Kde je ta hranice?

Dneska jsem si četla příspěvky pod článkem Jak matky přicházejí o zásady III a spolu s dnešním zážitkem s paní ječící na synka tak, že byla slyšet, i když už nebyla vidět (u relativně rušné silnice) mě to donutilo se zamyslet. Pokládám si dokolečka otázku, kde je hranice vychovávání a kladného vlivu na dítě a kde už to přerůstá ve vylévání si vzteku na dítěti a netečnost vůči jeho potřebám? Hned na úvod říkám, že jsem důrazně proti zákazu tělesných trestů, protože to považuji za nesmysl, kromě toho se obávám, že to přinese jen opačný výsledek: týrané děti budou těmi, kdo je týrají, lépe zamaskovány.

Je to jako se vším v životě, v lepším případě existují jen dva tábory, které se přou o to, čí pravda je lepší, čí výchova je lepší, jestli je vhodné nechat miminko uřvat v postýlce, nebo ho radši do nekonečna houpat v náručí a probdít s ním noci…

Nedělám ani jedno, nenechávám ho uřvat, ale ani s ním netrávím noci vzhůru. Prostě v noci, kterou počítám do sedmi ráno, se nehraje, nevstává, samozřejmě, že ho přebalím, nakojím, dojdu pro lahvičku s mlékem, když je třeba, ale toť vše. Večer jde spát do půlnoci, někdy v osm, někdy ne. Příčí se mi dávat zcela bdělé dítě uřvat do postýlky, dneska jsem to zkusila, křičel ještě ze spaní a nemohl přestat, vzala jsem ho do náruče - ani se neprobudil, jen přestal plakat a po chvíli jsem ho mohla položit zpět do postýlky. Někdy spíme každý ve své posteli, někdy ne. Přijde mi to příjemnější pro všechny zúčastněné, než ho nechat další hodiny plakat.

Po jak dlouhé době přestane dítě vnímat, co mu sdělujete, a už jen bokem vnímá, že ječíte? Myslím, že to bude stejné, jako u dospělých, tedy hodně rychle. Člověk „zavře“ uši a prostě vnímá jen zbytkový ryk, ale už ne jeho obsah. Vím, že to někdy jinak nejde, že to někdy ujede každému, že … ale jako denní praxe to asi moc přínosné nebude, pokud tedy chceme se svým dítětem ještě někdy také mluvit.

Dítě není malý dospělý, ale na druhou stranu, proč je nutit k činnostem, které je evidentně nebaví (kromě čištění zubů, chození do školy a podobně), když my dospělí bychom s tím hnedle sekli? Pamatuju na školní jídelny a nešťastníky, pašující do okýnka talíř s nedojedeným jídlem, které jim nechutnalo, ale stejně se to dělá i leckde doma, proč? Když dospělý nejí nějaké jídlo, tak ho nejí, dokonce se třeba kvůli němu nevaří, když ho nechce dítě, sedí u stolu tak dlouho, dokud to nesní (v případě kamarádky prý několik hodin a nakonec to vzdali prarodiče). Kamarádova maminka to řešila namazaným chlebem, ale nic jiného prostě nebylo, nevyvařovala x jídel, bylo jedno a případně chleba s máslem a „nazdar“. To chápu a je mi to sympatické, také chápu, že se najdou děti, co budou jen o chlebu s máslem.

Proč někteří lidé nedávají dětem žádné hranice, ale pak zčista jasna začnou vyžadovat jejich dodržování? Prostě teď najednou už to tak nebude, bez vysvětlení se budou věci dělat takhle, „protože takhle je to správně, už jsi velká, no to nemyslíš vážně, ty jsi nemožná…“ K čemu to dítě dovede? (To není má osobní zkušenost, ale odkoukaná od známých. Je mi jí líto, ale zbaběle se přiznávám, že s tím nic nedělám.)

Nečekám, že na to teď někdo „kápne“ (a já už vůbec ne)… a dodávám, že nejsem svatá a netvrdím to o sobě. Doufám, že jsem nikomu nepokazila náladu, to opravdu není mým záměrem;-)