Velké srdce pro všechny

Pěstouni Renata a Vladimír Zajfertovi dali šanci na normální život dětem, které všichni odepisovali. A to přesto, že oba už měli z předchozích manželství dvě odrostlé děti. A tak dnes stojí v jihočeských Vodňanech „Domov u vlaštoviček“.

Zajfertovi se dověděli o kloučkovi, který se narodil v azylovém domě pro matky s dětmi. Jeho šance na získání náhradní rodiny se kvůli genetickému postižení rovnala nule. Dítě s předvídatelným osudem poutníka, jemuž anonymní ruka úředníka určuje jen změnu místa pobytu. Porodnice. Kojenecký ústav. Diagnostický ústav. Ústav sociální péče nebo dětský domov. Tam všude jsou ti, na něž svět zapomněl. Protože biologičtí rodiče jaksi nejsou. A tělesný nebo mentální handicap je příliš patrný, odrazuje.

Všichni, kdo se už dřív rozhodli pro náhradní rodinnou péči, tu anabázi znají. Na krajském úřadě dostanou stoh papírů k vyplnění, následují psychologické testy, příprava k rodičovství. A potom čekají. Rok, dva i déle. Podle požadavků, jaké dítě do péče chtějí. Děti pózovaly při natáčení klipů a fotografování plakátu projektu České televize Kuře Pomozte dětem.

„S Davídkem to byl opačně. Dozvěděli jsme se o něm, aniž bychom ho znali. Narozený v jižních Čechách, navíc tam působila vůle, aby se dostal do rodiny,“ představuje paní Renata prvního obyvatele hnízda. Tehdy to bylo ještě v Hluboké nad Vltavou

David byl na plenkách, nemluvil. Po „přesazení“ se ale začal rozvíjet, zejména jazyk se mu rozvazoval. Pak si ale uvědomili, že jen opakuje, a pokaždé pouze poslední slovo slyšeného. Na otázku, jestli chce kakao nebo čaj, vždycky odpověděl: čaj. Až po třech letech běhání a všech možných vyšetřeních se přišlo na to, že je vysocefunkční autista. Usoudili, že by mu mohl pomoci sourozenec. Mladší a mentálně v pořádku, aby se pro něj stal tahounem. Tak se u Zajfertů objevila Monika.

Jedeme domů

Narodila se ve dvaatřicátém týdnu. V prvním roce života absolvovala dvě operace hlavy, měla srostlé lebeční švy. „Jeli jsme se na ni podívat,“ vzpomíná paní Renata. O tříletou žabku s nápadně šišatou hlavou a vypouklýma očima nikdo zájem neprojevil. „Moničko, pojedeš s námi domů?“ Jo, řeklo to ošklivé kačátko. A půl hodiny potom chodilo ruku v ruce s Davídkem a hledali někoho, kdo by jim otevřel dveře, že jdou domů. Jak se říká, bylo vymalováno.

Účel příští cesty Zajfertových do děcáku ozřejmovala holčička každému, koho tam potkali: „Monika má maminku!“ halekala na celý barák. Doma se ale nová členka rodiny bolestivě osypala, z fialových skvrn na kůži po celém těle prosakovala krev. Atopický ekzém. Po třech letech chce být hezká šestiletá školačka s černými vlasy, které schovávají pooperační jizvu, u všeho první, ačkoliv těžké dyslektické potíže vedly k úvahám o návratu do mateřinky. „Po Vánocích se to zlomilo, teď je nejlepší.“

A další sourozenci? Rodiče se o tom jen zmínili a David se domáhal tří, Monika dokonce čtyř.

Jenže i dobrou vůli podmiňují možnosti. Hlubocký domek byl 3+1 v provedení mini. Pro čtyři dostačující, pro více lidí ne. Hledali, až ve Vodňanech objevili dům odpovídající představám. Následovalo rozhodnutí. Maminka skončí ve své firmě v Českých Budějovicích, tatínek, elektrikář v atomové elektrárně, bude dál dojíždět do Temelína. Stěhovali se 19. prosince 2005 a dva dny před Vánocemi toho roku si přivezli Miroslava.

Domov u vlaštoviček

Aby se mohli ucházet o pomoc u sponzorů, bylo třeba dát rodině střechu občanského sdružení. Postupně vyměňovali v domě okna, podlahy, topení. Nebýt několika nadací a taky těch, kteří pro korunky sáhnou do vlastní kapsy, nikdy by na účtované částky nedosáhli. I tak budou jednadvacet let splácet hypotéku.

Lidé s „krevní skupinou“ pěstounů se nerodí. Dozrávají k ní, přicházejí po různých cestách. Platí to i o rodině Zajfertových. Zásada pro svěření dítěte do péče (v jejich případě poručnické) zní: Vyhovovat má rodina dítěti, ne dítě rodině.

Třetí v pořadí, Miroslav, pobýval u Zajfertů na dlouhodobé návštěvě. Usměvavý kluk na všechno kýval, dával najevo spokojenost. Pohodovou atmosféru ale začala rušit pochybnost, jestli rozumí tomu, co mu říkají.

Kolečko vyšetření a diagnóz uzavřelo sdělení v pražské Thomayerově nemocnici, že se jedná o těžkou dysfázii. Vývojovou vadu řeči navíc s mentálním postižením. To se projevuje schopností porozumět vyslechnutému, ale neschopností odpovídat, nebo naopak. Miroslav si přinesl do života kombinaci obojího. Pamatuje si, ale obtížně se vyjadřuje. V patnácti je asi jako tříleté dítě, nepochopí zadání, nerozumí obsahu slov. Že by ho kvůli tomu vrátili do ústavu ale zmínka nepadla.

Naopak. Zarovnali počet dětí doma na pět. Sourozenci Denisa a Tomáš jsou hodní a hezcí. Život se s nimi ale také nemazal. Neurofibromatóza se u nich naštěstí projevuje zatím „jen“ skvrnami na kůži. Těžší forma nemoci straší změnou skvrny v maligní nádor. Mezi jedenáctiletým Tomášem, který musel podstoupit dvě operace pro vrozenou vadu srdce, a Deniskou je sice věkový rozdíl šesti let, ale malá slečna ho vyrovnává zvídavostí.

Rodina je tým

Pět dětí, každé s jinou genetickou výbavou, mentalitou. A je nezbytné vštěpovat jim, že rodina znamená vzájemně si pomáhat. Dítě v ústavním zařízení dostane všechno až pod bradu, Zajfertovic pětka přivyká pojmu povinnost. Obstarat myčku nádobí, být mamince k ruce při přípravě snídaně, uklidit po sobě, Miroslav odchází cestou do zvláštní školy jako doprovod Denisky do mateřské školy. Střídají se ve funkci starosty: ten dohlédne, udělá sám nebo někoho pověří. A protože vědí, že na každého přijde řada, nutí je to počínat si při starostování spravedlivě.

Do prosince loňského roku měl dům o tři obyvatele víc. Mladší syn paní Renaty potkal dívku z dětského domova. A je z toho půldruhého roku staré batole. O to se dopoledne, když děti jsou ve škole a manžel v elektrárně, stará babička. Maminka dokončuje pedagogickou školu a tatínek, který ji už absolvoval, působí coby Davidův asistent v první třídě ZŠ. Zatím. Mladá rodinka se už osamostatnila, a až maminka dostuduje a zůstane doma na mateřské dovolené, musí si tatínek najít líp placené zaměstnání. A Davídek se svými problémy autisty bude bez asistenta.

Chcete od nás podpis?

Při promýšlení nijak vzdálené budoucnosti připadli Zajfertovi na nápad s minitřídou se šesti až osmi handicapovanými žáky ve vlastním domě. Zřizovatel místních škol, Městský úřad Vodňany, není proti, ale v rozpočtu s položkou na plat jednoho učitele navíc nepočítá. Snad jen prozatím.

David, Monika, Miroslav, Denisa ani Tomáš se ničím z toho nesouží. Nedávno se zabývali něčím úplně jiným. Pózovali při natáčení klipů a fotografování plakátu projektu České televize Kuře - Pomozte dětem. Trpělivě i nadšeně vytvářeli všelijaká seskupení. A když bylo všechno za nimi, pravil Tomáš starostlivě: „Ale teď od nás všichni budou chtít podpis!“

Rodiče by mělo potěšit použití plurálu v té větě. Je v něm zúročené úsilí o to, aby se jejich děti braly jako tým.

„Naše děti jsou skvělé!“ dovolává se svědectví manžela paní Renata. A zřejmě proto, aby chvály nebylo moc najednou, dodává s úsměvem: „Snažím se jim vštěpovat, že jsou rodina, která má držet pohromadě a dodržovat daná pravidla, ale všichni, včetně tatínka, mi to neustále kazí.“ Co by to taky bylo za rodinné hnízdo, kdyby tam občas nezaznělo nějaké to pošťouchnutí?!

Rodina má vyhovovat dítěti, ne naopak!