Máme se rádi, ale hádáme se kvůli výchově dětí!

Zvláště pak v těch, v nichž se sešli partneři s dost diametrálně odlišnými zkušenostmi z původních rodin či s těžko slučitelnými postoji, názory a hodnotovými orientacemi. Chybí-li totiž jednoznačný předpis, co je a co není správné, uchylujeme se zpravidla ke zvyklostem našich původních rodin. Nikoli náhodou se jim také říká "rodiny orientační". Pokud jsme je považovali za funkční a pro nás přijatelné, pak je kopírujeme, pokud pro nás byly spíše odstrašujícím příkladem, pak se snažíme o opak. Což platí jak pro rozdělení rolí, tak pro finanční hospodaření, styl komunikace a v neposlední řadě i pro výchovu dětí. Aby zmatení bylo ještě větší, nacházíme se dnes ve fázi, kdy ani mezi odborníky, ani ve společnosti jako celku nepanuje shoda, jaký styl výchovy je správný. Zůstaneme-li jen u extrémů, bude na jedné straně výchova striktně přísná, často především orientovaná na výkon, a na druhé výchova téměř bezbřeze liberální. A vedle toho samozřejmě ještě spousta mezistupňů. Nutno přiznat, že "vychovatelské kutilství" některých rodičů vyvolává v okolí oprávněný úžas, u odborníků ovšem spíše děs!

Šílenci budiž pochváleni!

I do výchovy dětí se samozřejmě promítají osobnostní rysy obou rodičů. Vstoupí-li do hry patřičná patologie, potom je vše alespoň celkem přehledné. Dovolte mi, abych v té souvislosti zmínil dva příklady.

Jeden je z dob naštěstí již dávno minulých, ten druhý naopak poměrně čerstvý. Někdy na zlomu 70. a 80. let mne v poradně vyhledal lehce brunátný muž a domáhal se informace, zda je někde v Praze základní škola, na níž se již od první třídy vyučuje náboženství. Když jsem se pídil po příčině té jeho ne zcela obvyklé žádosti, dostalo se mi vcelku logického vysvětlení. Manželka, přední funkcionářka tehdejší státostrany, přihlásila totiž jejich asi čtyřletou dcerku do Pionýra, a ta se tak stala nejmladší členkou pionýrské organizace v Praze 4. A onen nebohý muž se rozhodl kontrovat tím, že ji přihlásí na náboženství. Je opravdu přinejmenším sporné, zda zde šlo pouze o rozdílné představy, jak tu dcerku vychovávat.

Z podobného soudku je i druhý příklad. Tehdy mne dokonce vyhledali oba manželé společně. Docela zvláštní dvojice - šlachovitý mužík a žena "krev a mlíko". Mluvili jeden přes druhého, přesto se mi ale podařilo pochopit, že on se rozhodl kráčet životem jako posel zdravé výživy. Ovšem posel, šířící svou pravdu téměř doslova ohněm a mečem. Dokud byli sami dva, prý se vždy nějak porovnali. Zatímco on si zobal své klíčky, mohla si i ona udržet své (podle něj smrtelně nebezpečné) stravovací zvyklosti. Pod jednou podmínkou - že se s těmi svými kalorickými bombami a kotletkami uchýlí někam do ústraní. Pravé peklo však nastalo po narození dětí. Přesněji řečeno v okamžiku, kdy už se neživily pouze mateřským mlékem. A to je (dvojčátka) pod manželovým tlakem kojila bezmála tři roky. Další tři se pak každé "krmení" stalo doslova rozbuškou konfliktu. "Masožroutka" raději rezignovala a s nezdravou stravou se i s dětmi uchýlila pro klid v rodině raději do potupné ilegality. Bezprostředním impulzem návštěvy poradny bylo, když on náhodou zahlédl, jak se jeho žena i nebohá dvojčátka cpou u "mekáče" něčím zcela jistě smrtelně nezdravým. Ztropil jim scénu hned na místě, děcka se rozplakala a ona utrousila, že by všechny vegetariány nechala za trest pohřbít zaživa - nejlépe do "masového" hrobu!

Každý snad pochopí, že v obou případech nejde primárně pouze a jen o výchovu dětí, ale o mnohem zásadnější rozpory a osobnostní anomálie, které tak jako tak povedou asi časem k totálnímu vztahovému kolapsu. Horší je, že i partneři zcela "normální" si dokáží udělat z výchovy dětí "pole válečná"; nejčastěji však ta, na nichž není vítězů. Ta, na kterých se po každé bitvě sčítají pouze poražení, mrtví a zranění.

Zvláštní móda dnes - každý druhý Herodes?

Nejen biologicky máme snad dáno, že pro své děti chceme to nejlepší. Problém nastává, když se neshodneme v představách, co je a co není pro naše dorostence "to nejlepší". Někdo by preferoval spíše tvrdší výchovu a orientaci na úspěch, jiný naopak vlídnost a orientaci na pohodové vztahy s okolím. A přitom stále ještě žijeme v jakési zakořeněné představě, možná spíše mýtu o potřebě jednotné výchovy. Jakákoli odlišnost nás zneklidňuje. Usilovně se snažíme přesvědčit druhého o tom, že právě náš výchovný přístup je ten pravý. Ve slabší chvilce jsme ochotni připustit, že i ten druhý dělá vše pro dobro dětí, jenže to dělá špatně. V méně slabé chvíli jsme s to tvrdit, že Herodes král byl proti tomu našemu domácímu nadělení laskavý a dětičky milující strýček.

Jednotit je třeba řepu…

…vestoje, vkleče, ba i v dřepu. Tak nějak se nás před lety pokoušel seznámil s těžkým údělem jednotných zemědělských družstevníků oblíbený popěvek. Pokud si ale pamatuji, tak o jednocení výchovných přístupů v něm nebylo ani slůvko. Právem! Není totiž sebemenší důvod, proč by oba rodiče měli ke svým dětem přistupovat úplně stejně. Už proto, že každý z nich má jiné zkušenosti z vlastního dětství, jakož i jiné představy o vhodných výchovných praktikách. Pokud se oba pohybují v mezích jakési normy, pokud si ani jeden nesnaží prostřednictvím dětí až příliš brutálně realizovat své nenaplněné aspirace, pak by měla stačit kapka tolerance. Však ony si to již děti samy nějak přeberou. Ovšem pouze do chvíle, kdy začneme o jejich přízeň soupeřit, do okamžiku, kdy se uchýlíme ke vzájemné kritice. Jakmile něco z toho nastane, jakmile se výchova stane předmětem našich otevřených sporů, každé dítě zbystří. Podle svého založení pak začne ze situace těžit, případně se hroutit, výjimkou nejsou ani úniky ke zdatnému sabotérství.

I pocity bezmoci přivolávají nemoci

Máte pocit, že vaše děti chytí každou chřipku? Jsou až nápadně často nemocné? Máte dojem, že si každou chorobu zvláštním způsobem užívají? Napadá vás, že vše jenom účelově simulují - aby se vyhnuly písemce či zkoušení ve škole, aby byly osvobozeny od nepříjemných povinností? Pak raději ještě chvíli zadržte!

Každé dítě vyrůstající v konfliktním prostředí, zvláště když zdánlivým zdrojem konfliktů je ono samo, respektive jeho výchova, hledá nějaký únik. Únik do nemoci bývá navíc často velice účinný. Už od nejútlejšího dětství získává opakovanou zkušenost, že jeho nemoc mu dává značnou moc. Moc ovlivnit chování rodičů. Společná starost, spojená často s úzkostí a potřebou pečovat o nemocného potomka, vnáší do rodiny a do vztahů mezi rodiči alespoň dočasné příměří a klid zbraní. Má-li naše děcko skoro čtyřicítky, pak se jen barbar bude dohadovat, zda je třeba mu neustále "šlapat na krk" nebo zda je lépe ponechat mu více volnosti. Zcela automaticky a podvědomě se pak vytváří jakýsi umělý spoj: nemoc = domácí pohoda.

Pokud je tedy vaše dítě až nápadně často nemocné, pokuste se pochopit, zda vám tím náhodou nechce něco sdělit, zda tím nechce něco změnit…!

Článek je z listopadového čísla časopisu Máma a já. Obsah čísla najdete zde.

Získejte předplatné i dárek z MÁMA a já! Objednejte si v období od 28. října do 27.listopadu 2007 na jeden rok předplatné časopisu MÁMA a já a získejte automaticky dáreček - figurky Little People od Fisher-Price. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.