Já, Míša a šátek

Vzhledem k tomu, že bydlíme v menším městě, jsem se dlouho rozhodovala jestli si mám šátek pořídit nebo ne. Měla jsem obavu, aby mě lidi nepovažovali za nějakého exota. Dneska vím, že jsem měla názory druhých hodit za hlavu a řídit se jen svými pocity už před pěti lety, když se nám narodila Jája. Bohužel jsem váhala, ale teď už čtyři měsíce vesele šátkuju s naším Míšou a nemůžu si to vynachválit.

Šátek jsem si vyhlédla v jednom internetovém obchodě. S délkou mi ochotně poradily maminky šátkařky tady na Rodince. A mně nezbývalo už nic jiného, než ho objednat, a pak čekat až pošta doručí ten vytoužený balíček. Když šátek dorazil hned jsem pro něj běžela na poštu, a pak, celá nedočkavá, ho doma rozbalila. Tak co, jaký je …… ŠOK, hlavou mi letělo: taková délka, v tom ty děti vážně nosí, to v životě na sebe nenamotám, co teď? Do toho manžel: „Jestli v tom, za ty prachy, nebudeš toho prcka nosit, tak mě vážně naštveš.“ Tím mi miláček moc nedodal. Ale přesto, rozhodnu se zabojovat a statečně si jdu půjčit k naší Jáje její panenku, která má rozměry malého miminka. No, s osmi měsíčním pupkem se do toho motám čím dál víc, až nakonec musím poprosit manžela, aby mě vymotal. Ten jen tiše úpí za co jsem zase vyhodila peníze. A tak, šátek zůstal netknutý ležet déle jak měsíc v šuplíku.

Pak nastal ten radostný okamžik a Míša vykoukl na svět. Z kraje jsem na šátek neměla ani pomyšlení, ale když bylo mrňousovi 14dní a mně po porodu trochu otrnulo, šla jsem do boje s tou modrou chobotnicí znovu. Pro jistotu, když nikdo nebyl doma. Uloupila jsem v dětském pokoji panenku a bitva mohla začít. A hele, ono to bez toho bříška docela jde. Úvaz sice není perfektní, ale aspoň v něm ta panenka drží podobně jako to mimčo na obrázku. Nevzdávám se a zkouším to dál. Třetí den se odhodlám a zamotávám do šátku našeho Míšu. Moc se mu to nelíbí, řve na celé kolo, zkouším to ještě jednou a pak už toho nechávám, abych chudinku prcka moc netrápila. Další den nám to jde o něco lépe a dokonce vítáme taťku po příchodu z práce v „indiánském“ stylu. Ten je z toho nadšený, asi je rád, že ty prachy přece jen nevyletěly oknem. Za týden už jdu směle s šátkem pro Jáju do školky. Jsem trochu nesvá z pohledů cizích lidí, koukají, co se to valí po ulici, prcka mám totiž i s šátkem pod zapnutým svetrem a vypadám dost „podivně“. Ve školce se rázem stávám středem pozornosti, všechny dětičky se na nás jdou podívat a učitelky se vyptávají na šátek a jak se do toho motám. Odpovídám jak starý mazák :o) a dušička se mi tetelí blahem, že jsem to zvládla.

Čím déle Míšu nosím, tím rychleji a lépe ho dokážu uvázat. Už k tomu ani nepotřebuji zrcadlo. I když mrně nemá zrovna nejlepší den a bulí a bulí, tak v šátku se krásně uklidní. Nedávno jsem ho přistihla, jak se na mně a na šátek směje, asi už ví, co bude, že bude nošení a povídání a hlazení a koukání se na svět venku, na ty báječné věci, které v leže z kočárku ještě vidět nemůže. Je to prostě príma, že můžeme být pořád spolu, ať jdu kamkoli. Nemusím se už o Míšu bát, tak jako jsem se bála o Jáju, když jsem jí nechávala ležet v kočárku před nějakým obchodem, kam jsme se s ním nevešli.

Lidé na nás reagují různě. Někdo říká, že se mu to moc líbí, a že to musí být pro prcka bezva. Jiní zase říkají, že prcek je chudinka udušená, zkřivená, nemůže se hýbat… Mně je to ale jedno. Vím, že Míša je v šátku šťastný, a když je šťastný on, tak já taky. Zkrátka jsme z šátku oba nadšení.