Školní jídelna očima studentky

Kdybych ještě chodila do školy, stačilo by počkat hodinku dvě, než skončí vyučování, a zajít si do jídelny na oběd, jenže teď jsem musela všeho nechat a svůj oběd si sama uvařit. Variantu „dám si chleba a něco k tomu“ můj zmlsaný jazýček odmítl.

Dřív jsem si neuvědomovala, jak je to vlastně luxusní, když vyjdu ze školy a v budově o dvacet metrů dál dostanu polévku, hlavní jídlo, občas salát nebo zákusek plus povinný čaj. V tomto směru je náš systém opravdu velmi dobrý, a když vezmeme v úvahu, že stát na stravování dětí a studentů přispívá nemalou částkou, tak bychom vlastně ani neměli mít důvod si stěžovat. Jenže důvod se vždycky najde a kolikrát nemusíte ani moc pečlivě hledat, protože na vás křičí hodně nahlas, takže spíše nevšimnout si, to je umění.

Tak například: Není nic horšího, než vystát vražednou frontu na oběd - každý určitě zažil tu tlačenici, kdy poskakujete na jedné noze, která ani není vaše, všichni se na vás tlačí, i když není absolutně žádné místo, kam se dál posunout, a učitelský dozor jen bezmocně stojí a kouká, popřípadě potrestá jednoho a dav se tlačí dál - Le Bon by jásal. Získáte do rukou talíř s poživatinou, do zubů si dáte kartu na oběd, ke klíčům a peněžence si přiberete misku se salátem, lžičku a normální příbor, na sklenici s pitím jen plačtivě pomyslíte a vydáte se hledat volné místo, balancujíce mezi studenty, kteří jdou své „roznimrané“ jídlo vyhodit. Když sebe a všechny dostatečně polijete omáčkou, uklouznete na knedlíku a vypíchnete si oko o spolužákovu vidličku, tak nastanou dvě varianty toho, jak své jídlo sníte. Zaprvé se vám podaří najít neposkvrněné místo pro sebe a své kamarády, nebo zadruhé najdete jen jedno místo, beznadějně polité polévkou, takže se nakonec spokojíte s obědem „na stojáka“ u parapetu.

Tohle je Irča

Čím jsme byli starší, tím samozřejmější pro nás bylo vidět za kuchařkami i něco víc než jen ruce, které nám podávají jídlo. Moji kuřáčtí spolužáci chodili vždycky před obědem na cigárko, a tak do jídelny doráželi jako poslední, tudíž těžili z toho, že když prohodí s kuchařkami pár vtípků, tak dostanou třikrát tak velkou porci, než by dostali obvykle (o velikosti porcí se podrobněji zmíním dále). Já své konverzace většinou vedla na téma „co si mám představit pod pojmem čufty“. I když každý má svůj osobitý pohled na věc - o rok výš chodil na obědy kluk, který vždycky, když ze své porce vytáhl vlas, tak prohlásil „tohle je Irča“ nebo „hele Marie“ a zamával směrem k výdejnímu pultu. Jeho humor jsem bohužel nesdílela, protože jsme v talíři objevili i jiné kousky než vlasy a hlavně historky od známé kuchařky mě na měsíc připravily o chuť jíst cokoliv jiného než vlastnoručně namazaný rohlík.

Hygiena nadevše

Občas se vám prostě stane, že věc, kterou vedení jídelny vydává za čerstvou zeleninu, vypadá jako kus zeleného hadru, rýže je na povrchu rozvařená a vevnitř syrová a plátek masa nemáte šanci zdolat jinak než motorovou pilou. Budete ho žvýkat ještě hodinu poté, co jste opustili stravovací zařízení. Nebo si ho můžete uložit na horší časy - kamarád pravidelně kontroloval své „sušené buvolí maso“ napíchnuté na topení pod parapetem - vydrželo mu tam půl roku!!!

Stejně to nesníš!

Přesto všechno mi v jídelně chutnalo a na obědy jsem chodila ráda. Jenom se občas také trochu najíst. Problémy jsou i s množstvím jídla. Je logické, že mladší děti dostávají menší porce a platí méně, zatímco starší platí více a také více dostanou. Než jsem překročila onu dělící hranici, přišlo mi to spravedlivé, protože jsem předpokládala, že když si zaplatím víc, tak opravdu víc dostanu. Co jsem nečekala, že budu pravidelně žádat o větší porci.

Ano, chápu, že když jsem nenarostla přes dva metry jako kamarádi, se kterými jsem stála frontu, tak jsem oproti nim vypadala mladší, ale opakovaně jsem musela upozornit na to, že já jsem stejně stará jako oni a i se 160 cm můžu mít velký hlad. Zaplatila jsem si přece stejně jako oni, tak proč kuchařka při pohledu na mě seškrábne polovinu brambor z talíře zpátky do hrnce?! Odpovědí mi bylo klasické: „Stejně to nesníš.“