Máš ho radši než mě!

Nebývá sice časté, aby si rodina, která může mít a má vlastní potomky, vzala do náhradní rodinné péče další dítě, přesto se to děje. A není to nic proti ničemu ani podle odborníků. Jen by se mělo dodržet pár náležitostí, aby často roky budované vztahy v rodině tímto krokem neutrpěly.

Struktura rodiny

Pro pochopení možných vztahových potíží je třeba vysvětlit, jak dítě asi vnímá situaci, kdy má k němu přibýt další sourozenec. A je jedno, zda „biologickou cestou“, nebo přijetím do náhradní rodinné péče. Dětem v kojeneckém věku je příchod nového sourozence více méně lhostejný, u starších dětí to může být problém. Vědí, co se v rodině kdy bude dít, vědí, co mohou od svých rodičů očekávat, kdy si spolu s rodiči mohou hrát a kdy ne. Že se jim dostává lásky, péče a také času, který jim rodiče věnují. „Svět rodiny, to je svět určitých pravidel, norem, mnohdy nevyřčených, ale pevně platných,“ popisuje psycholog Mgr. Jiří Šupa a doplňuje: „Příchodem dalšího člena se musí přestrukturovat celé rodinné prostředí. Rozdělit nové role, povinnosti a úkoly, které jsou v této fázi rodiny důležité.“

Nová zahrádka

Pokud je rodina početnější, sourozenci mají mezi sebou vybudovány pomyslné hranice, vědí, co si k sobě mohou a co nemohou dovolit. Znají svá teritoria, území, které je jejich a kam ostatní vstupují jen s jejich souhlasem. A příchod nového člena do rodiny, to je jako rozrýt upravenou zahrádku a záhony udělat jinak a jinde.

Součástí rodinného systému je i rozdělení sociálních rolí. Jedno dítě může být tím smíškem, který všechny baví, druhé je třeba zase vážnější a je rádo, když ho dospělí berou více mezi sebe. A do toho všeho má přibýt další dítě, které toto všechno nabourá a zabere si svoje teritorium, své místo v rodině. Co když právě ono bude tím smíškem? Od rodičů si navíc také vezme ten „svůj“ díl času, ten „svůj“ díl péče, lásky a pozornosti. Starším dětem tak přibude do rodiny doslova další konkurent, kterého mohou brát jako narušitele. A přestože se rodiče určitě budou snažit (alespoň by měli) ty starší nezanedbávat a věnovat jim dostatek času a pozornosti, bude to po kratší dobu než dříve. Je to logické, volného času máme přes den jen omezené množství, takže když do rodiny přibude další člen, který jej bude vyžadovat, omezí se čas věnovaný ostatním. Což už samo o sobě může vyvolávat konfl ikty a nepohodu v rodině. Velmi tak bude záležet na tom, jak rodiče své děti na příchod nového sourozence připraví.

Jak děti připravit

„Užitečné je už dlouho dopředu mluvit s dětmi o tom, že si rodiče chtějí vzít další dítě do rodiny,“ míní Jiří Šupa. „Podle úrovně věku a zralosti vlastních dětí je nutné zvolit vhodný způsob. Jinak na příchod do nového člena budou připravovat dítě tříleté, jinak třináctileté. Dobré je také pohovořit o důvodech, které k tomu rodiče vedou, aby si děti nemyslely či neměly nějaké fantazie, že už je rodiče nemají rádi, případně je odsouvají na druhou kolej. Mělo by se jim také srozumitelně objasnit, co to pro ně bude obnášet.“ Že jejich nový bratříček či sestřička bude spát tady v pokojíčku, nebo u rodičů v ložnici, že bude mít své místo u jídelního stolu, svoji šatní skříň. Že tak děti získají nového kamaráda ke svým hrám, který jim navíc přinese svůj pohled na svět, prostě něco nového.

Rodiče by však neměli zapomínat ani na negativa, která s sebou nový přírůstek do rodiny přinese. Že bude vyžadovat spoustu péče a pozornosti, takže na ty starší bude zbývat méně. Že bude nutné dělat ještě více kompromisů než dosud, protože nový přírůstek bude mít své potřeby. Dětem je také třeba zdůraznit, že přestože na ně rodiče mají po příchodu nového člena rodiny méně času, neznamená to, že je mají méně rádi. Říct „mám tě rád(a) a budu tě mít rád(a) stále“ přece není tak těžké, a dětem to pomůže.

Kdy už přijde?

„Vychováváme šestiletého chlapečka, který je náš vlastní, a aby nebyl sám, přijali jsme k němu do pěstounské péče sourozeneckou dvojici - pětiletou dívku a tříletého chlapce,“ popisuje Jana K. z Brna. „Toho našeho jsme se podle rady psycholožky snažili na příchod nových sourozenců připravit. Říkali jsme mu, jaké to asi bude, že budeme mít více práce, ale že si zase bude mít s kým hrát. On se na ně hrozně těšil a pořád se ptal, kdy už tu budou. První den byl opravdu rád, že je máme doma. Pak ale zjistil, že si s nimi moc hrát nemůže, protože toho z dětského domova moc neumějí, a že mu nejsou rovnocennými partnery, a tak se začal vztekat. Rozbíjel hračky, trucoval, dokonce chtěl toho druhého chlapce vystrkat z domu. Aby se vrátil zpátky do dětského domova. Nakonec jsme museli k paní psycholožce, díky které to zase začalo jakžtakž fungovat. Ale myslím, že se to ještě více upraví časem. Až budou všechny děti starší.“

Žárlivost je potvůrka

Nejčastějším problémem, který rodiče musí po příchodu nového člena do rodiny řešit, je sourozenecká žárlivost. Úzkostnější rodiče mají sklon upřednostňovat přijaté děti, protože ty jsou bezbrannější. A pak logicky přicházejí výčitky, že se vlastní děti cítí odstrčené. Útěchou těmto rodičům může být, že ke všem stejně se chovat ani nemohou. Ano, měli by být spravedliví, ale k dětem, vlastním i přijatým, musí přistupovat různě. Každé dítě má jinou povahu a temperament. Jsou chvíle, kdy nás jedno dítě někdy potřebuje více a někdy zase méně.

Pokud si rodiče chtějí dobu sourozenecké žárlivosti zkrátit, měli by se vyvarovat častých pokynů starším dětem typu: „ty jsi starší, ty musíš ustoupit,“ nebo „tobě jsme se také hodně věnovali, teď je na řadě tvůj nový bráška“. Tato sdělení si děti právem mohou vykládat jako: „toho nového mají raději, tak mu musím ustoupit,“ nebo „dřív se mi věnovali, tak mě měli rádi, teď už mě asi rádi nemají, protože se věnují jen tomu novému“. To vše se samozřejmě děje na nevědomé úrovni, dítě samo si takto své pocity neformuluje. Nicméně v něm může sílit žárlivost vůči tomu novému, který ho svou přítomností připravuje o pozornost rodičů.

Tři měsíce

Když jde vše dobře, mělo by podle odborníků trvat asi tři měsíce, než si vlastní děti zvyknou na nově přijaté dítě. Než si každý opět najde to své teritorium, než se každý zorientuje v nově budovaných vztazích. A také než si nové dítě zvykne na prostředí, ve kterém bude žít. Za tři měsíce soužití se o sobě rodina dozví víc. Rodiče i starší děti budou vědět, co dělá přijatému dítěti radost, s čím má naopak problémy, kdy je unavené, kdy se bojí, proč pláče. A přijaté dítě zase postupně objeví, jaké zvyky v rodině panují, kde má to své místo, kdy rodiče chodí z práce, a mohou se tak svým dětem (tedy i jemu) věnovat. A také že má své nové sourozence, se kterými si může hrát a v případě potřeby se na ně obrátit s prosbou o radu či pomoc.

Autor je psycholog.