Zabijáci...času

Především bych ho potřeboval víc. Nejsem ale - doufám - workoholik, víc času bych potřeboval spíš na odpočinek a na záležitosti které nevydělávají peníze. Na druhou stranu, víc času na práci by se mi taky hodilo, alespoň by bylo víc uděláno, bylo by víc peněz a tím by se i ta první položka nějak vylepšila. To ale jen na úvod. Tohle povídání bude spíš o tom, co s časem často děláme a co by jsme dělat snad ani neměli - a co zase mohli.

Možná někteří z vás četli již klasickou, stále vydávanou moderní pohádku "Děvčátko Momo a ukradený čas" od Michaela Endeho. Ende je známý hlavně svým "Nekonečným příběhem", ale napsal i jiné, rovněž velmi dobré věci. V tomto příběhu šediví nelidští hnusáci v oblecích a ve velkých autech pod záminkou komerční výhodnosti kradou lidem čas, takže lidé musí stále víc pracovat a mají toho času stále míň - hlavně na sebe a na svoje děti. Je jasné, že to Ende svého času nenapsal jen tak. Naopak dnes by asi napsal něco ještě drsnějšího. Ten pocit, že neustále není čas, že nemáme čas je v naší civilizaci zdánlivě běžný a téměř každý ho zná.

Jerry Mander ve své knize "V nepřítomnosti posvátného" z antropologických studií dokládá, že v tradičních společnostech založených na samozásobení lidé pracovali - a pracují - v průměru kolem čtyř - pěti hodin denně. Zbytek času, pokud zrovna nespí, věnují odpočinku, zábavě, obřadům a vztahům s ostatními členy rodiny a kmene. Z využitelných zdrojů ve svém okolí využívají v průměru čtvrtinu - zbytek nechávají ležet.

Nepíšu to proto. abych propagoval takzvaný návrat na stromy - z toho by mne nepochybně hned někdo obvinil. Na rozdíl od našeho, moderního způsobu života to pro ně znamená především nízkou úroveň toho, čemu my říkáme "hmotný dostatek". Opět ale záleží na způsobu, jakým se na to díváme. Způsob kterým bych se v tomto textu chtěl na věci (a na prožívání času) dívat je smysluplnost. Takže, jaký je smysl, směřování toho, jak uspořádáváme svoje životy? Chceme být šťastní. Chceme se vyhnout utrpení. A, což je mnohem hlubší a méně znatelná touha, chceme aby náš život měl smysl - aby nebyl nesmyslný.

Žijeme déle, pohybujeme se rychleji, můžeme používat víc energie, komunikovat na dálku, měnit krajinu, zabezpečovat se proti počasí a bavit se způsobem, který je velmi rozmanitý a rafinovaný. Máme vysokou životní úroveň. Jak jsme na tom ale v bilanci úrovně štěstí a smysluplnosti v porovnání s tradičními komunitami? Legrační je, že kdybychom jejich způsob života popsali našimi slovy, vyzněl by asi takto: Žili by jste v krajině z větší části nedotčené člověkem, pracovali asi polovinu doby kterou pracujete teď, obklopeni velkou rodinou s kterou by jste se důvěrně znali, jedli jídlo bez chemie přímo ze zdroje. bydleli v domech z výhradně přírodních materiálů a váš život by byl dost dobrodružný. Velmi často by jste něco slavili, zpívali a tančili. Vaše vztahy by byly formované nutností navzájem si pomáhat a tedy spolu dobře vycházet. Měli by jste spoustu času. Nevypadá to trochu jako móóc drahá outdoorová dovolená? Kolik z nás si to může dovolit?

Teď samozřejmě velmi zjednodušuji a trochu si taky dělám legraci, ale chci nějak ukázat na to, jak velkou roli v našem životě hraje technika, a jak ovlivňuje náš čas. Všimněte si, že mnoho technických prostředků nám má čas uspořit. Auta, letadla, počítače, výrobní nástroje, všechno by to mělo být tisíckrát efektivnější než lidské ruce, nohy a další přirozené nástroje (třeba malování ohořenou větvičkou). Jenže to nějak nefunguje. Času máme pořád málo.

Umožňuje nám ho tedy technika prožívat kvalitněji? Díky informační síti se můžu bavit s bratrem který žije na druhé polokouli bez znatelné časové prodlevy. Můžu sdílet s ostatními články na internetu. Na druhou stranu se dějí věci, které mi hlava úplně nebere. Když poslouchám rozhovor kolegyň v práci, připadá mi napřed, že řeší nějakou velmi krizovou vztahovou situaci ve svém okolí nebo rodině, ale po chvíli zjišťuji, že probírají odvysílaný díl nějakého seriálu. Nebo si při svačině kolegové sdělují nějaké velmi dobrodružné záležitosti při kterých jde o život, ale velmi rychle mi z kontextu dojde, že jde o počítačovou hru. Prožívání podstatné části jejich času se posunulo do virtuálně - řeší situace, které jenom zhruba vypadají jako reálné, ale ve skutečnosti je někdo vyrobil v rámci svého pracovního úvazku jako virtuální zábav A věnují tomu denně i hodiny. Tak jako všichni lidé řeším já i oni zásadní věc, totiž jak použít svůj čas. Až na to, že to někdy nabývá podoby, pro kterou má čeština přiléhavý název - zabíjení času. Čas se dá zabíjet na spoustu různých způsobů. Nehledě na to, že nemít mobilní telefon by dnes znamenalo být beznadějně out, hodně lidí ho poslední dobou používá z větší části právě k zabíjení času - výrobci tomu jdou množstvím her nadšeně vstříc.

Proč to děláme? Nápad napsat úvahu o médiích jako zabijácích času se dostavil ve chvíli, kdy můj malý syn Péťa v reakci na různá příkoří (máma mu odjela nebo nedostal to co chtěl) začal křičet "ceš fčelku Máájůůů" čímž se dožadoval puštění příslušného videa na počítači. Hned se mi připomněla situace, za které jsme se před mnoha lety zbavovali definitivně televize. Naše tehdy ještě malé dcery reagovaly s velkým vztekem na pokusy odtrhnout je od obrazovky, jen co pochopily, k čemu je ten přístroj dobrý. Problém byl jen zdánlivě v tom, že televize odmítala pouštět jednu pohádku za druhou a video ještě nebylo. Nás spíš zarazila ta očividná závislost na koukání se na cokoliv, a nemohli jsme přehlédnout, že jsme na tom v podstatě dost podobně. Jen jsme si to jako dospělí dovedli trochu líp regulovat. Nekoukali jsme se na televizi, když bylo potřeba něco udělat - ale když jsme si chtěli odpočinout, to už se regulovalo hůř. Po domluvě nám šla televize z domu a přežili jsme i několik pokusů příbuzných nám ji propašovat, úplně zdarma prosím, zase zpět. Přestože tedy televizi nemáme už leta, nemůžu z vlastní zkušenosti přehlédnout její "vcucávací" charakter. Málokdo má tak pevné sebeovládání, aby se nezačal dívat ve chvíli, kdy vejde do místnosti, kde běží televize, a to bez ohledu na obsah vysílání. A teď to máme doma zpátky. Po letech používání dosti nevýkonného počítače jsme pořídili notebook s DVD mechanikou. Okamžitě nám doma začalo přibývat filmů, a než se rok s rokem sešel, malý Péťa už seděl za displejem a s vykulenýma očkama sledoval své první videa. Brzy se ukázalo, že posadit Péťu za počítač a pustit mu pohádku znamená mít od něho na dlouhou dobu pokoj. Ne že by jsme to dělali stále, ale ono se to občas docela hodí. Za kratičko však Péťa začal být na videu závislák - ječení "ceš Popelkůů" nebo "ceš" výše zmíněnou včelku Máju se ozývalo čím dál častěji. Všichni jsme se shodli na tom, že s tím musíme něco udělat, ovšem jak vidět, i LCD displej je "vcucávací".

Jedna věc je obsah toho, na co se koukáme - když sháníme a kupujeme filmy, snažíme se přirozeně vybírat kvalitní věci. Hranice mezi kvalitou a nekvalitou je ovšem sporná, a množství nabízené produkce obrovské. Když jsem se nedávno komusi sděloval, jak mi jeden kvalitní film překvapivě pomohl uvidět věci v životě úplně jinak, bylo mi opáčeno, že to je přece účelem umění. Až mne zaskočilo, že jsem tak očividnou věc nepochopil bez nápovědy, nebo spíš jak mizivá část filmů vůbec takovou definici může naplňovat a jak podhodnocené jsou naše nároky.

Druhá věc je ale charakter média samotného - a ten jednoznačně závislosti napomáhá, bez ohledu na obsah. Když to řeknu polopaticky, je to ten svítící obdélník se zvuky a pohyblivým obrázky. Myslíte si, že je to příliš primitivní návnada pro náš civilizací vytříbený rozum, že přece nejsme žádné můry? Tak se zkuste občas koukat kolem. Pročpak už prakticky neexistují hospody bez televize? Ne že by jsme byli všichni jeden vedle druhého závisláci na televizi, ale myslím že srovnání s alkoholem by nebylo od věci. I tady je hodně konzumentů, ale málo skutečně závislých - ovšem hranice je nenápadná a zákeřná. A závislost se často dá poznat jen tak, že se odřízneme od jejího předmětu a počkáme co to udělá.

Knihu od již výše zmíněného Jerryho Mandera "Čtyři důvody pro zrušení televize" jsem dostal do ruky až dlouho poté, co už jsme televizi neměli. Mander není nějaký černobíle myslící rozcuchaný aktivista, jak by se mohlo z názvu knihy zdát. Provozoval prosperující reklamní agenturu, která se pomocí televize prakticky živila, a právě tato jeho životní etapa a neúspěšná snaha použít televizi k společensky užitečným cílům ho přivedla k napsání knihy. Zabývá se tímto médiem velmi důkladně z hlediska zdravotních, psychologických a sociálních rizik. Jedním z (několika) nejdůležitějších závěrů jeho průzkumu je tento: některé technické aplikace - a televize mezi ně rozhodně patří - nejsou hodnotově neutrální. Není možné je používat buď dobře nebo špatně. Už tím, jaké v podstatě jsou, si razí v džungli civilizace vlastní cestu a není možné je předělat nebo použít tak, aby byly neškodné.

Nemůžu tady zmiňovat všechny aspekty kolem závislosti na médiích které mne napadají. Dalo by se třeba hodně přemýšlet o tom, jak jsou naše mysli nastavené na příběhy, jak milují příběhy a jak skrze příběhy dostáváme možná ty nejdůležitější poselství - nejen v dětství skrze pohádky (hodně se tím zabývá ve svých knihách třeba John Eldredge, teď mu vyšly např. knihy "Velký příběh" a "Na cestě"). A v souvislosti s tím by se dalo bavit o tom jak nás ovlivňují ty dnešní komerčně úspěšné "příběhy", které k nám nesou média. Dalo by se mluvit o agresivitě. Když malý Péťa shlédl kousek filmu "Království nebeské" , popadl bezprostředně cvičný dřevěný meč který nechala jeho sestra ležet v kuchyni, nadhodil si ho nad hlavu (možná si pamatujete scénu, kdy se hlavní hrdina učí poprvé držet meč, tahle replika meče má zhruba Péťovu délku) a měl jsem co dělat abych tu ránu do hlavy vsedě vykryl. Přitom v tom nebyla ani vědomá agrese, ani pochopení kontextu toho co viděl a co dělá. Jen to zopakoval. Ostatně přesně tak se děti učí, a v určitém věkovém rozmezí nasávají všechno kolem jako houba. Kecy o tom, že násilí v médiích nemůže děti negativně ovlivnit mi v tu chvíli byly opravdu k smíchu. Tedy k pláči.

Tou důležitou záležitostí, kterou chci tento text uzavřít je čas. Protože času který máme k dispozici je jen konečné množství. Pokud někdo tráví (že by od slova otrávit?) nezanedbatelnou část času s pohledem fixovaným na obrazovku nebo displej, musí to někde chybět. Tady už nejde o minuty ani o hodinku. Sám mám svoje dny hodně využité. Pořád se rozhoduju, kolik času mám dát práci za peníze, jiné práci nikoliv za peníze, mé ženě, vztahům v rodině a přátelům, učení, umění, odpočinku, spánku - a na to všechno mám jen těch 7 krát 24 hodin týdně. I napsání tohoto článku zabere čas, který bude chybět jinde. To, jak svůj čas investuju, jak se rozhodnu má naprosto určující vliv na to kým vlastně budu. Jaký smysl bude mít můj život. A protože jsem do určitého věku odpovědný spolu se svou ženou za naše děti, tak také za to, kým ony budou a co se naučí. Po letech absence od televize můžeme výsledky na našich dětech vidět velmi konkrétně, potvrzeno i názory vyučujících ve škole. Pochmurné předpovědi o sociálním vyloučení se nepotvrdily.

Jako jediná cesta, která vede skrz tento problém mi připadá reflexe toho, jaké následky, jaký smysl má to-co-právě-dělám. Jaký smysl má koupit, zapnout a používat tento přístroj - doplňte si sami - s ohledem na to, co vím, co si mohu zjistit, jaká jsou rizika. Bude to užitečné? Co o tom vím, co z dostupných informací je pravda a co může být obecně rozšířený omyl nebo manipulace (a jejda, většinu informací dostáváme přes média, vždyť se samy nebudou obžalovávat, jde tu přece o velké peníze). Neuškodí to? Je riziko vyvážené užitkem?

Jako konečné zúčtování s tématem ještě poznamenám, že moje úvahy nemusí být nutně akceptovatelné někým, kdo nepoužívá vůbec, nebo v jiném smyslu pojem smysl života a jeho smysluplnost. Textem pravděpodobně prosvítá, že jsem věřící a že je to pro mne důležité aby život měl smysl, i když zde nepopisuji jaký pro mne konkrétně. Dokonce mne v jednu chvíli napadlo, že jelikož k tomu celé téma směřuje, nemá cenu tento článek dávat do sekulárního média. Ale pak jsem si řekl, že to jistě většina lidí nějak skousne, a může to být předmětem nejen nepochopení, ale i dialogu.

Autor provozuje tyto weby:
http://www.aktivni_materstvi.bloguje.cz/
http://www.mezinabozensky-dialog.wz.cz