Geny vs. výchova

Každé dítě je totiž z genetického pohledu obrazem svých rodičů. A to obou stejně. Polovinu genů dědí potomek od matky a polovinu od otce, takže za vlastnosti, chování, temperament, inteligenci dítěte jsou po genetické stránce oba rodiče odpovědni naprosto stejně. Genetika však ve formování osobnosti nehraje roli sama. Svůj podíl na tom, jaké dítě je, jak reaguje, v čem je silné a v čem naopak pokulhává, má také prostředí. Geny dávají základ, prostředí, ve kterém vyrůstá, osobnost dotváří. Některé povahové rysy umně zvýrazní a některé naopak potlačí. Trochu to připomíná piano a hru na něj. Pianista má na výběr celou řadu kláves, ale on si pro svoji skladbu vybere jen některé. A ta skladba je buď melodická a dobře se poslouchá, nebo je disharmonická a trhá uši. Ty klávesy, to jsou geny. Na výběr je jich celá řada. A pianista? To je prostředí a jeho vliv. Některé klávesy použije častěji a v povaze člověka vyniknou, některé naopak nechá ladem, takže je neuslyšíme znít za celou dobu skladby. Ale na pianu jsou přítomny, jen nedostanou příležitost k tomu, aby je někdo rozezvučel.

Pro dokreslení složitosti problematiky dědičnosti a výchovy si dovolím ještě jedno obrazné zamyšlení. Představte si, jak žijete nyní. Narodili jste se do určité rodiny, která vyznává určité hodnoty, která vám předala určité vzorce chování. Předala vám svůj způsob života, poskytla vám návod, jak komunikovat s lidmi, jak se chovat k partnerovi... Co by se stalo, kdybyste se těmto rodičům sice narodili, ale vychovávala vás úplně jiná rodina? Jinak bohatá, pohybující se v jiné sociální sféře, vyznávající úplně jiné hodnoty. Byli byste to stále ještě vy? Chovali byste se stejně jako nyní? Měli byste stejné záliby, jako máte teď? Proč myslíte, že ano? Protože vám rodiče předali své geny a vy po nich přece máte to "básnické střevo", takže se to projevit musí? A co když v té druhé rodině ani nevědí, co je to báseň? A proč myslíte, že ne? Geny jsou přece geny, a když "to" v sobě máte, tak se "to" nějakým způsobem na povrch dostane, není-liž pravda?

Dítě svých rodičů

"Do osmnácti let jsem vyrůstal po dětských domovech," vykládá pan Petr z Brna. "Rodiče jsem skoro nevídal, nechtěli se o mne starat. Nevěděl jsem, jak a kde žijí, co od života chtějí, jaké mají koníčky, záliby. V ústavech se o nás staraly tety, každou směnu jiná. Nedokážu odhadnout, co mi do života daly. Byla tam jedna, která si se mnou častěji povídala, ale nijak výrazněji jsme se nesblížili. Po svých osmnáctých narozeninách jsem dětský domov musel opustit. Neměl jsem kam jít, tak jsem začal bydlet u svých rodičů. Myslel jsem, že si nebudeme rozumět, protože se o mne celý můj dosavadní život nestarali. K mému překvapení jsem však zjistil, že toho máme docela dost společného. Poznával jsem, že se v určitých situacích chovám stejně jako oni, přestože ne vždy. Měl jsem své zvyky z ústavu, které mi přetrvaly. Ale v situacích, které byly vypjaté, to bylo jiné. Táta si třeba dokázal pořádně bouchnout do stolu, když se mu něco nelíbilo, a podobně v těchto situacích reaguji i já. A je toho víc, co máme společné. Až se tomu divím."

Bitva odehraná v historii

O tom, co má na člověka větší vliv, zda dědičnost, či výchova, se vedou spory už celá staletí. Už svatý Augustin (354-430) tvrdil, že hřích Adama a Evy byl fatální a že bude lidstvo doprovázet celý život. Proto je podle něj člověk předurčen ke konání zla. Proti němu svatý Pelagius (narozen kolem roku 350) říkal, že každý člověk má příležitost jít cestou dobra. Známější jsou výroky z modernější doby, kdy na stranu výchovy se v sedmnáctém století postavil filozof John Lock. Ten se proslavil svojí teorií "nepopsané desky" (tabula rasa). Dítě pro něj nebylo jen malým dospělým, který přichází na svět vybaven všemi schopnostmi a znalostmi a který má za úkol pouze vyrůst. Naopak - podle něj bylo nepopsanou deskou, na kterou se prostřednictvím smyslů a zkušeností vytlačuje (vytváří) osobnost. Dědičnost zase získala navrch teorií Charlese Darwina, která zdůrazňovala biologický základ lidského vývoje.

Ve dvacátém století se opět dostal do čela vliv prostředí, a to díky směru zvanému behaviorismus. Jeho nejznámějšími zástupci jsou John B. Watson a B. F. Skinner. Ti tvrdili, že lidská mysl je zcela poddajná a že výchovou můžeme vytvořit z dítěte prakticky jakýkoliv typ dospělého. Slavná je Watsonova věta: "Dejte mi tucet zdravých, dobře utvářených dětí a můj vlastní svět, ve kterém bych je mohl vychovávat, a ručím vám za to, že z kteréhokoliv z nich, náhodně vybraného, mohu vychovat jakéhokoliv odborníka - lékaře, právníka, umělce, obchodníka, velitele, a samozřejmě i žebráka nebo zloděje, nezávisle na jejich talentu, sklonech, schopnostech, povolání a rase jejich předků." Watsonův pokus se naštěstí nikdy nerealizoval. Navíc by nejspíš dopadl neslavně.

A jak je to dnes?

Když byl v roce 2001 kompletně rozluštěn lidský genom, což bylo právem označeno za objev tisíciletí, novinové titulky po celém světě hlásaly, že nastala doba programování člověka. Že byl položen základ k tomu, aby se v člověku programovalo to dobré a vyselektovalo to zlé. K tomu je však ještě hodně daleko. Navíc z nejrůznějších hororových sci-fi víme, jak to dopadá, takže k nějakému záměrnému programování člověka snad ani nikdy nedojde. Každopádně moderní teorie už upustily od dohadů, zda má na člověka zásadnější vliv dědičnost, či prostředí. Vědci se začali shodovat na tom, že na něco mají větší vliv geny a na něco prostředí. Potíž je, že se nedokáží shodnout, co na co má větší vliv. Jednoznačné je to třeba u krevní skupiny či barvy očí. Dědičně předanou krevní skupinu výchovou z A na B prostě nezměníte, ani kdybyste se rozkrájeli. To samé s barvou očí.

Ovšem jak je to třeba s inteligencí? Je inteligence daná geny, nebo na ni má velký vliv i prostředí? Zatímco jedna studie ukáže na geny, druhá se přikloní spíše k výchově. Například americký neurolog Thomson nedávno reálně prokázal existenci dědičných inteligenčních komponentů, kdy prostřednictvím magnetické rezonance snímkoval mozky jednovaječných a dvojvaječných dvojčat a nepříbuzných jedinců. Zjistil, že množství šedé hmoty v čelním laloku je vysoce dědičné a že rozdíly v objemu šedé hmoty mají za následek 10-15procentní odchylku v hladině inteligence. Vzhledem k tomu, že inteligence je závislá na objemu šedé mozkové hmoty, geny skutečně inteligenci ovlivňují.

Proti tomu podobně starý výzkum inteligence profesorky Chan z Čínské univerzity v Hongkongu poukázal na vyšší vliv prostředí. Zkoumala chlapce, kteří byli členy školního orchestru a učili se hrát na libovolný hudební nástroj, a ty, kteří se výuky hudby neúčastnili. Z následných testů obou skupin vyplynulo, že chlapci z orchestru si dokázali zapamatovat více slov, více údajů si pamatovali delší dobu a jejich schopnost verbálního učení narostla. Podle Chan se tak stali inteligentnějšími.

A není spíše po dědovi?

Výzkumy na téma dědičnost a výchova obecně velmi ztěžuje fakt, že povahové rysy se mohou lišit i mezi generacemi. Rodiče mohou být někdy až překvapeni, jaké vlastnosti a záliby se u jejich dětí mnohdy rozvinou. Diví se, že jejich dítě má třeba vynikající komunikační schopnosti a je tahounem třídy, přestože oba rodiče jsou spíše mlčenliví a rádi zůstávají v pozadí. Jak se to mohlo stát? Otázka by lépe zněla: a jak jsou na tom s komunikativností prarodiče? Dítě sice zdědí geny po svých rodičích, ale na rozdíl od rodičů se u něj mohou rozvinout právě ty, které u rodičů zůstaly kdesi v ústraní. I nevýrazné rodičovské vlohy se u dítěte mohou znásobit. Platí to bohužel jak o těch dobrých, tak o těch špatných. Třeba byste byli výbornými hudebníky, jen jste nedostali příležitost k tomu, aby se ve vás právě tato vloha rozvinula. Nebo byste malovali krásné obrazy, jen nevíte, že byste to mohli umět. Gen zděděný po jednom z rodičů totiž může zablokovat gen druhého rodiče, takže se nemusí projevit, přestože je přítomen. To je mimochodem důvod, proč se zakazovalo příbuzenské křížení. Aniž by naši prapraprapředci měli o genetice tušení, přece jen vypozorovali, že zkřížením příbuzných, jejichž genetická výbava je velmi podobná, se u potomka projeví buď genialita, nebo duševní choroba. A tak lidstvo přišlo na jednu stranu o spoustu géniů, na druhou stranu o spoustu duševně chorých.

Řezbářem ke stáru

Karlův otec byl zemědělec, Karlova matka kuchařka, on sám se po matce vyučil kuchařem. Práce ho bavila, byl šikovný, ale talent na vaření neměl. Zatímco jeho matka uměla s jídlem experimentovat, on se většinou držel jen zaběhnutých návodů. To mu vydrželo až do důchodového věku. Tehdy se zcela náhodně dostal k vyřezávání sošek do vánočního betlému. Přestože před tím neměl řezbářský nůž v ruce, začalo mu to jít skoro samo. Jím vyřezané postavy byly jako živé a on vyřezával stále dál. To nebylo jako vaření, kdy jídla připravoval podle návodů. Tohle bylo v něm a žádné návody zde nebyly potřeba. Záhadou mu však bylo, po kom tuto schopnost zdědil, protože matka ani otec k řezbářství netíhli. Teprve od příbuzných zjistil, že jeho dědeček velmi rád pracoval se dřevem a že s ním uměl doslova divy.

Důležité pro adoptivní rodiče

Otázka ohledně dědičnosti a možnosti výchovy je velmi aktuální pro rodiče, kteří do rodiny přijali, či se teprve chystají přijmout "cizí" dítě. Do jaké míry se u adoptovaného dítěte projeví "jeho krev"? A do jaké míry se dá vychovat tak, aby do rodiny zapadlo? Projeví se na dítěti, že jeho matka byla prostitutka a jeho otec byl několikrát trestaný? Nebo se v případě dobré výchovy nemusejí ničeho obávat? Otázky, na které je těžko odpovědět a které psychologové nemají rádi. Není totiž v lidských silách říct, jaké dítě za několik let bude. Co se v jeho osobnosti projeví a co ne. Jsou však dvě věci, které jisté jsou. Za prvé: každá vlastnost člověka, ať už tělesná nebo duševní, má svůj genetický základ. V osobnosti člověka se neprojeví nic, co mu nebylo dáno. A za druhé: vlivy prostředí a výchovy mohou určité genetické dispozice dítěte posilovat či oslabovat. To znamená, že se skutečně dá pracovat s tím, co bylo dáno.

K tomu existují dvě krásná přirovnání. To první je ryze zemědělské - farma v bohatém říčním údolí s teplým počasím vydá s minimálním úsilím bohatou úrodu, zatímco farma v suché, hornaté krajině toho urodí málo, a to přestože se člověk pořádně nadře. Ale i ta první farma, která má vynikající dispozice, se dá zanedbat tak, že na ní budou růst jen kopřivy, zatímco ta druhá, při pravidelném obdělávání, může mít docela bohatou úrodu. Obě však mají svůj strop, přes který se nedostanou. A chtít po té druhé farmě zázraky opravdu nejde. To druhé přirovnání je z oboru kadeřnictví. Genetické dispozice, které po našich rodičích podědíme, jsou jako vlasy. Někdo je má husté, někdo řídké, někdo pevné, někdo vláčné. A výchova, to je způsob, jakým ty vlasy upravíme. Můžeme se o ně starat, pečovat o ně, jít s dobou, nebo se o ně nestarat a ponechat je svému osudu. I se špatnými vlasy lze udělat hezký účes, stejně jako s dobrými vlasy lze udělat vrabčí hnízdo. Ale ty vlasy, to je něco, co nezměníme. Můžeme změnit účes, vlasy však zůstanou stejné.

Takže jak vychovat geny?

Někdy těžce, ale přece. Pokud dítě žije v prostředí, které mu poskytuje dostatek lásky, péče a podpory, snižuje se tím pravděpodobnost vzniku negativních vlastností, například agresivity. Na druhou stranu je každý jedinec omezen právě tím, jaké geny mu byly předány. Každý má ten svůj "klavír", někdo bohatý na klávesy, někdo chudý. Ale i na klavíru, který má těch kláves málo, se dá zahrát pěkná melodie, a to s využitím celé klaviatury. A naopak na klávesově bohatém klavíru lze zahrát skladbu jen na několik kláves a ještě k tomu falešně.

Článek je z prosincového čísla časopisu Máma a já. Obsah čísla najdete zde.

Získejte předplatné i dárek z MÁMA a já! Objednejte si v období od 28. listopadu do 27.prosince 2007 na jeden rok předplatné časopisu MÁMA a já a získejte automaticky dáreček - plyšové chrastítko medvídek od Canpol babies. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.