Nejhorší je prvních 50 let

A ze mě je teta, kmotra, skoro babička a nadšený obdivovavatel a zahrnovatel mého famózního kmotřence.

Moje dcera (17 let) mě z povzdálí sleduje dílem chápajícím, dílem soustrastným pohledem. Můj muž nade mnou lomí rukama a stále znova se ubezpečuje, že moje osobní mateřské pudy někde pěkně v klidu spinkají. Může být klidný, chrní jako zabité, nejsem přívrženec současné módy pořizování si dětí ve věku, kdy naše mámy a báby byly hrdými babičkami. Takový pětašedesátiletý otec pubertálního syna, to je něco, že? Můžete se mnou nesouhlasit, ale o tom třeba jindy.

Co se dcery týká, měla by jásat, neboť jsem přesunula pozornost z jejího dospívání na ten malý zázrak. Hrozilo jí totiž celkem reálné nebezpečí, že se v blízké budoucnosti podobných radovánek začnu dožadovat od ní. A jak se tak říká, ale v obráceném smyslu slova, odříkaného chleba největší krajíc. Má diametrálně jiné plány, než dělat své stárnoucí matce radost potomstvem. Asi si říkáte, jestli jsem se nezbláznila, že jí je teprve 17. Jasně, trochu blázen jsem už řadu let, berte prosím tyhle řeči s nadsázkou. Ale fakt je, že kdyby došlo k nějaké "nehodě", tak já budu poslední, kdo by jí podstrkával pod nos její věk, budoucnost a podobné argumenty. Už s ohledem na mou zmíněnou kamarádku, která měla stále dost času a pak ouha.

Zpátky k objektu mého zájmu, tedy k dcerunce. V souvislosti s výše uvedenou radostnou událostí jsem si pochopitelně připomněla všechny její věkově mezní situace. Když jí byl rok a začala chodit, vzpomínám si, jaká na mě padla šílená chandra, že když už umí chodit, tak nic nového už mě s ní nečeká (vždyť jsem psala, že už dlouho nemám všech pět pohromadě :-). První objetý park bez přídavných koleček. První přeplavaný rybník. Další, dobře v mozku uložený mezník, bylo první 1. září. Velký kornout, šaty s volánky, fotky do alba. První odjezd na tábor. Pak mi to nějak splývá, další pěkná vzpomínka mi leze na mysl v souvislosti s 1. zářím na gymplu. Ale to asi hlavně s tou půlroční šprtací mordou, co tomu předcházela. Dále první vystoupení s ochotníky (ona je velký šašek, pardon, talent), první výlet za hranice všedních dnů (tzn. zahraniční výlet bez dozoru maminky či jiné cestovní kanceláře), první placená brigáda (provádí na zámku), no a první kluk, jako, že se vším všudy, jejda, už nic nového mě s ní nečeká… Klídek, už jsem o 16 let starší a vím, že tahle věta je holý nesmysl. Ale co nadělám, napadla mě. Akorát, že je možná pravda, že mě S ní už možná fakt ne, ale mě VEDLE ní toho ještě čeká ohromná hromada a mám se hodně na co těšit. A je naprosto úžasné sledovat, jak si to ten život mastí dál, bez ohledu doprava doleva a my když budeme chtít, tak s těmi našimi potomky můžeme plachtit jak o závod a užívat si, co hrdlo ráčí. Ale musíme chtít a dát jim šanci se rozlítnout, abychom se pak my vůbec měli kde čapnout. Teď za chvilky strachu a obav o jejich zdraví, život, počestnost, budoucnost a kdoví, co ještě, kdy nejsou v 8 večer doma, ale přijdou v 8 večer třeba až za týden, budeme možná odměněni celým bezstarostným zbytkem života. Který strávíme zpovzdálí pozorováním, jak se těm našim samostatným dětem daří a jak šupajdí dál a dál, aby to tak stejně udělaly zase s těmi svými prcky.

No, to jsem si pěkně zafilozofovala, ňam, ňam. Ale pravdu mám, nebo ne? Na závěr moudro mojí maminky. Před lety, když jsem studovala střední školu a sourozenec vysokou, říkávala, že nejhorších je prvních 20 let. Později prvních 30 let. Dnes je nám se sestrou oběma přes čtyřicet a naše máti své úsloví poopravila: Nejhorší je prvních 50 let.