Milá babička či protivná důchodkyně?

Jsem dospělá matka 10-ti měsíční dcery, a tak i přes to, že mám před sebou 35.narozeniny, lidé mi teď kvůli kočárku hádají méně…což je vlastně štěstí, také by mohli hádat víc a tím pádem bych vypadala spíš jako babička. Snad ale milá.

Nemám nic proti důchodům, ale poslední ,,zážitky" mě tak trochu donutily k zamyšlení. Stále všude slyším, jak je dnešní mladá generace nevychovaná, neúslužná a neuctivá ke starším. Možná je to pravda, ale když vidím, jak se chovají někteří starší spoluobčané, tak si říkám, kde asi ti mladí lidé mají najít ten vzor, který z nich udělá milé, vychované a tolerantní lidi.

V tomto článku budu mluvit o starších spoluobčanech, věkově kolem 70 let, nechci je házet všechny do jednoho pytle, ale pro snadnější orientaci jim budu říkat důchodci. Omlouvám se tímto těm lidem v důchodovém věku, kteří jsou tolerantní a milí, což je snad většina.

Když potřebuji pomoci s kočárkem, pomohou sami od sebe jen ,,muži" kolem 15-20 let a ženy kolem 50 let. To by mi až tak nevadilo. Co mě zaráží jsou uspěchaní ,,důchodci", hrnoucí se na místo pro kočárky a mávajíce okolo sebe svou holí. Minulý týden jsem slušně nastupovala jako poslední do autobusu se svojí dcerkou v kočárku. Poslední proto, že jsem se pro hrnoucí se dav starších dříve k nastupování nedostala. Jedna starší paní důchodkyně, tipuji tak 65-75 let, se na mne obořila, proč jako TEĎ se musím (promiňte mi to slovo, ale cituji) ,,srát" do města s kočárkem. V klidu jsem se jí snažila vysvětlit, že auto nemám, s dcerou jedu k lékaři a stojím na místě vyhrazeném pro kočárky. Paní se na mne obořila, že jí to nezajímá, protože tam překážím. No, nikdo se mne nezastal, většina z nich té paní přitakávala a zbytek mlčel. Jen jsem zaslechla něco o nevychovaném ,,cucákovi".

No a dnes jsem musela opět použít městskou hromadnou dopravu, kde jsem nechtěně vyslechla rozhovor dvou starších dam. Ono se to totiž přeslechnout nedalo. Vyprávění té jedné mne šokovalo. Asi raději vynechám všechna obhroublá slova a pokusím se to převyprávět trochu lidštěji. Vyprávěla, jak v jejich domě nějací kluci kolem 10 let malují na zeď.Chápu, že je to nepříjemné, ale řešení té paní bylo tak říkajíc velmi zvláštní. Ona zjistila, kdo z nich to dělá, uplatila totiž toho jednoho pytlíkem bonbonů, aby toho druhého jmenoval a ukázal jí i kde bydlí. No a ona si na něj počkala, řekla mu, že zná jeho rodiče, zlámala mu fixy, a pak ho zfackovala a křičela na něj ,,To máš za to ty hajzle!". A že na něj příště zavolá policii. Neměla jsem sílu něco říci, hlavně to vyprávění nebylo určené mně.

Ale: Milá paní, kdyby jednou někdo cizí fackoval moje dítě, zavolám policii na něj.

Chápu, že někteří starší lidé mají za sebou těžký život, chápu, že mohou mít problémy i v dnešní době. Ale co je opravňuje řešit výchovu ostatních svojí hrubostí? Nezbývá mi jen doufat, že až budu já v jejich věku, nebudu také taková jako ty zmíněné dvě ženy důchodového věku, ale budu ta milá babička, která se na lidi plna životních zkušeností a moudrosti usmívá.