Čas pro rodinu

Po těchto slovech už pak nemám sílu argumentovat, vlastně poslední dobou už nějak vůbec nemám sílu se o tom dohadovat, jen je mi to líto.

Abyste rozuměli, máme malého chlapečka Františka - 2 roky, manžel má náročnou práci, z které opravdu nemůže chodit každý den v 17h domů a taky má 9ti letého syna z prvního manželství Lojzíka a ještě si rád zahraje hokej a golf. Takže běžný týden u nás vypadá asi takto: v pondělí a v úterý manžel přijde domu "normálně" cca mezi 20 a 21h. Když položí svou oblíbenou otázku: Tak co jste celý den dělali?, tak mám opravdu někdy chuť ho nakopnout. Většinou totiž neděláme nic (prádlo samo naskáče do pračky, samo se pověsí a dokonce i samo vyžehlí, podlaha se sama vytře, jídlo se samo uvaří, kočárek sám vyjde ze 4. patra ……atd.)

Ve středu je hokej, takže manžel přijde domů cca v 19h a v 19.30h odchází na hokej, návrat je někdy okolo 22 - 23h. Čtvrtek je normální den - návrat z práce v cca 20h. Pátek hokej - návrat ve 23h. Tak to bychom měli pracovní týden. Postoupíme k víkendu, pokud je u nás Lojzík, tak se manžel věnuje Lojzíkovi, čas mezi malého a Lojzíka dělí asi tak 90% Lojzík a 10% František. Pokud u nás Lojzík není, tak se jeden den věnuje nám (hurá) a jeden den jede na golf.

Tak to bychom měli celý týden, podotýkám, že je to normální, běžný týden. Občas máme ještě nenormální týdny, tak např. manžel je od pondělí do čtvrtka v práci cca do půlnoci, mají uzávěrku důležitého projektu - to se stává, chápu to. V pátek jede na hokej, to už chápu trošku méně, proč nechce být s námi, když nás celý týden neviděl? A pak si naplánuje víkend jen s Lojzíkem, což už opravdu nechápu a většinou to obrečím.

Mohla bych napsat ještě spoustu dalších příkladů, ale myslím, že toto na ukázku stačí. To, co chci, není, aby manžel chodil z práce domů v 17h a každý den se nám věnoval, ale aby třeba jednou, dvakrát v týdnu přišel např. v 18h a šel s námi třeba na krátkou procházku nebo jsme si dali společně večeři nebo třeba jen vykoupal malého a chvíli si s ním pohrál. Možná bych si taky chtěla jít jednou za týden zacvičit nebo zajít na kafe s kamarádkou. Taky bych chtěla, aby manžel neupřednostňoval Lojzíka před Františkem, ale to je asi trošku složitější problém.

Na závěr dodávám, že se opravdu poctivě snažím o všem s manželem mluvit, o svých pocitech, o tom, co mi vadí a co bych chtěla, ale řešení prostě není. Mám pocit, že manželovi to, co chci, připadá naprosto nemyslitelné a nenormální. Mám manžela moc ráda a myslím, že i on mě, ale tady se nám žádné společné řešení najít nedaří. Respektive manžel žádné najít nechce, prostě mu to takhle vyhovuje. Tak uvidíme, co bude dál, snad to nějak půjde, nerada bych se rozváděla kvůli takové "maličkosti".