S dětmi se člověk nikdy nenudí

Tuto zvlněnou frontu nečekaných příhod už jako obvykle signalizoval víkendový slet všech našich dětí, které máme stejným dílem rádi jak ke hrám tak i ke kávě a zákuskům. Jednak se děti slétly kvůli návratu druhorozené dcery Kristýny a skorozetě Lukáše z návštěvy naší nejstarší dcery Kateřiny v Irsku, jednak se tak stalo kvůli slibované filmové projekci jejich cestování po državách britského královského impéria. A jednak jsme já a moje paní měli s naší v pořadí třetí dcerou Markétou a jejím Jakubem (včetně jeho rodičů) naplánovaný předsvatební košt v restauraci, kde se jejich blížící se svatební veselí v létě odehraje.

Dcery s polovičkami a skoropolovičkami se sjely jako obvykle v pátek navečer. Tou dobou už naše mladší děti bez poloviček nenápadně číhaly na slíbenou skořicovou polévku s rajčaty (klasická rajská s nadkritickým množstvím skořice a hřebíčku). Úspěch zaručen. Část mužstva trávila zbylý čas večera a pokrm u sportovního přenosu, část ženstva probírala planetární a geopolitickou situaci na poli příbuzenském. Následující sobotní den pak prožil každý po svém. Já jel s Vítkem dopoledne na fotbal (vyhráli nad prvním týmem tabulky) a zbytek světa dospával po náročné večerní komunikaci. Z radosti nad nevídaným fotbalovým úspěchem syna jsem rozehrál kulinářskou partii na téma stříbrný losos na másle, šalvěji a oregánu a vítězství slavily naše barvy. Sobota pak tiše dozněla za horami kávových hrnků, polárkových dortů a táborového ohně. Zdálo se, že neděle tomu všemu nasadí už jen tu pomyslnou korunu.

A byla to pravda. Plánovaná návštěva budoucí svatební hodové síně probíhala hladce. Jídelníček nabízel potěšení i pro náročné gurmány a konverzace příjemně plynula na terase nad plumlovskou přehradou, kde se budoucí ženich rozhodl uspořádat po svatebním obřadu ještě svatební vodní hrátky. Není to zrovna ideální nápad, zvlášť po několika štamprlích slivovice a očekávané únavě hostů. Ale do té doby mu to buď ještě rozmluvíme nebo se dohodneme s hrázným, ať na odpoledne přehradu raději vypustí.

Rozplýval jsem se právě nad bramborami s bylinkovým máslem a steakem, zapečeném v parmezánu, když zazvonil mobil. Kdybych tak tušil, jak mi pro několik následujících chvil tahle rajská mana v puse nečekaně zhořkne. Mobil vzala manželka. Po prvních slovech ze sluchátka lehce zesinala, začala vykřikovat svalnaté citoslovce překvapení a mně bylo v tom okamžiku vše jasné. Na náš dům spadl meteorit či letadlo s premiérem a synové si uřízli obě ruce a nohy motorovou pilou. Nebo se Terezce zlomil smyčec a ona v rozrušení odložila svoje stradivárky do akvária. Ani jedno naštěstí nebyla pravda, jak se ukázalo po chvíli, když se žena napila koňaku a poté reprodukovala přijatou informaci z domova.

Celá věc se měla takto. Kristýna s Lukášem vlastní nového Renaulta. A protože bydlí v městském bytě, chtějí si občas auto opláchnout u nás na dvorku. Proč ne? Čistota půl zdraví, říká se. A nějaká ta ochotná ruka se tu pro ně taky vždycky najde.Tentokrát se nabídla naše čtrnáctiletá Bětka, že ráda svojí něžnou ručkou provede očistu rudého krasavce. Dojednáno, uděláno. Potud vše dobré.

Až následující nápad se zpětně z pohledu utržené zkušenosti nejeví jako nejšťastnější. Lukáš, jat pocitem vděčnosti, nabídl Bětce, že se může za odměnu nablyštěným autem svézt. Kdyby totéž dovolil Vojtovi, Vaškovi nebo Vítkovi, ti, ač nevlastní řidičák, celkem dobře vědí, co dělat se spojkou, plynem, brzdou a volantem. Bětka ale tuhle zkušenost ještě nemá. Nevím, jestli si to Lukáš v té chvíli uvědomil. To je ovšem teď už celkem nepodstatné. Neboť další věci dály se v čase a prostoru poměrně rychle a neodvratně.

Na počátku bylo slovo a Lukášovo velkorysé gesto. Bětka usedla za volant nastartovaného auta, Lukáš na sedadlo spolujezdce. Bětka sešlápla spojku, Lukáš zařadil. Bětka přidala plyn a auto jelo. Bětka byla šťastná. Lukáš nejspíš taky. Ovšem až do chvíle, kdy zjistil, že jindy rozlehlý dvůr je dnes mnohem méně rozlehlý a ani zoufalé kroucení volantem by nemuselo z dosahu automobilu odstranit rychle se blížící zeď našeho bytelného stavení. Lukáš proto zavelel: „Šlápni na brzdu“! Bětka poslušně šlápla na pedál. A ona, Lukáš i ostatní diváci na dvoře se nestačili divit.

Bětka sice šlápla na pedál, ale protože ještě nemá dobře zažité pořadí „spojka, plyn, brzda“, šlápla tam, kam nejlépe dosedne pravá noha řidiče. Na plyn!!! A přírodní zákony zafungovaly spolehlivě. Auto radostně zaržálo a vrhlo se divoce vpřed. Bohužel mu ale v cestě stála festovní zeď kuchyně a před ní starý dubový stůl. Stůl povolil, zeď ne. Nezbývalo tedy než aby povolil nárazník a kapota automobilu. Stalo se. Bylo jitro a bylo odpoledne, den sobotní. I viděli všichni, že to nebylo dobré. Naštěstí Lukáš a Bětka vystoupili z auta nezraněni. Ale nechtěl bych být v té chvíli kardiologem a kontrolovat Lukášův tep a Kristýnino srdce. I po telefonu bylo jasné, v jak zuboženém stavu se nachází.

Zboku i zezadu bylo Clio stále krásně nové a krásně umyté. Leč pohled do tváře automobilu už takový optimismus neskýtal. Snad si Bětka do budoucna lépe zapamatuje rozdíl mezi brzdou a plynem a Lukáš přežije několik následujících nocí s opakujícím se děsivým snem: zeď se přibližuje víc a víc a on marně šlape do podlahy automobilu, neboť zlé sudičky škodolibě odstranily spojku a brzdu a nechaly tam jen tři plynové pedály. Naštěstí sen je sen. Probudíš se, je den a pedály i děti jsou zase na svém místě.

Co k tomu na závěr dodat? Lukáš děti zatím ještě nemá. Ale už teď má jednu cennou zkušenost. Až se totiž jejich dům bude jednou hemžit těmi báječnými, malými lidmi a on nebude vycházet z úžasu, jistě si vzpomene na legrační příhodu, která se mu tak hluboko zaryla do paměti i peněženky, a která potvrzuje odvěkou pravdu: „S dětmi se člověk nikdy nenudí“.