Chvála jazykům

Jednu takovou dovolenou si užívala i naše rodinka. Sice to nebylo moře, ale na hezkých zážitcích nám to neubralo. Ostatně, vody jsme si na téhle dovolené skutečně užili. Určitě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že kraj jihočeských rybníků je okouzlující. Děti byly nadšené z projížďky „Kolem Světa“, my dospělí zase z krásných přírodních zákoutí tohoto kraje. Penzion, kde jsme bydleli, byl velmi vstřícný k rodinám s malými dětmi včetně jejich zábavního vyžití.

Chtěla jsem ale napsat jednu příhodu, které jsme byli svědky. Jak už to tak bývá, člověk je tvor povětšinou hladový, tak jsme se rozhodli doplnit zásoby v jednom ze zdejších supermarketů. Jen jsme se vyštrachali z auta na parkovišti, už u nás byla jedna tmavovlasá dívenka a podávala dětem zmrzlinu. Na naše udivené dotazy nám nedokázala odpovědět, jen poodešla ke svým rodičům, kteří byli opodál. Nedůvěřivě jsem si nechtěla brát nic, o čem nevím, odkud pochází. Až po chvíli nám došlo že: šlo o francouzskou rodinku s 2 malými dětmi, koupili si „více“ zmrzlin, ale protože sluníčko pořádně peklo, nestihli by je sníst, tak nás obdarovali. Ani jsme jim neměli co dát na oplátku. Paní byla velmi milá a sympatická, jen jsme si bohužel nerozuměly. Francouštinu jsem nikdy nedělala. To jsem ale ještě netušila, že v cizích jazycích se brzy procvičím. Takže jsme se tedy přátelsky rozloučili a oni odfičeli neznámo kam. My jsme si ještě všimli, že na jejich místě zůstaly ležet papíry od těch samých zmrzlin. Tak jsme je po po nich posbírali, vždyť o nic nejde. V duchu jsem si říkala, že i když jsou čuňátka, zlí určitě nebudou. A vrhli jsme se do víru samoobsluhy.

Když jsme tak pomalu plnili nákupní košík, všimla jsem si, že s dcerkou mluví nějaká holčička. Přijdu až k nim a koukám jako blázen: je to ta samá francouzská holčička z parkoviště. Asi tak 5 minut jsem se pokoušela rozluštit, co se mi snaží říct. Šlo o telefon, ale co s telefonem? Protože by to asi nevedlo k ničemu, zavolala jsem si na pomoc manžela a ona maminku. Za chvilku jsem ve všem měla jasno. Vrátili se, protože zjistili, že ztratili telefon. My byli jediní, kdo jim mohl pomoci. Ještě, když byli na parkovišti, telefonovali a položili ho na auto. Pak odjeli, ale to už známe. Ptali se nás, zda jsme jej náhodou nenašli. Bohužel jsme jim museli odpovědět záporně. Dobře, že jsme tehdy posbírali ty papíry, alespoň jsme si byli jisti, že tam skutečně nic nebylo. Dokonce jsem šla na kolena a hledala i pod naším plechovým miláčkem a na zbytku parkoviště, mobil se mohl klidně zakutálet. Dost mě to mrzelo. Oni byli přátelští k nám, dá se říct, že jsme měli možnost to vrátit. Štve mě, že tohle nešlo nijak ovlivnit. Telefon je nejspíš bůh ví kde. Z parkoviště se vyjíždí na dost frekventovanou silnici I.třídy, takže počítám, že mobil zůstal někde rozmašírovaný.

Asi jsme poslední žijící toho druhu, ale podobné kixy se většinou na cestách stávají nám! Nebo přesněji mně! Mám na ně nějaký zvláštní talent. Ale tentokrát to bylo jinak. Je mi líto, že takhle dopadli. Jen doufám, že to v jejich očích nevrhlo špatné světlo na lid český. Když pominu ty odpadky, tak oni na lid francouzský tedy vrhli světlo velice dobré.

Ještě bych chtěla dodat jednu zvláštnost: ač to zní podivně, s onou paní jsme se nakonec domluvili rusky. A dokonce i ta zmrzlina byla ruská.