své rodiče za jediný pohlavek. U nás to tak zatím není, ale zítra to tak být může. Traduje se, že NRP je laboratoří pro běžné rodiny. Zde možná laboratoří prognostickou.

Autor je psycholog manželské a rodinné poradny v Brně.