Vrána k vráně sedá, nebo se přitahují protivy?

Život s vránami a s protivy

Téměř od nepaměti se lidstvo snaží nalézt odpověď na jednu z kardinálních otázek své vlastní existence: čím to, že nás někdo přitahuje, podle čeho si vybíráme toho, s kým bychom nejen chtěli prožít zbytek života, ale většinou i přispět k dalšímu zalidňování naší planety?

Snad jen Adamova volba byla vcelku snadná; Eva mu byla přidělena jaksi z moci úřední. Také někdejší panovníci a feudálové se nemuseli podobnými otázkami příliš trápit. Tu bylo potřeba scelit pár území, jinde poněkud znásobit drolící se majetek, a patřičně pečlivě zvolená nevěsta či ženich mohli být z daného hlediska doslova požehnáním. Vzájemné sympatie byly považovány za malicherné prkotiny, jimiž se zodpovědný člověk zbytečně nerozptyluje. I když se i v dnešní době jistě můžeme setkat se vztahy vyvolávajícími podezření, že jde spíše o hromadění majetku než o nezvladatelný výron lásky, přesto již zřejmě nepůjde o nějaký masový jev. Možná se dokonce shodneme i v tom, že vzájemná přitažlivost bývá dnes pro partnerskou volbu rozhodující motivací. Těžko říct, zda naštěstí či naneštěstí. A ještě složitější je nalézt nějaká spolehlivá kritéria oné přitažlivosti, jimiž bychom byli s to popsat, proč nám někdo připadá přitažlivý, někdo odpudivý a někoho si vlastně ani nepovšimneme.

Bývávaly doby, kdy za hlavní kritérium volby byla považována jakási užitná hodnota. Ženy měly mít svých pět pé, od muže se zase očekávalo, že bude s to rodinu především uživit. Pokud bychom se drželi těchto hledisek, pak by se partnerský výběr ale až nápadně podobal třeba koupi nového auta. I tam nás přece zajímá především vhodná relace mezi spotřebou a výkonem, a přitom vítáme, když ono přibližovadlo také docela dobře vypadá. Téměř dojemné byly ovšem pozdější snahy vysvětlit partnerskou přitažlivost jako důsledek působení feromonů - tedy podprahově působících vůní. U hmyzu lze dokonce něco takového celkem snadno prokázat; daný princip využívají např. lapače lesních škůdců. Přesto se mi nějak příčí, abychom byli srovnáváni třeba s obaleči stromovými. Téměř bych si dovolil vyslovit hypotézu, zda si celou tu feromonovou záležitost nevymyslely náhodou farmaceutické firmy dodávající pak na trh ona "zaručeně funkční afrodiziaka"!? Cvičně jsem se jimi kdysi pošplíchal a vyrazil do ulic v domnění, že se za mnou potáhnou davy natěšených krasavic. Výsledek byl dost žalostný - podle všeho jsem byl velice žádoucím objektem pouze pro komáry a jim podobnou havěť.

Dnes se už ale dokonce i většina psychologů shoduje v názoru, že základní principy partnerských výběrů se již dávno promítly do lidových úsloví. Podle nichž, jak známo, "vrána k vráně sedá" a zároveň se "protivy přitahují". Pokud je kdesi v podtextu partnerské volby spíše náš vlastní narcizmus, pak se snažíme nalézt si někoho, kdo je (tak dokonalý) jako my. U výběrů spíše doplňkových se snažíme najít pro změnu toho, s kým bychom se mohli dobře doplňovat, kdo má něco, co nám schází. Ať už si vybereme podle jednoho či druhého principu, přesto není asi šťastné nazývat pak partnerku vránou či partnera protivou. A možná by bylo možné dopustit se v této souvislosti ještě jednoho dost moudrého výroku, podle kterého "partneři by měli být navzájem natolik odlišní, aby se mohli milovat, a natolik si podobní, aby si dokázali porozumět".

Homogamie a heterogamie

Hezké pojmy! I když si dovolím předpokládat, že ne každý čtenář ví dost spolehlivě, co si pod nimi představovat, zvláště pak v kontextu partnerského výběru. S jistou licencí lze říci, že "vraní" výběr je výběr homogamní, zatímco heterogamie znamená výraznější odlišnosti mezi partnery. Historicky starší budou zřejmě vztahy homogamní. Společenské normy určovaly, z jakých vrstev by náš budoucí partner měl být, mnohé svazky byly předem domluveny rodiči, zapomenout bychom neměli ani na kdysi nesporně užitečný institut dohazovaček. To vše mělo zajistit, aby se v manželství potkali partneři, kteří se k sobě tak zvaně hodí. Vzděláním, sociálním postavením, respektem vůči podobným normám, shodnou hodnotovou orientací, rodinným a kulturním zázemím, náboženským přesvědčením a příslušností ku stejné církvi (nebo ochotou konvertovat), atp. Vše ostatní, především vzájemná láska, se už přece dostaví samo. A když ne, svět se také nezboří!

Svět se skutečně zpravidla nebořil, mnohá manželství však ano. Není jistě ani náhodou, ani výmyslem chorobné fantazie autorů někdejší Červené knihovny a dnešních telenovel, že se pak pan továrník tu zamiloval do prosté (ale čistotné) švadlenky. Onde zas dcerka vysoce postavených rodičů do chudého učitele hudby. Nic nového pod sluncem! Stejný scénář nám už přece nabízely i pohádky. To by v tom byl čert, aby se princezna nezamilovala do zahradníka nebo princ do popelící se Popelky. Vždyť přece platí, že "partneři by měli být natolik odlišní, aby se mohli milovat"! Dost sporné ovšem je, jak by pak spolu dokázali také žít. Není se co divit, že prvním políbením, maximálně svatbou, většina těch příběhů končí. Autoři pohádek ještě alibisticky dodávají, že "pokud nezemřeli, žijí spolu šťastně dodnes".

Všeho s mírou!

S pádem stavovských a později i kulturních, teritoriálních a etnických bariér došlo i k výraznému rozšíření možností partnerských voleb. Dnes už není (až na vzácné výjimky) žádný problém seznámit se s někým, s kým by se ještě před půl stoletím naše cesty sotva kdy mohly vůbec protknout. Otevřel se nám téměř doslova celý svět, což však nemá, bohužel, pouze kladné stránky.

Varováním budiž příběh naší někdejší spolužačky. Před časem se poznala na nějaké party s uhrančivým Italem, údajně zástupcem firmy FIAT v ČR. Tehdy se celá její italština omezovala na dvě slůvka - "si" a "no". Možná proto, že v "konverzaci" s ním používala pouze to první, odvážel si ji milý Ital již za půl roku domů jako válečnou kořist. Po pár měsících byla zpátky. Do řeči jí moc nebylo. Ze zástupce Fiatu se vyklubal trochu podvodníček, podmínky, do nichž se dostala, byly prý otřesné - malá vesnice na severu Itálie. Oč menší ves, o to větší rodina, vše pod vládou paní tchyně. Pak prý stačilo, aby milá spolužačka občas použila i druhou část své dvouslovné italské slovní zásoby, a bylo zle. Dost pracně se jí podařilo prchnout. Dodnes se ale vyhýbá všemu, co jí onu životní etapu byť jen vzdáleně připomíná. Včetně špaget a pizzerií.

Roztržený pytel

Nejen sňatky s cizinci, ale i spousta jiných vztahů, kde se nám míra odlišností mezi partnery jaksi příliš vymkla z rukou, je vždy spojena s vyšší mírou rizika. Stačí, aby jeden z páru vyrůstal na vsi, druhý ve městě, jeden preferoval spíše hodnoty intelektuální a pro druhého bylo cílem všeho snažení hromadění materiálních statků, aby jeden byl z těch, co jsou kvůli záchraně stromu ochotni vraždit bobry, a druhý se domníval, že planeta není zelená, ale modrá, aby jeden byl hluboce věřící a druhý bezvěrec… Ve všech těch případech bohužel někdy až příliš pozdě zjistíme, že sice není špatné, když nás přitahuje "protiva", ale pro vzájemné porozumění by se hodil také alespoň kousek té "vrány".

Nepochybně nejdramatičtější jsou pak přílišné rozdíly kulturní a společenské; tedy sňatky či známosti lidí ze zcela odlišných etnik. Většina výraznějších odlišností se tak či onak promítá totiž i do vnitřního života rodin. Od představ o rozdělení rolí, přes zvyklosti stravovací, třeba až po výchovné praktiky. Vedle toho vyvstává i otázka, které z teritorií bude nadále vnímáno jako společné. Méně kostrbatě řečeno - kde budeme žít. Podobná volba je sice do jisté míry výhodnější pro toho, kdo zůstává ve "svém" prostředí, ale každá mince má i druhou stranu. "Domorodec" se v daném prostředí lépe orientuje, vyrostl v něm, má tam kořeny, přátele, příbuzné, zná jazyk. Zatímco "přivandrovalec" je o to vše zkrácen. Pak ale oprávněně očekává, že mu jeho "domorodec" bude laskavým průvodcem.

Často si v podobných případech říkám, proč si ona nezvolila raději nějakého toho "žižkovského Pepíka" nebo on "Marunu z Vysočan". Asi to nebyli dostateční "protivové".

Článek je z dubnového čísla časopisu Máma a já. Obsah čísla najdete zde.

Získejte předplatné i dárek z MÁMA a já! Objednejte si v období od 28. března do 27. dubna 2008 na jeden rok předplatné časopisu MÁMA a já a získejte automaticky dáreček - kačenku v kouli od Fisher-Price.Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.