Červený nosí čepice

Nevyhnuli jsme se stejnému zápalu. Syn miluje vše, co se vlaků týká. Nejrůznější vláčky tvoří základ "hračkové" výbavy (do rozšiřování se aktivně zapojuje i tatínek), mezi knížkami vede Mašinka Tomáš, oblíbeným "čtivem" jsou časopisy Českých drah. Procházka? Nejlépe na nádraží ("a tatou", který jezdí vlakem do práce).

Pravé nadšení si žádá náležitou výbavu. Ještě v kočárku dostal syn svou první výpravku. (To slovo jsem objevila až letos, tak pro dosud nedotčené slovy pana výpravčího: "To není plácačka, to je výpravka!". Logické, neplácá se s ní, vypravují se s ní vlaky.) Výpravy na nádraží se tedy neobejdou bez výpravky a píšťalky, letos k ním přibyla i čepice (nádražácký set - dárek, který opravdu potěší).

Pozorovací talent mají všechny děti. Odkoukat vypravování vlaků nebylo nic těžkého. Těžší bylo naučit pískat synka potichu, aby nemátl. Protože máme výpravku domácí výroby, má z druhé strany červený terč - a vlak se dá i zastavit.

Pohledem dítěte je výpravčí důležitá osoba. Čeká na nástupišti, když vlak vjíždí do stanice, pečlivě sleduje výstup i nástup cestujících, většinou i tuší, zda se nějaký opozdilec nezdržel u pokladny, pak dá výpravkou signál průvodčím, kteří odmávají, že je vše v pořádku, pískne a zvedne výpravku směrem ke strojvedoucímu. A vlak zavře dveře a rozjede se. (Zhruba tak to chodí u nás :.) Neznalá všech skutečných povinností soudím, že výpravčí vykonává i další práci, kterou běžný cestující nevidí.

Zdejší výpravčí si na kluka, který je vzorně imituje, zvykli. Konec konců, na nádraží se dětí objevuje více. Pravda, synek je kurážný a rozhodně nestojí v pozadí (já trvám na prvním nástupišti, tatínek bývá odvážnější a popojde s ním i za první kolej).

Těch výpravčích se u nás střídá asi 6, možná více. Ženy i muži. Ale jen jedna je "naše paní výpravčí".

Získala si nás v zimě. Vlak se chystal k odjezdu a ona k synovi napřáhla ruku. "Tak pojď, půjdeme ho pustit." A on šel. Paní výpravčí mu celou dobu říkala, co zrovna dělají. (Přiznávám, měla jsem slzy v očích a poprvé jsme ocenila výhody mobilního telefonu se zabudovaným fotoaparátem.) - Takovéto štěstí jsem pak měli ještě jednou.

Začátek léta přinesl změnu. Výpravčí stojí na nástupišti, nemá červenou čepici, jen modrou, a jen se dívá. Vlak si vypravují sami průvodčí. Co se děje? U prvního výpravčího nemáme štěstí: "Červenou čepici nemáme, protože už nevypravujeme; nevypravujeme proto, že si vlak vypravují sami průvodčí; je to tak skoro ve všech stanicích z Prahy do Kolína". Dalšího vysvětlení se dočkáváme až od naší paní výpravčí. Tahle změna má výpravčím ušetřit práci. Ušetřit práci? Ke každému vlaku, který přijede, nebo jen projede, na ten perón musí vylézt. Jsou tam celou dobu, dokud vlak neodjede. Jediný rozdíl je, že nezvednou výpravku a vlak nevypraví oni.

Naše paní výpravčí je smutná. To rozhodnutí moc nechápe. Stýská se jí po červené čepici. Ano, nepřijde si už tak důležitá. Červená čepice znamenala zodpovědnost za nádraží. Na první pohled bylo vidět, "kdo je tam pánem". Kdo z cestujících si všimne visačky, na které jsou jméno i funkce výpravčího zapsané. Padají slova o degradaci. --- A pak najednou přichází nápad. Naše paní výpravčí odchází do kanceláře a vrací se s opravdovou červenou čepicí. "Víš co? Když už ji nesmím nosit, tak já ti ji dám."

Od té doby máme doma poklad - červenou čepici. První věc, se kterou se malý opravdu chlubil. Každému ji musel ukázat a všem jsem musela vyprávět, jak ji dostal. Je na ni náležitě pyšný.

My dospělí zůstali jen smutní. Možná je to nostalgie. Možná jen zlost na trochu nelogické rozhodnutí. Svět se zase někam posunul. Modernizace, automatizace, trendy v západní Evropě, taková slova používá mluvčí Českých drah, když vysvětluje, proč ze třetiny českých nádraží zmizely červené čepice. Další povolání, které mělo svou jasnou charakteristiku mizí. Jaká bude automatizovaná železnice? Neztratí své kouzlo?

Při každé cestě na nádraží mi teď v uších zní Vlasta Burian, přestože ta píseň byla zřejmě původně spíše ironická (s mým krásným omylem - červený nosí čepice vs. červený nos i čepice):

Přednosta stanice, ten nekouká jen na šíny,
přednosta stanice, ten umí prohnat mašiny,
přednosta stanice, to prazvláštní je tvor,
před ním se klaní semafor,
šarže je hrozná, každej ho pozná,
červený nos i čepice,
to je přednosta stanice.

Bremza, ten má těžkej život, dře všecky koleje,
mašinfíra je jak černoch, celej vod voleje,
konduktér zas štípe lístky a holky do tváře,
ten ve vlaku vlastně dělá jenom bachaře.
Pan revizor reviduje každýho haranta,
kouká, kde by načapat moh' černýho pasanta,
oficiál, adjunkt i generální inspektor,
to všecko je přec proti nám jen fór.

Přednosta stanice, ten nekouká jen na šíny,
přednosta stanice, ten umí prohnat mašiny,
přednosta stanice, to prazvláštní je tvor,
před ním se klaní semafor,
šarže je hrozná, každej ho pozná,
červený nos i čepice,
to je přednosta stanice.

PS: Děti se učí rychle. Na nádraží chodíme stále s plnou výbavou. Syn však poslední dobou začíná na nástupišti jen postávat. Postrkuji ho, ať vlak vypraví. Čím dál víc je na něm ale vidět, že se mu nechce. Pan/paní výpravčí to také nedělá.