Tělesné tresty ve škole a v rodině

Už je to značně dávno, kdy se mě bývalý spolužák z gymnázia zeptal, jestli - když máme s manželkou oba pedagogické vzdělání - dodržujeme při výchově syna důsledně základní pedagogickou metodu. Přiznávám, že mě touto nečekanou otázkou trochu znejistil. Nebyl jsem schopen si vybavit žádnou formulaci jakési „základní pedagogické metody“. A tak jsem nevěděl, jestli jsem buď nepozorně studoval, nebo zda už mně přestává sloužit paměť. Musel jsem se ho tedy zeptat, co to vlastně ta základní pedagogická metoda je. Odpověděl mi - s jistým pobavením a nadsázkou - že je vyjádřena zásadou: „Ty děti mlátím, dokud je přeperu.“

Na tuto již téměř zapomenutou příhodu jsem si vzpomněl, když ministryně pro lidská práva Stehlíková před časem zveřejnila svoji představu o záměru připravovat zákon, který by zakazoval rodičům bít děti. Z její strany to nepochybně bylo výrazně novátorské pojetí. Pokud se totiž do té doby někdy diskutovalo o tělesných trestech ukládaných dětem, bylo to obvykle vždycky spojeno pouze se školou a s učiteli.

Kdysi panovala vojenská kázeň

Jak to ale s tělesnými tresty ve školách bylo? Opravdu byly tělesné tresty a rákoska v rukou učitele základním a jediným prostředkem pro udržení kázně, jak se stále mnoho lidí domnívá? A byly vůbec tělesné tresty v minulosti nejen obvyklým, ale i zcela charakteristickým rysem naší školy? Popravdě je zapotřebí konstatovat, že tomu tak skutečně bylo, ale jen do určité doby. Tělesné tresty byly základem školní kázně především v dobách, kdy učitelé nejenže neměli odpovídající vzdělání, ale mnohdy ani zájem žáky zaujmout a vzbudit jejich pozornost či zachovat ve třídě klid jiným způsobem. Bylo to v době, kdy se mnoho učitelů - a především ve vesnických školách - rekrutovalo z vysloužilých vojáků, jejichž jedinou „kvalifikací“ pro výuku býval silný hlas a pádná ruka. Těmto učitelům byl vojenský způsob udržování kázně rákoskou nejen blízký, ale i zcela přirozený a obvyklý.

Ale ani oni nebili děti ve školách za sebemenší provinění a nejtěžší tělesné tresty vůbec nebyly dětem ukládány za prohřešky proti školní kázni. Ve školách se nejvíce a nejčastěji trestala krádež a lež, nejtěžší tělesné tresty pak bývaly dětem udělovány především za krádeže na polích. Ty už ale nevykonávali osobně učitelé, ale obvykle obecní drábové. A trestání probíhalo za přítomnosti starosty a rodičů žáka. Učitel, nebo katecheta, býval přítomen pouze někdy.

Pravdou je i to, že na výjevech ze staré školy je učitel často zobrazován s rákoskou v ruce. Rákoska bývala považována nejen za určitý symbol moci, ale i důstojenství a autority, které byly s jeho povoláním spojovány. Ostatně ani samotný Jan Amos Komenský nebyl proti tělesným trestům žáků. Ty ale měly být ukládány za nemravnost, závist, pýchu a nadutost - nikdy ale za neumění nebo neznalost.

Proti zrušení fyzických trestů učitelé protestovali

Zcela zásadně se situace v našich školách změnila po roce 1870, kdy byly tělesné tresty ve školách v celé tehdejší rakouskouherské monarchii novým školním řádem zrušeny a zakázány. V mnoha místech a celých regionech přitom ale bylo tělesné trestání žáků zrušeno místními předpisy již dříve, takže nový školní řád v podstatě jen kodifikoval stav trvající už několik roků. Například ve slovinské Celji se o zrušení tělesných trestů ve školách přičinil významný český pedagog Gustav Adolf Lindner, který tam učil na gymnáziu a současně působil ve funkci okresního školního inspektora.

Většina učitelů zrušení tělesných trestů přivítala, vyskytly se však i protesty. A nebyly nijak ojedinělé. Učitelé, kteří se zrušením tělesných trestů nesouhlasili, argumentovali tím, že působit pouze na cit žáka (který ale veškerý cit sám zcela postrádá) místo okamžitého tělesného trestu je prakticky nemožné. Také zcela opodstatněně a na podkladě svých četných zkušeností konstatovali, že mnohé poruchy kázně se u žáků objevují tak nečekaně, náhle a mocně, že všechny mírné prostředky k jejich potlačení zcela selhávají. Některé okresní učitelské jednoty proto zcela oficiálně požadovaly opětovné obnovení tělesných trestů. Tyto požadavky byly však Ústředním spolkem učitelských jednot v Praze zcela zásadně a rozhodně odmítnuty.

Tělesné tresty neodmítal ani Masaryk

Skutečnost, že v roce 1870 byly na našich školách zrušeny tělesné tresty (a nikdy již nebyly obnoveny), ovšem nijak neznamená, že se pak již nikdy žádný učitel některého žáka fyzicky nedotkl a že ho třeba i před celou třídou tělesně neztrestal. Existující norma ovšem již vytvářela prostor pro přísné disciplinární potrestání takového učitele.

O tom, že vztah řady učitelů (ale nejen jich) ke zrušení a zákazu tělesných trestů ve školách byl od oficiálních předpisů odlišný, svědčí i zcela konkrétní případ spojený s osobností T. G. Masaryka. Ten, když přednášel v polovině devadesátých let 19. století učitelům z praxe, nemohl se vyhnout ani ožehavému tématu tělesných trestů. Zdůraznil, že základním pravidlem pro učitele musí být vychovávat a ne trestat. A že trestem se nikdy nevychovalo, ani nevychová, přestože se namítá, že i bití je někdy dobré. Dokonce říkal, že bít dítě je v podstatě totéž jako bít sebe. Uvědomoval si přitom, že ačkoliv trest bývá mnohdy tím nejsnadnějším prostředkem, jak dosáhnout toho, co chceme, přesto stále zůstává svým způsobem abnormální. Učitele proto nabádal, aby trestů používali co nejméně. Ovšem pokud by se učitel pro trest - při vší jeho abnormálnosti - přece jen rozhodl, měl se rozhodovat podle individuality trestaných a podle toho, jak je toho zapotřebí. Nebyl přítelem různě odstupňovaných školních trestů, kdy za určitý prohřešek šel žák do kouta a trest se mu zpřísňoval předpažením a třeba i položením ukazovátka na napjaté paže (tedy jakési školní scholastiky, jak říkával), neboť to nikdy nemívá pořádného účinku. Masarykovo krédo bylo, že trestat by se mělo co nejméně, ale že: „Když trest, tedy tělesný a ovšem takový, aby se pořádně cítil - žádné hraní!“

Z dobové literatury z přelomu 19. a 20. století je přitom zřejmé, že problémy se zrušením tělesných trestů ve školách měli i mnozí rodiče. Měli totiž představu, že učitel, který své žáky vůbec nebije, je špatným učitelem.

To, jaké tresty byly v našich školách oficiálně povoleny, vyjmenovával školní řád z roku 1905. Ten připouštěl následující tresty: důtku, postavení mimo lavici, vyloučení ze školních zábav a výletů, zadržení ve škole s přiměřeným zaměstnáním za dozoru učitele, povolání před učitelskou konferenci nebo předsedu místního školního úřadu, pohrůžku vyloučením a vyloučení. Žádné jiné tresty, zejména tělesné, nebyly povoleny. Významným ustanovením přitom bylo, že ukládané tresty nesměly být rozšiřovány na celé třídy a v žádném případě nesměly ohrožovat mravní cit a zdraví trestaného žáka. Otázku tělesných trestů v našich školách můžeme posuzovat i z hlediska mezinárodního srovnání. Dnes bývá naše školství často srovnáváno se školstvím států západní Evropy. Jak to tedy bylo s tělesnými tresty například v britských školách? I ve Velké Británii byly tělesné tresty ve školách oficiálně zrušeny. U nás v sedmdesátém roce, v britských školách v osmdesátém šestém roce. Ale pozor: zatímco v našich školách byly tělesné tresty zrušeny v sedmdesátém roce 19. století, v případě britských škol již šlo o osmdesátý šestý rok století dvacátého. Tedy o 116 let později.

Tím rozhodně není nijak řečeno, že až do roku 1986 byli žáci v britských školách pravidelně tělesně trestáni. Ovšem při určitých vážných přestupcích mohly britské školy tělesný trest uplatnit.

Byli jsme před Evropou. Kde jsme nyní?

Tělesné tresty, které byly v našich školách zrušeny již v roce 1870, tedy mnohem dříve než i v řadě dnes vyspělých demokratických zemí, nebyly již nikdy oficiálně obnoveny či povoleny. Z této skutečnosti vycházely i všechny další normy, které se již specifikou tělesných trestů ve školách nezabývaly. Pokud v některých případech přesto občas dojde k tělesnému potrestání ojedinělého žáka, vždy jde o určité vybočení z běžné a v našich školách obecně respektované praxe. I když je řešeno spolu s posouzením konkrétní situace, v případě trestajícího učitele se prakticky vždycky konstatuje jeho profesionální selhání.

Úvahy ministryně Stehlíkové o možném zákonu, který by zakázal i jakékoliv bití dětí rodiči, nebyly zřejmě namířeny proti rodičovskému plácnutí dítěte, ale byly inspirovány a vedeny snahou zabránit skutečnému tělesnému týrání dětí. Tedy zcela nepřijatelnému společenskému jevu, který se ale - mnohdy v téměř obludných rozměrech - i v naší společnosti objevil. Bude proto jistě zajímavé, zda se tento námět stane pouze jakousi mýdlovou bublinou, která po určitém čase sama praskne a zmizí, či zda dojde až ke skutečnému projednávání návrhu takto koncipovaného zákona v Poslanecké sněmovně. V druhém případě se však dá s jistou dávkou pravděpodobnosti předvídat, že k případnému textu zákona by měli poslanci takovou řadu připomínek a pozměňovacích návrhů (šlo by totiž o zákon, k němuž by se cítil schopen „odborně“ se vyslovit prakticky každý), že v jejich nepřehledné houštině by se smysl, záměr a nakonec i celý zákon zcela vytratil.