Stát zajišťuje naplnění práva na vzdělání prostřednictvím povinné školní docházky. Jakkoli je však školní vzdělávání prospěšné, dochází v určitých ohledech též k negativnímu působení základní školy na děti či přímo k jejich poškozování, a to v prvé řadě na jejím prvním stupni. Toto tvrzení, pro někoho možná dosti zarážející, potvrzují má dlouholetá sledování základní školy jak očima učitele, tak i rodiče.
Naše základní školství prochází právě obdobím reformních změn, od nichž se oficiálně očekává zásadní obrat ve způsobu vzdělávání. Bohužel kvůli polovičatosti, s níž byla reforma připravena, je třeba se škodlivými vlivy školy nadále počítat.
Od roku 1989 se podstatně změnilo prostředí, v němž děti prožívají své dětství a do něhož následně dospívají. Tempo změn je tak prudké, že pro jednotlivce je velmi obtížné držet s nimi krok. Pozice, úloha, ale též stabilita rodiny byly změnami ve společnosti dosti oslabeny, čímž dochází často k postižení osobnosti dítěte. Před školou jakožto profesionálním zařízením (na rozdíl od rodiny) vyvstávají do budoucna nové úkoly. Jenže jsou to právě školy, kdo se zavádění důležitých novot vzpouzí s odvoláním se na přání „nezasvěcených“ rodičů, ignorujících nejnovější poznatky pedagogických věd.
Stěžejní postavení v systému vzdělávání zaujímá první stupeň základní školy. Jeho význam nespočívá pouze v budování základu pro další vzdělání, ale též v utváření vztahu ke vzdělávání v celé jeho šíři. Obecně se na první stupeň (a to často i ve školách) nahlíží s jistým despektem, což se ještě donedávna projevovalo i vyššími učitelskými úvazky oproti druhému stupni. Nynější sjednocení úvazků učitelů obou stupňů však není výsledkem uznání vyššího významu prvního stupně, ale zohlednění stejného stupně vzdělání učitelů. Stále nám ještě schází pochopení Komenského, který tvrdil: „Učitel nejnižší třídy by měl být nad jiné moudřejší a má být také získán za plat nad jiné větší.“ Čím mladší žák, tím větší díl zodpovědnosti. Chyby, jichž se dopouštíme, jej pak mohou poznamenat na celý další život. (Toho však učitelé nebývají svědci.) Aby tedy mohl první stupeň základní školy plnit zdárně svou funkci, vyžaduje fundovanou osobnost učitele, kterou zatím pedagogické fakulty nejsou s to připravit. Katedry primární pedagogiky sice provádějí úpravy svých studijních plánů, ale doposud nedošlo k takovým změnám, které by zajistily potřebnou fundovanost učitele prvního stupně. Jejím základem je plné vědomí celkově možného rozsahu působení vlastní autority a z toho plynoucí zodpovědnosti, neboť žáci této věkové kategorie přistupují ke svému učiteli s maximální otevřeností a důvěrou, a to bez jakéhokoli kritického odstupu.
Dítě samozřejmě poškozuje výchova i škola. Je jasné, že není možné se vyhnout nešikovným výchovným opatřením, které dítěti ublíží. Kdybychom chtěli posílat děti jen do školy, která jim neubližuje, museli bychom je nechat doma. Tím bychom jim ale vlastně hodně ublížili.
Jan Rychlý, rodič
Škola bere dětem svobodu. Svobodu dělat si, co chci, a přemýšlet svým vlastním způsobem. Zdá se mi, že se ale škola stává v současnosti otevřenější a děti nejsou nuceny tolik se formovat do jednoho požadovaného tvaru. I když to možná vidím moc optimisticky.
Lenka Koláčková, rodič
Kdyby škola nějakým způsobem mé dítě poškozovala - například by byl můj syn ve škole šikanován, školu samozřejmě hned změním. Důvěřuji naší paní učitelce. Vím, že dělá vše, co může, aby děti do školy chodily rády.
Daniela Jubešová, rodič
Nepřiměřené množství učiva, navíc bez jeho dostatečného pochopení, nevede děti k poznání světa, ale spíše k přesvědčení, že obsah vzdělávání představuje svět sám pro sebe. Učení tak ztrácí svůj původní smysl a ústřední motivací se stává získání co nejlepší známky. Děti se ženou za jedničkami, popř. odpovídajícím slovním hodnocením. (Slovní hodnocení musí být podle školské legislativy převoditelné do klasifikačních stupňů, takže situaci nijak neřeší.) Namísto uspokojení zvídavosti dětí způsobuje první stupeň základní školy to, že žáci se většinou cítí školou otráveni, což zcela ovlivňuje jejich vztah k učení v dalším životě. Oficiální požadavek, aby byla u žáků vypěstována potřeba vzdělávání, zůstává pouhou formalitou.
Kromě zvídavosti ignoruje koncepce prvního stupně dětskou tvořivost a fantazii, pro něž nezbývá kvůli předimenzovanosti požadavků patřičný prostor. Nejedná se pouze o výtvarnou výchovu, kde by měly být tvořivost a fantazie uplatňovány, nýbrž by jimi mělo být protkáno celé vzdělávání na prvním stupni. Ještě před pár lety měly děti dostatek příležitostí k přirozenému nabývání zkušeností mimo školu, které bylo bohaté na smyslové vnímání. Tím bylo vytvářeno východisko pro vzdělávací proces ve škole. Současný životní styl poskytuje dětem převážně umělé podmínky k poznávání vnějšího světa, dětem často splývají skutečnost a fikce, a tak se poznávací proces stává ještě obtížnější než dříve. Školy však na tuto skutečnost mohou jen stěží reagovat, a to jak z důvodu nepřiměřených nároků plynoucích z rámcových vzdělávacích programů, tak i setrváváním na tradičních způsobech vzdělávání. (V roce 1997 pozbyly platnost bývalé učební osnovy a školy si mohly zvolit jeden ze tří vzdělávacích programů - Základní škola, Obecná škola a Národní škola. Většina škol realizovala výuku podle programu Základní škola, který se velmi podobal předchozí koncepci. Lze tedy předpokládat, že i současné školní vzdělávací programy představují přepracovaný program Základní škola formálně doplněný o prvky stanovené rámcovým vzdělávacím programem.)
Pro zdravý vývoj osobnosti dítěte je důležité pěstování sebedůvěry, jejíž význam se v současné době plné neustálých změn podstatně zvýšil. Systém hodnocení žáků však i nadále zůstává na jednostranném posuzování výsledků učení a ostatní složky školního vzdělávání nejsou zohledněny. Žáci jsou stále klasifikováni, tj. označováni tradičními nálepkami od jedničkáře po pětkaře, za nimiž pak bývá skryta celá osobnost dítěte. Každý výkon žáka, který nesplňuje kritéria k získání jedničky, popř. jejího ekvivalentu, je tradičně vnímán jako špatný, přestože ze strany dítěte bylo vyvinuto maximální úsilí. Takoví žáci nemají pak šanci zažít úspěch. A pokud se jim podaří úspěchu dosáhnout, pak většinou v předmětech výchov, které jsou ale běžně považovány za okrajové. Škola tedy děti jiné než rozumově nadané diskriminuje a rozvíjí v nich pocit méněcennosti.
Stále výraznějším znakem naší doby se stává neurotická osobnost. Úkolem společnosti by proto měla být prevence tohoto jevu. Základní školy, po rodinách druhé instance podílející se významnou měrou na formování osobnosti, však již od 1. třídy vytvářejí často prostředí strachu, nepochopení, nejistoty, neúspěchu, čímž správnému vývoji dítěte škodí a napomáhají vytváření základů budoucích neuróz. Jak jsem již výše uvedl, reforma probíhající na základních školách nebyla důsledně připravena, takže negativní vlivy školy na děti budou vesměs přetrvávat nadále. Je-li ale ohroženo duševní zdraví dětí, je namístě učinit urychleně patřičné kroky, abychom předešli psychickému poškozování žáků alespoň ze strany škol. Všechna ostatní poškození školou, z nichž jsem upozornil pouze na některá, ač rovněž nezanedbatelná, lze postavit z hlediska akutnosti na druhé místo.