Rodiče a jejich mamahotely

Varianta možná ekonomicky výhodnější, ale zachovávání více méně stejných pravidel soužití, přestože potomci už každodenní péči dávno odrostli, se na psychice a osobnostním zrání všech zúčastněných podepisuje poněkud sporně.

Markovi je osmadvacet, dostudoval, nastoupil do zaměstnání, ale dál si užívá svého studentského pokoje v třípokojovém bytě rodičů. Občas si na noc přivede slečnu, někdy přespí u ní, ale do samostatného bydlení se mu nechce. „Denně se ho ptám, kam jde, s kým jde a kdy se vrátí. Prostě dělám všechny ty věci, které by měly dítě z rodičovského hnízda spolehlivě vypudit - marně,“ líčí jeho matka.

Nejedná se o nic neobvyklého, natož patologického, domnívá se psycholožka Magdalena Frouzová a rodičům doporučuje ještě pár let se svými dospělými potomky vydržet. V souvislosti s prodlužující se profesní přípravou a počátky budování kariéry se podle ní v našich kulturních podmínkách posunuje hranice, kdy se děti spolehlivě stavějí na vlastní nohy, až ke třicítce. „Teprve pak ho můžete začít vystrkovat z mamahotelu,“ říká.

Mnohé rodiče, zejména matky, ale společné soužití s dospělými svobodnými dětmi unavuje, protože se jim nedaří „vypnout“ podvědomé mateřské chování. Se spánkem jako na vodě čekají, až nad ránem klapnou domovní dveře, aby měly jistotu, že se dítě v pořádku vrátilo domů.

Ještě studuje, kde jinde by bydlel? Sotva si začal vydělávat a hypotéka je drahá, podnájem sdílený kdoví s kým je riskantní. Pořád sedí nad skripty, případně chodí z práce až večer, ani by si neuvařil… Důvodů, proč je pro potomka mezi dvacítkou a třicítkou samostatný život moc těžký, případně zatím nemožný, dokážou rodiče vymyslet bezpočet. Většina z nich zní velmi racionálně. Podle psycholožky a terapeutky Ludmily Trapkové ale zmíněné „objektivní těžkosti“ nebývají tou nejpodstatnější brzdou na cestě k osamostatňování.

Za hranicí rodičovské odpovědnosti

V jistém smyslu cítí rodiče za své děti odpovědnost až do smrti. Odpoutat se až po úplné zpřetrhání vazeb je bolestné, o tom by mohli vyprávět rodiče narkomanů, kteří museli své syny a dcery nechat doslova na ulici a vyměnit zámky u dveří.

Míra odpovědnosti však není pevná a stálá, součástí našeho rodičovského zrání je dokázat zvolit tu správnou, odpovídající věku našich dětí. „Jestliže rodiče strpí, aby jejich skoro třicetiletý potomek bydlel zadarmo v mamahotelu a nepokládá za samozřejmé, že si své náklady na bydlení a stravu hradí sám, stagnuje ve vývoji celá trojice, mladý dospělý, jeho matka i otec,“ říká Ludmila Trapková.

Na první pohled však není zřejmé, kdo brzdí a komu je málo platné, že bez efektu přidává plyn. „Jestliže matka onemocní, kdykoli se syn nebo dcera odváží odstěhovat, záleží ještě na nich, jak s tím naloží, a také na otci, ke komu se přidá a jaký postoj zaujme,“ říká specialistka na rodinnou terapii. Stává se, že dospělé děti se nechají vmanipulovat do pocitů viny a odpovědnosti za rodiče, které „přece nemůžou nechat samotné“. Ještě většímu tlaku a výčitkám mohou být vystaveni, pokud tímto způsobem reaguje jejich léta rozvedená matka.

Pokud rodiče vyšlou dospělé dítě „do světa“, aby se už staralo o svou životní úroveň samo, a ono se nechá ještě na chodníku před rodičovským domem okrást, je to velká výzva, aby vytrvali, byli důslední a vystavili svého miláčka praktickým důsledkům vlastního chování. Převažuje-li trvale ochranitelský, akceptující (mateřský) princip nad vyžadujícím (otcovským), má tendenci udržovat dospělé dítě v nesamostatném, péči vyžadujícím postavení.

Vnitřní, vztahová nesamostatnost dospělé dítě mnohdy provází i ve chvíli, kdy se odstěhuje: Lucie žije s přítelem, ale běžné činnosti kolem domácnosti jí zcela unikají, podobně jako v letech, kdy bydlela v mamahotelu. Přítel je na tom podobně. Ani jeden z nich neumí práce zorganizovat, mnohé z nich ani nevidí, a tak se prádlo kupí na židlích, nádobí ve dřezu, chaotická snaha občas „s tím něco udělat“ pomůže jen na chvíli. Lucie má pocit, že „se jí to prostě děje“.

I když chybí trénink z rodiny, dospělý, samostatný člověk se časem potřebné věci naučí, poradí si. „Tyto symptomy však mívají své skryté metakomunikační významy. Možná, že ten nepořádek a nesoustavnost zjevně samostatné Lucie ukazují, že na skryté vztahové úrovni samostatná není a matku tímto způsobem k sobě stále váže. V takové situaci stagnují obě,“ vysvětluje psycholožka Trapková. Na cestě z bludného kruhu je nutné, aby matka i dcera přestaly požadovat změnu od té druhé, ale pokusily se zachovat jinak každá v sobě a za sebe. A začít mohou třeba tím, že se budou scházet na neutrální půdě mimo své domácnosti. „Je však docela dobře možné, že dceřina nepořádnost nepatřila matce, ale partnerovi, od kterého očekávala, že se o ni bude starat jako otec o malou holčičku, doplňuje psychoterapeutka. Rodiče, kteří pro samou péči o potomky zapomněli na vlastní zájmy i na rozvíjení vzájemného vztahu, netuší, jak po tolika letech najít novou náplň života. „Její hledání je důležitým úkolem osobnostního zrání středního věku. Prodlužováním pobytu dospělých potomků v dětském pokoji a poskytováním pohodlí, které patří věku mnohem mladšímu, se tento úkol odkládá a člověk stagnuje,“ tvrdí Ludmila Trapková.

Podle psycholožky Frouzové se v posledních letech objevuje i staronová snaha držet potomka a jeho partnerské vztahy pod kontrolou majetkem nebo spoluúčastí v prosperující rodinné firmě.

Jak si nezřídit mamahotel

I když důvody, proč mladí dospělí zůstávají doma jen v mírně modifikované dětské roli, se úspěšně racionalizují, pod povrchem rodinného systému často bublají nezvládnuté separační procesy. Nejčastěji se objevují tam, kde správně nefungují protikladné rodičovské principy, jeden zaměřený na ochranu uvnitř rodinného hnízda a druhý postrkující mládě do světa. „Každý z obou principů je životadárný, jsou-li pospolu. Jeden bez druhého osamostatňování potomků komplikuje. Jejich nevyváženost a špatná souhra způsobuje poruchy separace, v krajním případě stagnaci sociálního porodu,“ vysvětluje psychoterapeutka. Každá ze tří hlavních postav (matka, otec, dítě) může osamostatňování brzdit nebo k němu přispívat.

Stagnace plodí zvýšenou úzkost, strach, vztek, depresi, ale i naději, a to ještě u každého člena rodiny jindy a jinak. Rodinný organismus se podle terapeutky Trapkové spontánně snaží hledat východisko cestou pokusů a omylů. Emoce na sebe narážejí, až rozum zůstává stát. Racionálně každý ví, co mají dělat ostatní. Co by mohl dělat on sám/ona sama, to často buď nevidí, odmítá si připustit, nebo k tomu nemá dost odvahy. Cítí, že takhle už to nejde, ale odkud se ta změna má vzít, jasné není.

Rozhýbávání a překonávání stagnace bolí. Těžko se rozpoznává, které bolesti a u koho v rodině je nutné se zbavovat a kterou léčit, aby nebránila dobrému směru, a která je naopak jen známkou dluhu a nedostatečné přípravy pro další krok. Taková bolest je růstová, je třeba ji vydržet a trénovat odolnost.

Nad tímto terapeutickým výkladem se mi vybavuje scénka z naší rodinné dovolené: při návštěvě jedné evropské metropole si přály naše děti (jedno nedlouho plnoleté, druhé pár let před tímto prahem) vyrazit na několikahodinovou prohlídku samostatně. Než jsem stačila své vzbouřené ochranitelské emoce zformulovat v pádné argumenty, manžel vydal plán města, zkontroloval funkčnost mobilů a dohodl čas a místo srazu. Ze dne stráveného po dvojicích jsme si nakonec všichni odnesli daleko příjemnější zážitky, než kdyby bylo mém. S odstupem času jsem si uvědomila, že tahle drobná epizoda byla pro mě docela důležitou zkouškou na cestě hledání nové míry rodičovské odpovědnosti.

Rozhodneme-li se jako „mamahoteliéři“ něco změnit, nezbývá než začít u sebe. „Vliv máme tím, jací jsme, ať už jsme matkou, otcem nebo dítětem. Není už tak docela v naší moci, jak si kdo náš vliv přebere, zužitkuje nebo odmítne. Přesto to není tak málo, jak by se mohlo zdát,“ říká psycholožka Trapková. Takže nejspolehlivější cestou, jak vystěhovat potomka z mamahotelu, je přestat poskytovat pohodlné hotelové služby, jako je vaření, úklid, praní či žehlení. Dokud se na ně dá spolehnout, je přeci výhodnější těch pár všetečných rodičovských poznámek a dotazů přežít…

Pro rodiče v ochranitelské, akceptující roli je mnohdy těžké odmítat péči, jíž se „choulostivý dospělec“ nechce vzdát. Nemusí být snadné vyrovnat se s tím, že poskytování rad, podepřených zkušeností a vlastními chybami, nezavazuje naše syny a dcery k jejich přijetí, že i oni mají právo na vlastní omyly, před nimiž je nelze ustavičně chránit. I smutek a pocit pátého kola u vozu k času, kdy mláďata opouštějí hnízdo, svým způsobem patří - jen se s ním musíme vyrovnat sami a nesvazovat potomky pocity viny, že nějak nepochopitelně mohou za naše potíže.

Období separace nelze zvládnout pouze rozumem, upozorňuje Ludmila Trapková. „Rozum hlídá, aby se emoce nevylily z břehů, neměl by je ale potírat, potlačovat a diskvalifikovat. Opravdové osamostatnění musí proběhnout i na hluboké prožitkové úrovni, bez ní se na skutečnou samostatnost teprve čeká. Všelijaké přesvědčivé sofistikované výmluvy, omluvy, okliky osamostatnění a nezávislost jen napodobují.“