Hůř než v září už snad ani být nemůže

Statný kudrnatý mladík si na odchodu z domova přidává nepozorovaně do uzlíčku ještě několik buchet (rozuměj: přihodil do krosny štangli vysočiny a klobásku). Uzlíček pak na rameno vložil (rozuměj: sotva se prohýbal pod napěchovanou krosnou) a cestičkou od otcovského domu do světa se vydal (rozuměj: nasedl na vlak R 720280 15). Aby na zkušené pobyl a slovům moudrých naslouchal (rozuměj: dodělal si průmyslovku a na internátu pochopil, co je to život na vlastní pěst a peněženku).

Matka slzela při pohledu za odcházejícím synem a dojatě vzlykla: co si ten chlapec v tom široširém světě počne? (Rozuměj: kdo dohlédne, aby si aspoň jednou za měsíc vzal čisté ponožky?) A otec chlácholivě utěšoval, že s tím, co má v hlavě, se v tom světě určitě neztratí (rozuměj: má tam dost e-mailových adres a mobilních čísel movitějších kamarádů, kteří ho občas večer založí, když půjde na kofolu nebo tak něco).

Jeden syn tedy vylétl zase o něco dál z rodinného hnízda, jako ten skřivánek na niti, kterému se neviditelná nitka popustí a foukne se do křidýlek. Než se naposledy otočil na patě, byl neobvykle zjihlý a chtěl se i loučit. To nikdy nedělal. A dnes poslal dokonce esemesku, což se ještě v tomhle století nestalo.

Jednou to přijít muselo. Bude to sice nejspíš chvíli trvat, než si zvykneme na jeho doma vzorně ustlanou a netknutou postel, která dřív - trvale zmuchlaná a nevětraná, byla záminkou k permanentní zákopové válce mezi ním a jeho matkou (maně mě v duchu napadá, komu z nich to v příštích dnech bude chybět víc).

No nic. Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm. Utřepe se ta melancholie, jako už tolikrát předtím. Syn si možná někdy v budoucnu při občasných návštěvách doma rozbije stan vedle ledničky a bude nevěřícně kroutit hlavou. Jak je to možné, že si dřív nevšiml tolika dobrých věcí, které se v jejích útrobách skrývají. A my domácí budeme zase dělat, že nevidíme, jak nehorázně rychle mizí v jeho bezedných útrobách šunkové závitky v aspiku, věnečky se šlehačkou a kdovíco v rosolu. Asi se budeme zlobit. Ale asi jen na oko.

Protože co by člověk neudělal pro hladové děti. Hlad bývá totiž stejně zlý jak v Africe, tak i na středoevropských kolejích. A studentský rozpočet, stejně jako státní kasa, má přes všechny sliby sobě dané chronicky trvale větší výdaje než příjmy. Ale oba jako zázrakem nakonec vždycky nějak přežijí. A my rodiče, doufejme, přežijeme taky. Hůř než v září už snad ani na světě být nemůže. A kolik už jsme jich přežili. Že, pane ministře?