Mami, proč nemáme peníze?

Právě takto může vypadat dialog v sociálně slabší rodině.

„Já chci to samé kolo, co má Tomáš.“

„Tomášovo kolo je drahé a my si ho nemůžeme dovolit. Tvé kolo je také moc dobré.“ „A proč si ho nemůžeme dovolit?“ „Protože nemáme tolik peněz jako Tomášovi rodiče.“ „A proč nemáme tolik peněz?“ Co si počít? Odbýt dítě řečmi o tom, že jeho kolo je dostačující a dál se o tom nebudeme bavit, není to pravé řešení. Psychologové se shodují, že učit děti znát hodnotu peněz můžeme odmalička. Jasné je, že čtyřleté holčičce těžko vysvětlíme, že panenka za sedm stovek je ukrutně drahá. Jí se právě ta panenka líbí a, nedejbože, když má stejnou panenku Alenka od sousedů. „Tak proč ji nemám já, mami?“ slyšíme každý večer. Ovšem, už i hodně malým dětem můžeme naznačit, co pojem ukrutně drahá znamená. Dětská psychložka Tamara Cenková upozorňuje, že děti začínají vnímat hodnotu peněz těsně v předškolním věku a v první třídě. „Do té doby neznají čísla, takže neví, co znamená sedm set korun, které máma za panenku musí dát. Proto je dobré, už malým dětem vysvětlovat, co to jsou peníze, nejlépe v přepočtu na práci,“ vysvětluje.

V praxi to znamená následující. „Rodič může dceři říct, že maminka musí pracovat šest hodin, aby jí panenku mohla koupit. Když jde rodič s dítětem kolem stavby a vidí tam dělníka, může říct: podívej, ten pán musí pracovat pět dnů, aby svému synovi mohl koupit to krásné kolo, které se ti tak líbilo. Tak lze i hodně malé děti učit, že si věci mohou koupit jen tehdy, pokud budou pracovat. A také si postupně uvědomují, že to, co jim rodiče dávají, nepřichází samo od sebe,“ říká Tamara Cenková.

Bohatý a spokojený?

Spisovatel Oscar Wilde řekl: „Mladým se zdá, že peníze jsou to nejdůležitější v životě. Když zestárnou, vědí to jistě.“ Věta to je na první pohled poněkud cynická, leč mnozí lidé by se pod ni podepsali. Na téma, zda peníze vyvolávají v lidech pocity štěstí, již dokonce proběhlo několik vědeckých výzkumů. Výsledky? Přes všechna tvrzení typu: „Prachy jsou krásná věc, ale štěstí si za ně nekoupíš“, se vědci shodují, že čím bohatší byli vrstevníci ve sledované skupině osob, tím byli spokojenější.

Američtí sociologové Glenn Firebaugh a Laura Tachová sledovali třicet let stovky lidí ve věku mezi dvaceti a čtyřiašedesáti lety. Došli k tomu, že lidé s nízkými příjmy byli více podráždění, ustaraní a nejistí. A bohatí lidé, jejichž majetek se v průběhu výzkumu nezvětšoval nebo klesal, se postupně cítili méně šťastni.

Oblečení po bráchovi

Platí to i u dětí? „Jisté je, že v životě dnešních dětí hrají peníze a věci, které za ně lze koupit, významnou roli, větší než v dětství jejich rodičů,“ říká psycholožka Cenková. Rodiče dnešních školáků vyrůstali v době, kdy většina rodin na tom byla finančně stejně. Většina z nich prožila dětství v panelácích nebo rodinných domcích na venkově. Nosili podobné oblečení po starších sourozencích a hráli si s naprosto stejnými hračkami, jaké tehdejší socialistické obchody nabízely. O prázdninách jezdili na tábory nebo k prarodičům na venkov, občas do Jugoslávie či do Bulharska. „Rodiče dnešních dětí měli za socialismu všechno stejné, přesněji řečeno, stejné nic. Teď mají děti pocit, že všeho je dostatek, vše je snadno dostupné a ze všech stran na ně útočí nabídka věcí,“ upozorňuje Tamara Cenková.

Děti si všímají sociálních rozdílů ve společnosti víc, než si myslíme. „Ve starším věku to často vede k tomu, že rodiče dětem připadají nemožní, protože jim nemohou koupit to, po čem touží. Připadají jim neúspěšní, protože vyrůstají v době zaměřené na výkon. Děti ze všech stran slyší, že úspěšný je ten, kdo je bohatý. Je to samozřejmě situace pro rodiče velmi nepříjemná, ale lze z ní vyklouznout například takto: Vidíš, kdybych byl ve dvaceti chytřejší a lépe se učil, měl bych lepší práci, více peněz a mohli jsme se dnes mít lépe,“ míní psycholožka.

S penězi...

Bylo by však naivní domnívat se, že rodiny, které jsou na tom finančně dobře a mohly by dětem plnit všechna přání, to mají v tomto směru jednodušší než rodiče, kteří takzvaně obracejí každou korunu.

Stačí si srovnat dvě rodiny. Paradoxní je, že ani jedna si nepřeje zveřejnit své jméno. Jedna z důvodu, že by se dceři kamarádi mohli smát, že je chudá. Druhá z důvodu, aby se o dceři nevědělo, že je bohatá. Ani jedna z těchto rodin to totiž při výchově dětí nemá jednoduché.

Paní Jana je manželkou vysoce postaveného manažera České spořitelny, ona sama restituovala tři domy v centru Prahy.

„I kdybych do konce života nehnula prstem, z nájmů a úspor je celá naše rodina skvěle zabezpečená,“ říká. Její dcera Anna chodí do třetí třídy základní školy v centru Prahy. Jana ji záměrně nedala do žádné soukromé školy, i když si to její muž přeje. „Pohádali jsme se kvůli tomu, ale já trvám na tom, aby Anna vyrůstala v normálním prostředí a ne ve skleníku mezi dětmi zbohatlíků,“ vysvětluje.

Problémy přece jen nastávají. Anička má kamarádku, kterou chtěla vzít s sebou na dovolenou. Rodina má na pět let pronajatý luxusní apartmán v Řecku. Matka její kamarádky si však nemůže dovolit zaplatit dítěti letenku a zároveň jí nepřipadá vhodné, aby ji za něj zaplatila Aniččina rodina. „Chápu, že je hrdá a necítila by se dobře, kdybychom její dcerku celý měsíc v Řecku živili. Pro nás by to však bylo zanedbatelné, máme ji moc rádi a těšilo by nás, že dcera má s sebou kamarádku. Jenže se naše rodiny nemohou dohodnout. Nechtějí se cítit jako naši dlužníci a já je chápu,“ vysvětluje.

Rozdíly mezi Annou a jejími spolužačkami se projevují čím dál častěji. „Holky Anně závidí oblečení, jednou přišla domů dokonce s pláčem. Jedna kamarádka jí řekla, že je snob, protože nosí značkové oblečení. To nemá dítě ze své hlavy. Slyší to doma, protože se tak o nás asi baví rodiče,“ myslí si Jana. Přesto odmítá přání manžela, aby dceru zapsali do soukromé školy s anglickou výukou, kam chodí děti diplomatů a úspěšných podnikatelů.

„Manžel tvrdí, že tam jsou si děti rovny. Jenže, když vidím, že se jedenáctiletí kluci baví o golfu a akciích, zírám a nechci, aby dcera znala jen takové prostředí. I když si někdy říkám, že zavedení stejných uniforem ve školách by vůbec nebylo špatné,“ říká Jana.

...a bez peněz

A tady máme starosti druhé maminky. Pochází z Ostravy, má tři děti, je v invalidním důchodu a manžel je dělník v podniku Vítkovice. „S nejstarší dcerou to je rok od roku horší,“ říká. „Teď jí je čtrnáct a každé ráno zažívám scény, že nemá co na sebe. Cokoli jí koupím, není to dost dobré. Nedávno mi dokonce řekla, že náš táta je nula,“ vypráví.

Příjem jejich rodiny se pohybuje kolem pětadvaceti tisíc. „Když zaplatíme nájem a splátky a odložíme peníze na jídlo na měsíc, opravdu nemáme na to, abychom dceři kupovali oblečení. Všechny hádky u nás vlastně vznikají kvůli penězům. Mladší dcery dostávají kapesné podle práce pro rodinu. Odměňujeme je za to, že třeba jedna týden umývá nádobí a vynáší odpadky, druhá si vzala na starost úklid společných prostor v domě a sousedé jí za to platí. Jen nejstarší dceři se do práce nechce. Říká, že za stokorunu si stejně nic nekoupí, tak proč by se namáhala umýváním schodů. Často přemýšlím, jestli jsem ve výchově neudělala něco špatně, ale co nadělám s tím, že manžel moc nevydělá a já jsem nemocná,“ vypráví paní Alžběta.

Finanční vzdělávání

Problémem, jak připravit dnešní děti na to, že se v životě budou setkávat s bohatstvím i chudobou, se už zabývá i ministerstvo školství. Připravuje program, podle nějž se děti budou učit základům finančního vzdělání. Už žáci základních škol se mají učit, co je to placení bezhotovostní formou, jakou úlohu plní banky, jak se stanoví ceny zboží, co je to infl ace a podobně.

Celá akce se nazývá Systém budování finanční gramotnosti a zkušebně už probíhá například v pražské základní škole v Legerově ulici. Už teď ovšem rodiče mohou děti v tomto směru vzdělávat sami. Nadační fond Arnošt například vydal knihu Tajný deník Barborky Syslové, která si klade za cíl naučit děti hospodařit s penězi a nespoléhat na to, že se o ně někdo jiný postará. Právě tento nadační fond se snaží vzdělávat děti v oblasti financí.

Autorka je redaktorkou MF Dnes.