Kravaťák na dovolené: odpočinek, nebo sportovní rekordy?

Jak má vlastně vypadat dovolená, při níž bychom si měli od běžného pracovního rytmu odpočinout a zregenerovat síly? Maximálně kompenzovat sedavé zaměstnání pohybem? Báječnou relaxací může být dovolená na kole. S menšími dětmi a partou kamarádů jsme si před lety ohromně užili - jenže jak děti rostly, zvyšoval se i jejich sportovní potenciál. První den jsme ujeli 60 km, pak 80 a další dny, kdy už jsme byli všichni pěkně rozježdění, došlo na atakování stovky. Pohodová dovolená se začínala měnit v unavující honbu za kilometry. „Vyvážit hodiny sedavého zaměstnání přiměřenou dávkou fyzické aktivity je každodenní záležitostí zdravého životního stylu. Dovolená může být impulzem ke změně, ale samotný týden či dva, které věnujeme aktivnímu pohybu, z dlouhodobého hlediska nic neřeší,“ konstatuje lékař Jozef Martinča.

Jen neplýtvat časem!

Při výše zmíněné dovolené se podle psycholožky Jitky Douchové opět dostává do popředí dominantní orientace na výkon, kterou mnozí důvěrně znají ze zaměstnání. Cítíme satisfakci, když zvládáme stále víc úkolů. Vysoké tempo je určitým potvrzením sebe sama, našich představ o efektivně vynaloženém čase a hodnotně stráveném životě. Jakmile z něj vypadneme, může se dostavit pocit frustrace z nicnedělání. Že jich není ušetřen ani odborník, dokládá psycholožka Douchová na vlastním příkladě: „V 90. letech jsem mimo svou práci působila i jako psycholožka v oblasti reklamy a trhu, což představovalo kreativní, náročné aktivity s týmy v reklamních agenturách a zpracovávání analýz. Každá pro mě byla takovou malou diplomkou. Když už jsem byla z jízdy v tak rychle rozjetém vlaku opravdu unavená a dovolila jsem si volný víkend, měla jsem pocit, že volný čas je třeba strávit opravdu kvalitně - divadlo, kino, výstava, procházka. Jenže já ten den neměla vůbec na nic sílu, celý jsem ho proválela, dokonce jsem se dívala i na nějaký slaboduchý film v televizi, kterou jsem jinak prakticky nesledovala. Takto prožitý den byl v mých očích vlastní degradací, obviňovala jsem se z neschopnosti - prostě jsem si to zasloužené nicnedělání vůbec neužila.“

Podobně hodnotně strávený čas si mnozí z nás plánují na poznávacích zájezdech, vyrážejí na dovolenou s nastudovanými informacemi o přírodních krásách, historických památkách a kulturních skvostech, které nesmějí opomenout. „A ve finále dovolenou prostě absolvují, místo aby ji prožili,“ konstatuje Jitkou Douchová.

Kolik obrazů si zapamatujete, když strávíte celý den procházením sálů Louvru? V psychologické literatuře najdeme experimentálně potvrzené číselné údaje o tom, jak dlouho je člověk schopen vnímat a udržet pozornost.

Individuálně se tento údaj značně liší - závisí na věku, na motivaci, předchozím vzdělání či tréninku, ale také na aktuální fyzické a psychické kondici. „Tam by musel člověk strávit aspoň týden,“ říkají smutně někteří turisté a jako by tím sami před sebou omlouvali vlastní neschopnost vstřebat všechny hodnoty, které galerie nabízí. Přesto vidět jen pár obrazů, které člověk opravdu touží zhlédnout na vlastní oči, a pak chvíli bloumat sály a nasávat atmosféru může přinést mnohem živější a hlubší prožitek než cílevědomé celodenní putování kolem vystavených uměleckých děl.

Mezi pracovně vytíženými vzdělanci přibývá lidí, kteří v podstatě neumějí odpočívat. Natolik jsou v zajetí představy, co a jak by se mělo, že nedokážou naslouchat signálům, které jim vysílá vlastní tělo a mysl. Dovolená jim může poskytnout prostor, aby si vůbec uvědomili a připustili, že je třeba cosi změnit dřív, než dojde ke kolapsu. Nejde-li to jinak, zcela racionálně by si měli volnější rytmus naordinovat - ve svém důsledku přeci vede k následnému zvýšení výkonu, že?

Měřítkem je radost

Jaké aktivity tedy přinášejí kýženou regeneraci sil? Jaká dovolená je pro konkrétního jedince ta pravá? Základním kritériem je podle psycholožky Douchové radost. Někomu zaberou polovinu zavazadla knihy, k nimž se rád vrací, několikadílné romány, na něž mu v průběhu roku nezbývá čas, inspirativní texty, které si už měsíce k této příležitosti střádá. Další s sebou bere notebook, aby konečně v klidu dotáhl projekt, který mu už dlouho leží v hlavě. A pokud týden strávíte spokojeným poleháváním na pláži nebo chozením po horách, je to z hlediska mentální hygieny taky v pořádku.

Málokdo vyráží na dovolenou sám. A tak druhým kritériem je respekt k tomu, co přináší radost partnerovi, ostatním členům rodiny či kamarádům, a rozumný vzájemný kompromis při trávení volného času. Z dětství si pamatuji neměnný scénář rodinných dovolených: můj otec, usměvavý extravert po celý rok obklopený lidmi, se nemohl dočkat, až ráno zmizí v lese a celý den nepotká živáčka, zatímco matku vypudil z opalovacího lehátka až západ slunce. Pokud nepršelo, spokojení byli oba. Problémy ovšem mohou nastat, pokud se jeden z partnerů těší na romantická večerní posezení ve stylových kavárničkách, zatímco druhý nehodlá zvednout hlavu od rozečtené knihy a odmítá každý pokus o konverzaci.

Návrat k přírodě

Čím více se náš běžný život vzdaluje přírodě, tím zřetelněji vystupují do popředí dvě odlišné tendence při plánování dovolených. Velká skupina lidí se v roli turistů, chatařů a chalupářů vrací do přírody, vnímá její harmonii, čerpá z ní klid, sílu a inspiraci, ať už má podobu zlézání horských štítů nebo sbírání borůvek a koupání v rybníku.

Vedle nich však existují lidé, kteří tvrdí, že přírodu k životu nepotřebují, že je nabíjí městský ruch, že potřebují slyšet horký tep civilizovaného světa. A pak jsou ti, kteří u rybníka vidí hlavně komáry, na pěšině bahnitou louži a les je pro ně místem, kde se potulují vzteklé lišky, případně agresivní bachyně s mláďaty. Američtí psychologové Robert Bixler a Myron Floyd se domnívají, že za negativní vnímání přírody může zabydlení se v komfortu moderního světa. Zvlášť chybí-li někomu kontakt s přírodou už od dětství.

Přesto četné psychologické výzkumy potvrzují, že přírodní scenérie mají na lidskou psychiku pozitivní vliv. Přes všechno naše civilizační snažení jsme její součástí. Potřebujeme její zvuky, vůni a doteky - ovšem tomu, pro něhož je volná příroda spojena s nelibostí či nebezpečím, radí Jitka Douchová návrat k přírodním kořenům dávkovat pozvolna. Například v kulturní krajině nesoucí pečeť zahradních architektů, jakou najdeme v zámeckých parcích a oborách.