Vesnický román aneb Zelené vdovy

Optimisté, zvláště pak ti z čeledi naivních, by ji dokonce mohli považovat za signál pomyslného návratu k přírodě. Cynici budou oponovat, že na vině je jen nedostatek místa pro stavby podnikatelského baroka ve velkých městech. Realista možná připustí, že jde nejen o hledání důstojnějších podmínek, než jsou ty, co nám nabízejí panelové králíkárny, ale nepochybně i zdravějšího životního prostředí. Až donedávna se ovšem celkem decentně mlčelo o dopadech podobného počínání na rodinný život. Teprve poměrně nedávno se stal dost populárním termín "zelené vdovy". Používá se sice především pro ženy s dětmi žijící v nově budovaných satelitních sídlech okolo velkoměst; v přeneseném slova smyslu se však dá rozšířit i na některé další. Společný je pro ně život mimo centrum dění, ať již na vsi či ve zmíněném satelitu. Tedy tam, kde jsou dost omezené možnosti společenského vyžití i pracovního uplatnění. Jejich muži ráno co ráno opouštějí rodinné hnízdo a vydávají se do města vydělávat na "chléb vezdejší". Večer pak sotva zastihnou pomalu již do limbu upadající děti, aby je do něj záhy následovali. Těžko se lze divit, pokud se zelená vdova cítí odstrčená, osamělá a od okolního světa izolovaná. Jen sotva si lze představit příznivější podhoubí pro výčitky a manželské nesváry. Proč zrovna vdovy zelené? V prapůvodním smyslu šlo zřejmě o vyjádření návratu k přírodě. Zelená je též barvou naděje a jarního rašení. Nejen některé velké obchodní řetězce a masokombináty, ale dokonce i každá hospodyňka však potvrdí, že zelená může mít i výrazně méně pozitivní obsah. I proto bych se někdy přiklonil k pojmu "vdovy zelenající". Ať již vzteky nebo jako důsledek pocitu kazícího se života. Snad i proto tohle naše dnešní zamyšlení nad možnostmi, zda a jak lze ze zelené udělat zas barvu naděje…

Dvakrát měř, a pak řeš!

Pro případné gramatické šťouraly bych měl předeslat, že jde skutečně o řešení, a nikoli o řezání. Samo rozhodnutí pro život kdesi na vsi patří mezi nejzávažnější rozhodnutí vůbec. Na jedné straně mohou být lákavé vize, na straně druhé pak třeba i nevyslovené obavy. Právě o nich bychom se však neměli bát mluvit. Jaké možnosti bude daná lokalita skýtat - pracovní, společenské, kulturní…? Jak to bude s možnostmi vzdělávání dětí, případně s jejich mimoškolními aktivitami? Zda a jak nás budou moci kontaktovat rodiče, přátelé a známí? Kolik času zabere cesta za prací a kolik společného času nám vůbec zbude? Nejen času, ale i témat a aktivit. Zvláště u rodin s malými dětmi, případně u těch, kde lze ještě narození dětí čekat, je daná změna náročná především pro ženu. V 99 případech ze sta to bude ona, kdo bude s dětmi alespoň nějakou dobu doma a na koho všechny ty změny nejvíc dopadnou. Už proto by jí mělo být ponecháno právo veta! Přesadit ji proti její vůli někam do horoucích pekel může pouze vztahový ignorant nebo sadista. Vlastně možná spíše masochista. Však ona mu pak dokáže dát svou nespokojenost také hezky zřetelně najevo!

Návraty ke kořenům a kořínkům

Naše dětství nás poznamenává možná víc, než jsme vůbec s to si připustit. Pak se ale nedivme, pokud se s osudem zelené vdovy bude zřejmě jinak vyrovnávat děvče původem z venkova a jinak ta žena, které již od puberty vháněly čerstvý vzduch do tváří pouze kavárenské ventilátory a "klimošky". Úplným ideálem bude (alespoň v daném kontextu) asi žena, pro niž exodus z města ven je nejen návratem ke kořenům, ale dokonce i ke kořínkům. Ke kořínkům kytiček, jahod a dalších užitečných a užitkových rostlin, pro jejichž pěstování jí život na vsi skýtá opravdu výrazně lepší podmínky než luxusní 1+0 v paneláku. Jen bychom se neměli nechat až příliš ukolébat. I vášnivou mičurinku občas přepadnou roupy, a ona by si ráda koupila něco hezkého na sebe, zašla do kina, setkala se s kamarádkami…

Zadní vrátka aneb Právo na změnu

Včetně práva na změnu názoru. Každý truhlář potvrdí, že ani to nejpečlivější měření nezaručí ještě ideální řez, natož volbu dobrého řešení. Tisíckrát můžeme zvažovat všechny důsledky, stokrát si můžeme představovat žití v nových podmínkách, vlastní prožitek může být přesto o něčem úplně jiném. Vždy zbývá pár neznámých, z nich pak nejzrádnější může být naše vlastní prožívání. Co když tedy zjistíme, že jsme se v něčem přecenili či zmýlili? Máme pak tvrdošíjně trvat na zvolené variantě, nebo připustit, že naše volba opravdu optimální nebyla, a vyvodit z toho též patřičné závěry a na ně navazující kroky? Zkušenost mne již naučila přiklánět se spíše ke druhé z možných variant. I za cenu nějaké té ztráty je někdy lepší přiznat sobě i druhým, že náš krok nebyl zrovna ze soudku těch nejmoudřejších. Dospějí-li k podobnému závěru oba partneři, pak mají zpola vyhráno. Horší je, když se jeden z nich (častěji žena) v nových podmínkách trápí, a druhý je naopak vítá. Pak ale není ani moc fér, ani moc prozíravé argumentovat tím, že na názorech je třeba trvat a některá rozhodnutí nelze měnit.

Každý chvilku tahá pilku…

Ne, ani tentokrát nepůjde o řezání, ale opět pouze a jen o hledání řešení. Život mimo centrum společenského dění bývá náročný i na vzájemnou koordinaci. Snad se dnes již shodneme v názoru, že i žena na mateřské dovolené má právo na osobní život. Zajít si do kina, setkat se s přáteli, alespoň tu a tam se třeba jen tak nezávazně toulat po městě a nahlížet do výloh obchodů ještě před jejich zavírací dobou. Dokonce i velice exponovaný muž je s to jednou za uherský rok dorazit domů tak, aby jeho manželka měla vůbec ještě šanci někam si "vyrazit" dříve, než všechny obchody krom "večerek" zavřou, kina dohrají a přátelé usnou spánkem spravedlivých. Čím dále od centra dění žijí, tím více času je třeba počítat i na nutný přesun z místa A (bydliště) do místa B (kino, přátelé či obchody). Již dnes je dokonce možné, aby se muž na rodičovské dovolené se ženou prostřídal, a umožnil jí tak kontakt s její profesí. Argument, že by nebyl s to se o děti řádně postarat, patří mezi poněkud podpásové. Už proto, že děti jsou - jak známo - nejen celkem snadno omyvatelné, ale i překvapivě odolné bytůstky.

Hry na třetího

Kdo by neznal onu dětskou hru "na třetího". Zatímco si dva šťastlivci házejí míčem, na třetího zbývá potupná role toho, kdo se snaží míč naopak získat. Když se náhodou zadaří, pak se on zařadí do privilegované dvojice a ten, jehož přihrávku zachytil, nastupuje na jeho místo. I v dospělosti se někdy k podobné hře uchylujeme. Děti či domácí povinnosti zde figurují namísto míče, partneři si je přehazují jak horký brambor, leč není tu nikdo třetí, kdo by se chtěl těch nepříliš populárních aktivit zmocnit. Zvláště vesnické prostředí skýtá pro podobné hrátky přímo živnou půdu. Už proto, že - jak se říká - "nejsou lidi". Jesle či školka daleko, rodiče a další přirození pomocníčci také. Snadné nebývá ani hledání toho "třetího" - paní na výpomoc či studentky na hlídání dětí. Studentek se jaksi nedostává a "hospodyně" jsou vůbec dost úzkoprofilové zboží. Zvláště kdesi na vsi (méně již v oněch satelitech) vstupuje do hry i společenská kontrola. Kdo to kdy slyšel, aby mladá zdravá ženská měla "služku" nebo "chůvu" pro děti? Vždyť by se musela studem propadnout! A přesto právě zde někde lze hledat užitečné rezervy. Znám paní, která si na tom dokonce založila dobře prosperující živnost. Ke svým dvěma malým dětem si za úplatu vzala na starost ještě čtyři další a otevřela si u nich na vsi "mikrojesle". Spokojenost je na obou stranách. Ona má nejen svůj vlastní příjem, ale i dobrý pocit seberealizace a čtyři další maminky se mohly v klidu vrátit ke své profesi. Což časem ocenili i jejich původně dost brblající manželé...

P. S.: Nechtějte po mně ale její adresu, další děti už nebere!

Článek je z říjnového čísla časopisu Máma a já. Obsah čísla najdete zde.

Získejte předplatné i dárek z MÁMA a já! Objednejte si v období od 28. září do 27.října 2007 na jeden rok předplatné časopisu MÁMA a já a získejte automaticky dáreček - kousátko od The First Years. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.