Právě mi volala má nejlepší kamarádka. Je těhotná! Fantastické! Mám hroznou radost, vím, že si miminko moc přála a zaslouží si být šťastná. Proč se mi ale po tváři kutálejí slzy?
Za pár týdnů měl být totiž den, který by mi změnil celý život. Ten den mám ještě teď v kalendáři zapsaný s červeným vykřičníkem. Jak jsem jen mohla zapomenout. Vypadalo to, že je všechno za mnou. Ale není. Zjišťuji, že stále nejsem srovnaná s faktem, že jsme přišli o miminko….
Ten den, kdy jsem na těhotenském testu poprvé uviděla dvě čárky, byl jeden z těch, na které se nezapomíná. Byla jsem mírně řečeno v šoku. Přítel měl zrovna noční a já jsem se rozhodla koupit si ten test a přesvědčit ho, že se mi menses opravdu jen trochu zpozdil. Antikoncepci jsem sice vysadila už několik měsíců zpátky, ale náš život byl v té době hodně smutný. Prožívali jsme velmi těžké období, takže pravděpodobnost, že bychom zrovna v téhle době mohli počít dítě, byla absolutně nulová. Přišlo to tak nenadále a tak nečekaně. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem se proti své vůli po tak dlouhé době usmála a pak jsem znovu nevěřícně zírala na ten kousek papírku. Jako by mi chtěl říct – tyhle dvě čárky budou odteď smyslem tvého života, usmívej se, buď zase šťastná!
Když jsem to napsala svému příteli do práce, zaplavily mě desítky smsek a nikdy předtím jsem nevěřila, že prostá slova můžou tahle zářit štěstím. Od dalšího dne už mě nenechal dělat vůbec nic, splnil mi všechno, na co jsem si jen vzpomněla a neustále mě sledoval, jako bych byla něco výjimečného.
Bylo mi sice velmi špatně, většinu dne jsem strávila nad záchodovou mísou, ale přesto jsem se pořád usmívala. Musela jsem jen odpočívat, dávat na sebe pozor. Dny ubíhaly a nastal den, kdy jsem si slavnostně měla jít pro svou první těhotenskou průkazku. Cítila jsem se skvěle. Těšila jsem se, jak na ultrazvuku opět uvidím naše mimi. Snad poprvé v životě mi ani nevadilo gynekologické křeslo. Když jsem však po nějaké chvíli spatřila výraz svého gynekologa, bylo mi jasné, že máme problém. Minuta se mi zdála jako hodina a on pořád mlčel! Tak co, pane doktore, co se děje? Na ultrazvuku se mu neukázalo srdíčko. Říkal sice něco o tom, že má tady špatný ultrazvuk, že musím zítra přijít do nemocnice, že to ještě nic neznamená … já už jsem však věděla. Věděla jsem to tak nějak vnitřně, že je to začátek konce. Mému příteli se stačilo na mě podívat, jak jsem vyšla z ordinace, a věděl taky své. Akorát to nemohl pochopit. Vždyť se přece těšil, jak mu nadšeně ukážu první fotku našeho miminka…
Pak už to šlo rychle. Ještě tři dny poslední marné naděje v nemocnici.. Když jsem dostala potvrzující zprávu o tom, že miminko opravdu nežije, dopotácela jsem se ještě nějakým způsobem na pokoj a padla do náruče první sestře, která si přišla pro papíry. Bylo mi úplně jedno, že řvu jak malé dítě, že se nedokážu ovládnout, potřebovala jsem ze sebe dostat všechny ty nahromaděné emoce a přijmout za svůj fakt, že je opravdu konec. Potom už mě čekal jen ten poslední zákrok, který mě definitivně oddělil od našeho miminka.
Ta následující noc byla nejdelší v mém životě. Když asi o půlnoci přestaly chodit smsky od všech mých nejbližších, kteří se mě snažili všemožně, leč marně utěšit, zůstala jsem úplně sama. Ta tma a ticho byly téměř nesnesitelné. Hodiny a hodiny jsem přemýšlela o tom všem. Znovu a znovu myslela na to, co bylo špatně a proč znovu my. Ta noc byla hrozná, přesto důležitá. Uvědomila jsem si, že jsem sice přišla o miminko, na které jsme se tolik těšili, ale stále mám svého přítele, kterého teď miluji ještě víc než kdy předtím, a taky mám skvělou rodinu a přátele, kteří mě nenechají utopit se ve vlastních slzách.
Vysvětlit ani pochopit se to nedá, nezbývá, než to prostě přijmout. Ale i když si tisíckrát myslíte, že je to všechno za vámi, jsou chvíle, kdy prostě emoce zvítězí nad vším ostatním.
Těhotenství |
Dítě |