Nová kniha od naší dlouholeté čtenářky

Nyní jí vyšla knížka a rádi bychom jí pomohli s její propagací.

O knize: Děj se odehrává během jedné noci, kdy je hlavní hrdinka, mladá novinářka Sára, na své životní křižovatce. Odchází od manžela, kterého milovala a který ji dlouhodobě psychicky i fyzicky týral. Během noci, která je poslední v jejich společném bytě, Sára vzpomíná na život se svým mužem a bilancuje – co jí odchod přinese a co vezme? Najde Sára sílu k rozhodnému kroku a k naději na lepší život pro sebe a svého malého syna Matěje, nebo zůstane a bude dál trpět? Emotivně silný příběh dojímá i mrazí v zádech.

Knížku vydal Albatros v edici Albatros Plus (pro dospělé čtenáře) a lze ji koupit asi za 179 Kč a to nejlépe na některém internetovém knihkupectví (www.kosmas.cz, www.albatros.cz).

Ukázka z knihy:

Co bude pak, až zítra odejde? Až vynese poslední krabici do druhého patra, až si sedne do kuchyně na zem, protože židle přivezou až za týden, až si poprvé lehne do nové postele?

A co další dny, až bude odjíždět jinou cestou do práce a jinou se bude vracet? Zvykne si. David jí to usnadnil.

Než si Matěje vzala na klín, aby mu o všem řekla, měla strach. Procházeli se Hornickým muzeem, prohlíželi si svítidla a najedli se v harendě U Barborky. Proč se jim říká horníci, když fárají pod zem, nakrabatil čelo. Neměli by to být spíš dolníci, mami?

Bylo by lepší, aby mu to usnadnili oba, oba najednou, ale na tom by se neshodli. Dítě si nesmí myslet, psal Matějček, že je to jeho vina. Ale univerzální návod stejně neexistuje. Jak to říct? Čím začít? A co udělá, když bude chtít zůstat? Zůstane taky, to je jisté, bez něj neodejde.

Mluvila dlouho, moc dlouho. Odpovídala na otázky, které vyvolávaly husí kůži. Nakonec Matěj jen pokýval hlavou. A budu za ním opravdu moct chodit, zeptal se znova na tátu. To víš, že ano, ubezpečila ho, kdy budeš chtít.

Zavazovat tkaničky, jezdit na kole, žvýkat a rvát se, to všechno Matěje učil děda. Kluk chlapa potřebuje, o tom není pochyb. Nejen jakéhokoliv chlapa, ale toho svého. V tom je rozdíl. Čím víc se vzdalovala od Davida, tím víc se vzdaloval on od syna. Malý a velký, tak jim někdy v duchu říkala.

Stalo se, že přijel ze služební cesty a nebyl doma ani hodinu a už se chystal ven.

"Kam jdeš tati," ptal se malý zastrkávaje přitom tyčku od nanuku do škvíry mezi topení.

"Na bowling."

"Hm." Už tam skoro byla.

"Vadí ti to?"

Tak. A je tam. Nacpal ji ke zdi až na doraz. Pak zvedl hlavu a podíval se nahoru tátovi přímo do očí.

"Je mi to jedno."

Sára ztuhla a do očí jí vyhrkly slzy. Vzpomněla si na přemlouvání a prosebné dětské oči. Tati, nejezdi, tati, já chci jít s tebou, můžu jít s tebou? A dnes? Je mi to jedno. Teď David zůstane. Jen kvůli tomu, co řekl. Měla by ho vystrčit. Tak běž! Chceš, tak běž.

Ale mýlila se. David se sehnul k malému.

"Až se vrátím, ty už budeš spinkat, ale přivezu ti velké auto. Na ovládání."

Zatočila se jí hlava. Žaludek udělal kotrmelec a pak ještě jeden. Než doběhla na záchod, dveře za Davidem tiše zaklaply.

Někdy se cítila jako larva. Jako nedospělé stádium živočicha, pouze na tělesné úrovni. A stejně jako larva se taky přizpůsobovala daným životním podmínkám.

Otočila nerezovým kolečkem a voda z vany začala pomalu vytékat. Vstala a natáhla se pro osušku. Pak si ji omotala kolem mokrého těla a tak, jak byla, si sedla do křesla. Ještě pořád nemohla spát. Snažila se vtisknout si do paměti každou vůni, každý stín, každý zvuk. Její první byt. Copak se dá zapomenout?

Jak se to tady změnilo. Čtyři pět měsíců byli bez nábytku. Sedávali na koberci a dívali se na sebe přes broukajícího Matěje. V kuchyni půjčená lednička, půjčený stůl a dvě židle. Když někdo přišel, Sára vždycky stála. Vařila kafe, servírovala bábovku a odbíhala k dětské postýlce. Na první oslavu narozenin už měli na čem sedět. Třípatrový dort zdobila marcipánová figurka Mickey Mouse. Matěj ho neznal, ale jinou cukrářka neměla. Když všichni odešli, David ji vzal kolem ramen. Jsi unavená, zeptal se. Řekla, že ne. Pak uklidila nádobí a šla si lehnout. S knížkou. Nad sedmou stránkou usnula a vzbudil ji až ve dvě ráno dětský pláč. Rozespale se rozhlédla. David tam nebyl.

Jenom ložnice zůstala stejná. Postel si koupili hned na začátku, na něčem spát museli. Jinak se ale změnilo všechno. Sedačka, dřevěný stojan na noviny, stůl v kuchyni, zrcadlo, poličky ... Když si před rokem sedla jednou večer do křesla, s překvapením si uvědomila, že svou práci tady už dokončila. Rekonstrukce, nakupování a dolaďování do nejmenších detailů. A tak to tady nechává. Kdo přijde po ní? Budou jí vadit Sářiny stopy v tomhle bytě? Nebude chtít sedávat tam, kde ona s Davidem? A ležet tam, kde ona lehávala? A jestlipak si taky bude dávat svou hlavu jemu na rameno?

Nesplnilo se nic z toho, co si o tomhle místě vysnila. A dnes ho opustí. Před pár dny se přistihla, jak se těší. Na krupicovou kaši třikrát týdně - protože ona a Mates ji zbožňují -, na nedělní ráno s válením se u pohádky, na víkendy bez Eurosportu. Na to, že si otevře okno, kdy bude chtít.

Jednou se jí v hádce zeptal, kdo si myslí, že je? Kdo si sakra myslí, že je? Primadona, která se jenom válí a vymýšlí si problémy. Nahlas to neřekla, ale uvnitř, v sobě, to věděla. Já nejsem nic. A i když potom hádka ustala a oni si žili dál ten svůj normální život, pořád to cítila. Někdy si dokonce v duchu opakovala: Já nejsem nic. Já nejsem nic.

Přikázala si nebát se. Ale stejně, když se nikdo nedíval, tak se občas malý strach skulinkou vkradl dovnitř. Zvykla si na samotu za poslední roky, na svůj klid i na to, že žijí vedle sebe.

Proč vlastně odchází? Proč nepočká, až přijede, nesedne si s ním ke stolu a neřekne Davide, chci ti něco říct ...

Už od chvíle, kdy se rozhodla, věděla, že její odchod bude takový. Že mu to nedokáže nebo nechce říct do očí. Čistý řez, tak si to pro sebe nazvala. Odejít tak, že už není cesta zpátky. Neohlížet se. Neproměnit se v kámen ...

*

Kolik toho na začátku chtěla a kolik si vysnila! Jenže život je věc kompromisů. Toleranci, té se taky naučila víc, než by si bývala přála. Nebo to byla zbabělost? Jak moc chtěla na začátku, tak málo chtěla ke konci. I to pro něj bylo hodně.

Pořád doufala a nevěděla, v co vlastně. Chtěla snad změnit dospělého chlapa?

Pak sama sebe přistihla s rukou v kapse jeho saka. Líp jí nebylo. Spíš hůř. Jedna věc je myslet si a druhá vědět.

Jak s ním můžeš být, zeptala se Irena jednou večer u nich doma. A pak se otočila k němu a do očí mu řekla, že ho viděla. V době, kdy Sára byla v osmém měsíci, líbal se u baru s blondýnkou.

Nechtěla jsem ti to říkat, dívala se na ni soucitně. Ale dnes už to říct musí, protože ho viděla zase!

Irena. O Davidovi jako jediná věděla od začátku. Kamarádka z dětství. Ve škole jí říkali pavouk, jak byla rukatá a nohatá. V pubertě zkrásněla. Měly se rády, měly podobné dětství a to je spojovalo. Společná tajemství sbližují. A teď tady stojí a Sáře aby jí pomalu bylo líto. Odvahu tedy má, to se musí nechat. Je dokonce vyšší než David a kdyby se porvali, kdovíjak by to dopadlo. Irena byla vycvičená z domova. S otčímem musela bojovat už od dvanácti.

Jenže, co si myslela? Co si obě myslely? Že se přizná? Nikdy.

Zatloukat, zatloukat, zatloukat.

Řvali na sebe, Irena a David, a Sára neměla klid na kojení. Když Irena odešla, nechala se přesvědčit. Nechtěla věřit jenom někomu(jemu), chtěla věřit v něco...

A pak že o mateřské mléko se přijít nedá, že je to jen technikou kojení. Pěkná blbost.