Jak se dělá dědeček

Teď je ráno, ležím pod teplou peřinou a schválně oddaluji ten okamžik, kdy se vysoukám z postele, se zavřenýma očima přejdu pár kroků k zrcadlu a pak je naráz otevřu. Jsem zvědavý, jak velká se stala proměna. Večer jsem do postele uléhal jako otec a ráno se probouzím jako úplně jiná generace.

Je zvláštní, jak se jedny věci dělají složitě a jiné, pro lidstvo neméně důležité, jdou poměrně jednoduše. Například: jak se dělá kozí farma? Obtížně. Chce to spoustu času a trpělivosti pro zástup formulářů a k nim příslušných úředníků a poplatků. Stavební povolení, výpis z katastru, že se tady v budoucnu neplánuje výstavba loděnice ani se nebude asfaltovat bývalá jantarová stezka, úvěrovou smlouvu, ručitele, přistupitele a potvrzení o bezdlužnosti zeťova bratra na Kajmanských ostrovech. Pak ještě hygienik, statik, požárník a člověka potěší, že už není nezbytný domovní důvěrník. Pokud přežijete ten nekonečný přepážkový běh a zbude ještě síla a chuť na původní záměr, klobouk dolů. S dědečkovstvím je to naopak až neskutečně jednoduché. A bez poplatku. Snad proto, že je to institut starý jako lidstvo samo a vznikl v době, kdy ještě nebyl formulář, razítko a přepážka, se nejspíš z úcty k tradici věc má dodnes jinak. Celá záležitost jde až tak neuvěřitelně daleko, že toho, koho se to především týká, se dokonce nikdo ani nezeptá. Takovou svobodu nezná ani ústava Spojených států.

Když naše Anežka loni odjížděla do Anglie, byť dvacetiletá, dělali jsme si trochu starosti. Takové ty obyčejné, rodičovské. Jak to v tom velkém světě "to dítě" bez nás zvládne. Učit se angličtinu, starat se o sebe a ještě o nějaké to dítě jako au pair. Z jejích zpráv jsme se občas dovídali o krásných snědých dětech s velkýma očima, které hlídala v černošských rodinách. A to byla další věc, která nás maličko zneklidňovala. Anežce se totiž vždycky víc líbily jižní typy a chasník z Hané či malokarpatských vinohradů proti nim neměl příliš šance. Což o to, kakaové děti s nádhernýma, nevinnýma očima jsou rozkošné, ale představa, že budeme za mladými jezdit v sobotu odpoledne na kafe do chaloupky u Viktoriiných vodopádů v Zimbabwe, v nás nevyvolávala velké nadšení. Jenže my už jsme nebyli v roli velitele, nýbrž pouze pozorovatele, v lepším případě příležitostného poradce bez hlasovacího práva. Jak přicházely občasné mejlíky, dovídali jsme se, že probíhá nějaké výběrové řízení v srdeční záležitosti. Na jaře bylo výběrové řízení definitivně uzavřeno a my se dověděli poměrně překvapivý výsledek. Je to prý sympatický mladý muž, blonďák a domovem je v Nízkých Tatrách. To nás celkem uklidnilo, protože do Demanovské jeskyně je to o kousek blíž než k Viktoriiným vodopádům a jako bývalý čechoslovák vím, že vyjmenovaná slovenská slova po B jsou brynza a borovička. Obnovíme staré dobré tradice, narušené pomlčkovou válkou.

Tím ale neměla být vyčerpána všechna překvapení. Jednoho dne v létě Anežka s nevinným úsměvem oznámila, že v dohledné době povýšíme. Budeme dědeček a babička. Po prvotní zástavě srdce a dechu z tohoto nevyžádaného daru jsme začali přemýšlet, co mladí mají a co ne. Není to až tak dávno, co jsme sami řešili tenhle problém s naší malou Terezkou. Dítě potřebuje mističku, židličku a postýlku, nejlépe doma. Jenže Anežčino vlastní doma má její nastávající teprve ve stadiu příprav. Před lety jsme z dlouhé chvíle zrekonstruovali východní křídlo naší usedlosti a bydlení se pozastavilo ve fázi dokončené hrubé stavby. Teď se tyhle prostory můžou na nějakou dobu hodit. Stačí jen dodělat schodiště, podlahy ve čtyřech místnostech, obložit koupelnu, do prostoru dát nějaké poličky a pohovky, na stěnu Špálu a Kremličku, do vázy kytici, pod vázu stůl a ke stolu židli. Máme pár měsíců náskok.

Podzim se překulil do předvánočního času jako Anežka ke svému termínu a košík a chřestítko čekají v novém pokojíčku. Je prosincové ráno, ležím pod teplou peřinou a schválně oddaluji ten okamžik, kdy se vysoukám z postele, se zavřenýma očima přejdu pár kroků k zrcadlu a pak je naráz otevřu. Jsem zvědavý, jak velká se stala proměna. Už totiž vím, jak se dělá dědeček. Jednoduše a elegantně. Mobilem. Pípne a oznámí vám: Ahoj tati. Tak jsi dědeček. Je to kluk, 4.10 kg, 54 cm a jmenuje se Samuel. Anežka.

Teď mě tedy čeká jeden důležitý úkol. Půjdu se do porodnice podívat na vnoučka a pak musím na internetu zjistit, jaké povinnosti má dnes dědeček.