Jiná barva, jiná řeč

Česká republika se (podle statistik) z původně tranzitní země stává imigračním státem. Mohlo by nás těšit, že jsme útočištěm pro politické uprchlíky, o trochu méně nám dělá radost fakt, že mnohem častěji jde o přistěhovalectví, které je motivováno ekonomicky. Nic z toho nás však nemusí zajímat tehdy, pokud se s malým přistěhovalcem potkáme ve třídě mateřské školy. A pravděpodobnost podobného setkání je poměrně vysoká, dětí-cizinců je v našich školkách přibližně desetina.

Já ti nerozumím!

První bariérou, kterou musí malí cizinci v našich školkách překonat, je řeč. Naštěstí někteří z nich už alespoň trochu česky umějí; zejména ti, kteří se už narodili v České republice nebo se sem přistěhovali v raném věku.

Jazykovou bariéru umocňuje fakt, že se i rodiče často nedokáží s učitelkou domluvit, a přestože někteří mají alespoň základní znalost českých frází, jsou pro ně naše dotazníky, předpisy a školní řády nestravitelným slovním "gulášem".

Podobně tomu bylo v případě malého Holanďánka, jehož maminka je Angličanka asijského původu. "Při přijímání dítěte jsem s pomocí tlumočnice hovořila s rodiči. Zejména o zvycích, speciálních požadavcích, dosavadních zkušenostech dítěte (v jakém prostředí se dosud pohyboval, jaké typy škol dosud navštěvoval). Ukázalo se jako důležité, že jsem rodičům poskytla možnost detailnější prohlídky prostor školy, školní zahrady, hovořila s nimi o obsahu školního vzdělávacího programu, o běžném dění ve škole, o dětech (charakter třídy) i personálu školy, se kterým se jejich syn bude setkávat," vypráví Mgr. Ilona Benešová z mateřské školy Votice.

Zejména čas a trpělivost jsou faktorem, který pomůže překonat onu zdánlivě nezdolatelnou bariéru. S dítětem přicházejí do školky i jeho rodiče, pokud jim poskytneme dostatek pozornosti a přesvědčíme se o tom, že nám opravdu rozumějí, jsme na dobré cestě. "Velmi důležité bylo, že jsem rodičům poskytla čas na to, aby se se vším, co považují za nutné a důležité, seznámili a mohli mi klást promyšlené otázky," dodává Ilona Benešová.

Výhodu mají pochopitelně učitelky, které ovládají řeč země, odkud malý cizinec přišel. Vietnamsky nebo čínsky umí málokdo, ale s Ukrajinci se lze dorozumět rusky (konečně využijeme ruštinu, kterou jsme se učili na základní škole) a učitelka, která umí německy nebo anglicky, se domluví s většinou rodičů i dětí z cizích zemí.

"U anglicky mluvících dětí mi pomohly moje jazykové znalosti a časem se mi podařilo navázat s dětmi přátelství; mohli jsme se spolu domlouvat, sdělovat si důležité informace týkající se životosprávy, spánku, stravy, her a zapojení do činností, dávat pocit jistoty," říká Alžběta Palatinová z pražské MŠ Naskové. I když se děti poměrně rychle naučí základům češtiny, tak se - pokud je jim "úzko" - vracejí se ke své mateřštině.

Užitečnou komunikační pomůckou mohou být i piktogramy, tedy obrázky nebo fotografie běžných denních činností. Zejména v situaci, kdy je učitelka na celou třídu sama, není moc času na zdlouhavé vysvětlování náročných pojmů. Pak pomůže, pokud spojíme slovo a obrázek. Nebojme se, že dítě, které naučíme komunikovat pomocí piktogramů, ustrne na této rovině a nikdy se "nerozmluví". Pomocí obrázků mu usnadníme jeho vstup do cizojazyčného prostředí a až se časem naučí mluvit česky, obrázky rychle opustí.

Tohle dělám jinak!

Adaptaci malého cizince do prostředí české školy někdy trochu komplikují jiné kulturní zvyky, strava, hry… Zejména u čerstvých přistěhovalců, kteří jsou ještě ve fázi kulturního šoku, je adaptace na naše školkové prostředí složitější.

Přivykání na nové podmínky jim usnadníme jedině trpělivostí a pochopením. Je potřeba vcítit se do pozice malého cizince, zkusit si uvědomit, jaké to musí být "v jeho kůži", v jiném, neznámém a nezvyklém světě…

Podle učitelek, které mají zkušenost s integrací cizinců do české školky, je pro úspěšné zvládnutí důležitá i pomoc se základními, běžnými denními situacemi. Dítě, které se neorientuje v režimu dne, neví, kdy si má jít umýt ruce a co to znamená, když se řekne: "Teď se jdeme oblékat," je pochopitelně zmatené a bezradné. Alžběta Palatinová k tomu vysvětluje: "Děti si postupně osvojovaly nová slova, jejich slovní zásoba byla bohatší. Každé časování a skloňování slova bylo pro dítě novým slovem, proto jsem při komunikaci používala stejné výrazy, např. voda znamenala umýt ruce, jídlo znamenalo jíst, když se řeklo ‚noha do boty', mělo se dítě obout…"

Velkou výhodou, která také přispěje k úspěšnému překonání prvních obtíží, je adaptační režim podobný tomu, který zavádíme u nově nastupujících dětí. Dítě tedy nejprve chodí do školky s některým z rodičů, zůstává ve školce jen na hodinu až dvě, a jeho pobyt se jen pomalu prodlužuje.

On je jiný...

Adaptace cizinců má i druhou stránku. Tak jako jsou malí Vietnamci, Angličané nebo třeba Etiopané zmateni z toho, co se děje v naší školce, mohou být vyvedeny z míry i české děti. Najednou mají mezi sebou někoho, komu nerozumí ani slovo a kdo je prostě "jiný".

Zkusme tedy udělat z odlišnosti zajímavost, z jinakosti výhodu. Proč by se děti musely stále učit tradiční české "Pásla ovečky…" Nechme malého Brita, aby nás naučil svoji oblíbenou písničku, pochvalme holčičku z Ruska za to, že nám zatancuje lidový taneček, který ji naučila babička. Do této iniciativy můžeme zapojit i rodiče malého cizince - mohou nachystat nějaké národní jídlo, donést zajímavé fotografie nebo předměty. Náš nováček tak získá další kousek sebevědomí a české děti se obohatí o cennou zkušenost.

Ostatní děti jsou navíc cenným "pomocníkem" při začleňování malého cizince. Prvotní ostýchavost jde totiž rychle stranou a dětská parta ráda přijme dalšího člena, který se zapojí do společného hraní a někdy i zlobení.

Podle Ivany Benešové se vyplatí "využívat třídu jako občanské fórum, kde problémy jednoho občana ve vztahu k ostatním jsou res publica, tedy věcí veřejnou." Vysvětluje: "Tato strategie učí děti ptát se a naslouchat, což vede k porozumění odlišného postoje toho druhého."

Pro české děti je někdy obtížné naučit se vyslovit jméno nového kamaráda. Tento problém se leckde řeší tak, že se dítě ve školce "přejmenuje". Podobné změny jmen (například z anglické Jane naše Janička) by se měly dít pouze tehdy, když s tím souhlasí dítě i jeho rodina. Rozhodně za podobnou iniciativou nesmí stát naše pohodlí a snaha zjednodušit si situaci; to, že se nám jméno dítěte špatně vyslovuje, přece není rozumný důvod! Jméno je součástí osobní "výbavy" každého člověka a pokud na ně dítěti "sáhneme", můžeme zasít nedůvěru a pocit odcizení. Než tedy z malého vietnamského Anha uděláme našeho Adámka, promluvme s rodiči a pokud možno i s dítětem. Společně s nimi hledejme jméno, které je foneticky podobné, nebo se ptejme na význam jména ve vietnamštině (zmíněný Anh znamená paprsek). Zajímejme se i o to, na jaké oslovení je dítě zvyklé. Ostatní děti ve třídě by pak měly znát i "původní" jméno svého nového kamaráda.

Respekt především

Sebelepší adaptační program by byl doslova na nic, pokud bychom měli bariéru sami v sobě. Než začneme přemýšlet nad adaptačním programem, měli bychom udělat "inventuru" sami v sobě. Učitelka, která Vietnamcům v duchu říká "rákosníci" a všechny Ukrajince sype na jednu "hromadu" stavebních dělníků, může podobné postoje přenést i na děti ve třídě. A malý cizinec velmi rychle vycítí, že se za sladkými úsměvy skrývá nepřijetí a nepochopení.

Děti z jiné země nás ale přece mohou úžasně obohatit, přiblížit nám kraje, do kterých jsme se zatím podívali jen prstem na mapě. Navíc jim svým pochopením a snahou pomoci usnadníme vstup do "velkého světa" české společnosti, ve které budou žít a časem studovat i pracovat. Zkusme je tedy neodradit, nezahnat za bariéru nezájmu a lhostejnosti. Vždyť díky nim je "náš svět" zase o něco barevnější a pestřejší.

Článek je převzat z časopisu Informatorium 3-8 (časopis pro učitelky mateřských škol a vychovatelky školních družin).