Nemám dítě ve školce aneb jak přijít o práci

Lukáš je naše první dítě, narodil se na jaře 2005. Já i zaměstnavatel jsme si vyšli vstříc – já jsem šla do práce hned po šestinedělí a to i s babičkou, která jezdila venku s kočárkem a přivážela mi vždy malého na kojení. Byla to samozřejmě jednorázovka, asi na sedm pracovích dnů v průběhu jednoho měsíce. A zaměstnavatel mě po půl roce po ukončení mateřské přijal na zkrácený úvazek na dva dny v týdnu. A to zase díky babičce, která Lukáška dva dny v týdnu hlídá. Se zaměstnavatelem jsem se dohodla, že jakmile ve třech letech dám Lukáška do školky, nastoupím na plný úvazek. V té době mi to přišlo jako ideální řešení.

S Lukášem ovšem není vše tak ideální, jak by mohlo být. V něčem je ve svém vývoji hodně napřed (dokáže přečíst všechna trojciferná čísla, zná všechna písmena abecedy), v něčem je velmi pozadu (stále se počůrává i přes den, ze schodů chodí pouze za ruku). Snese se s dětmi, které zná, k cizím se chová agresivně. Doufala jsem, že od září začne chodit do jedné státní školky spolu se svou kamarádkou Aničkou, která mu ten vstup mezi cizí děti ulehčí. Věděla jsem, že je těžké dostat tříleté dítě do školky, ale kamarádka (maminka Aničky) mi slíbila přímluvu u ředitelky školky. Kamarádka tam od září nastupuje jako učitelka. Tak jsem si říkala, že s protekcí a s papírem od zaměstnavatele Lukáška do školky dostanu. Navíc do školky, kde bude učit (sice v jiné třídě) jeho „teta“ a já tak budu mít informace o Lukym z první ruky. Další trochu šťastnou náhodou jsem dostala i doporučení na školku od dětské lékařky ještě před tříletou prohlídkou.

Bohužel, stalo se, co jsem nepočítala. Lukášek se ani s přímluvou do školky nedostal. Školka nedělá rozdíly mezi maminkami, které pracují a maminkami, které mají slíbené zaměstnání od září. A není v silách ředitelky, aby obtelefonovala všechny zaměstnavatele, zda razítko není falešné. To ale nebyl hlavní důvod nepřijetí Lukáse. Do školky se totiž přihlásilo tolik předškoláků, že vůbec neotevírají třídu tříletých, ani smíšenou třídu tříletých a čtyřletých. Jediné tříleté dítě, které se do školky dostalo, je Anička a to díky tomu, že tam maminka bude pracovat.

Kamarádka se snažila se za nás u ředitelky ještě přimluvit, ale nepomohlo. Já bych asi i byla proti, aby Lukáš chodil do školky s o rok staršími dětmi. Takže jsem začala mapovat další školky státní i soukromé. U státních jsem vždy přišla s nepořízenou, do soukromé bych Lukáše dostala. Sláva, pořád se mi vyplatí zaplatit školkovné a udržet si práci.

Přišla tříletá prohlídka, kde Lukáš předvedl jeden ze svých ukázkových afektů (před námi brečel, tedy spíš vyváděl, jiný chlapec a Lukyho to rozhodilo, že odmítl jakkoli spolupracovat). Dětská doktorka nás tedy poslala na psychologické vyšetření a k foniatrovi (vůbec nereagoval na zkoušku sluchu). Na psychologii Lukáš úžasně spolupracoval s paní doktorkou, předvedl dokonce i sčítání do deseti, což jsem nevěděla, že umí. Verdikt – atypický autismus. Sociálně a emočně je Lukáš velmi nevyzrálý, to se týká i toho pomočování a hrubé motoriky. Podobný názor i u foniatra – sluch má Lukáš v normě, ale i s řečí je pozadu (no, u foniatra se mu moc mluvit nechtělo, paní doktorka ho nechala si hrát s dřevěnou vláčkodráhou, kterou miluje, a pak se mu vůbec nechtělo spojovat obrázky, že telátko patří ke kravičce a jak dělá kravička).

Znovu – atypický autismus. A doporučení do školky Lukáše nedávat, počkat ještě rok. V září nám doporučí speciální školku na dvě dopoledne týdně.

Koukla jsem se na webové stránky té speciální školky, chodí do ní mentálně i tělesně handikepovaní. Já bych byla radši, kdyby se mi podařilo Lukyho dostat mezi zdravé děti.

Verdikt překvapil i kamarádku, která Lukyho zná od miminka a ze své praxe zná podobné děti, které se ve školce podařilo zapojit. Já osobně to také nevidím tak špatně, vidím, jak se Lukáš i mezi cizími dětmi zklidňuje, je ochoten víc komunikovat s cizími a agresivní chování ustupuje. Čůrání trénujeme a troufám si tvrdit, že do září zvládneme, aby si začal říkat, že chce na záchod. Noční pomočování nám bude určitě trvat déle, ale s tím si zatím nedělám velkou hlavu.

Kdyby se mi podařilo Lukyho dostat do státní školky, zkusila bych to.

Ale přehodnotila jsem názor na soukromou školku. Děti se tam často mění, Lukáš by měl problém s navazováním vztahů. Půjdeme se do jedné podívat, ale pravděpodobně ho tam dávat nebudu.

Bohužel, v zaměstnání se mnou počítali na plný úvazek. Kolegyně odchází na mateřskou, tak by se hodilo, abych já začala pracovat plný pracovní týden. Zatím mi to žádný ze šéfů neřekl, ale od kolegyň už se šušká, že se místo mne přijme někdo na plný úvazek. Z pohledu firmy to chápu.

Samozřejmě, že po deseti letech ve firmě je to docela rána, příjem i z polovičního úvazku byl více než slušný. Budeme se muset uskrovnit.

Manžel na částečný úvazek jít nemůže, navíc, jak sám prohlásil, by se doma z Lukáška asi zbláznil. A nechci, aby babička hlídala každý den.

Slíbila mi dva dny v týdnu i příští rok, a i tak je toho na ni až až.

Bojím se příštího roku. Lukášovi prospěje ten rok počkat, aby mohl dohnat své handikepy. Ale dostanu ho příští rok do školky? To Luky stále nebude předškolák a já budu bez zaměstnání (na dva dny v týdnu sotva seženu nějaké místo). Znovu mám slíbenou přímluvu u ředitelky, ale je možné, že příští rok bude školka už úplně přecpaná předškoláky. A dokud Lukáše do školky nedostanu, nemám možnost najít nové zaměstnání. Nezbyde mi nic jiného než někoho uprosit, aby mi dal razítko do přihlášky do školky, že se mnou počítá se zaměstnáním.

Omlouvám se, ale změnila jsem ve článku jména.

Jsem zvědavá na názory čtenářů, ráda si přečtu celou diskuzi.