Odjíždím na internát

Nová škola, učitelé i spolužáci - taková situace je vždycky náročná. Pokud je navíc spojená s odloučením od domova, rodičů, sourozenců, kamarádů i prvních lásek, adaptační nároky rostou. „Složité je to nejen pro dítě, ale i pro rodiče,“ připomíná poradenská psycholožka Ivana Halíková. V mnohém připomíná chvíle, kdy jsme poprvé posílali dítě na tábor - taky ho čekalo zvykání na nové prostředí, režim a lidi. Kdo si zvykl a přizpůsobil se, mohl prožít skvělé chvíle, kdo ne, pobyt si jen protrpěl. Podstatný rozdíl je v tom, že tábor trvá pár týdnů, učení minimálně dva roky, studium ještě déle.

DVOJITÝ HANDICAP

K těm, kdo mají na konci základní školy největší zkušenosti s internátním bydlením, patří paradoxně děti handicapované. Jejich integrace do běžných škol v místě bydliště není často z nejrůznějších důvodů možná či zcela vhodná a speciální školy pro děti s vadami zraku, sluchu, s kombinovanými vadami a s různým tělesným postižením bývají tak daleko od domova, že každodenní dojíždějí je prakticky nemožné.

Například v pražské Ječné ulici je v jednom objektu internátní mateřská i základní škola a gymnázium pro sluchově postižené. Čtrnáctiletá Kateřina, která se narodila jen s nepatrnými zbytky sluchu, sem nastoupila v pěti letech. Před první třídou absolvovala přípravný ročník. Teď je v devítce a ráda by pokračovala ve studiu na gymnáziu. Není divu, patří k nejnadanějším žákům. Ač patřila k těm, kdo si zvykali obtížně, dnes je podle hlavní vychovatelky Rybářové Kačenka moc milá, vyrovnaná a nadprůměrně sociálně zdatná dívka. Díky propracované metodě výuky mluveného jazyka a s pomocí sluchadel se může Kačenka naprosto přirozeně zapojit do hovoru a vyprávět o tom, že začátky v internátní škole nebyly vůbec lehké. „Skoro každý den jsem plakala, chtěla jsem jet domů, rodiče mi moc chyběli. Taky jsem bývala často nemocná, trpěla jsem na zvýšené teploty. Už nevím, jak dlouho to trvalo, možná skoro tři roky. Ale postupně jsem si zvykla, našla jsem si kamarády, začala se s nimi bavit a už se mi tolik nestýskalo. A nejvíc jsem si zvykla na vychovatelku Olinu a pak na Milenu. Dělají všechno pro to, aby dětem aspoň částečně nahradily maminku. Když se mi stýskalo, dívala jsem se na fotku rodičů. Malé děti si vozí svoje plyšáky nebo panenky. Hodně hraček a her máme i na internátě.“

Podle Kačenky pláčou a teskní častěji holčičky, kluci se mezi sebou rychleji skamarádí. Rodinné prostředí, vztahy s vychovatelkami založené na důvěře, věkově heterogenní dětské osazenstvo spolu s možnostmi pro hru, výlety, školní přípravu i pro sportování pomáhá vytvářet atmosféru, ve které je odloučení snesitelnější. „Velcí kluci by nejraději hráli v tělocvičně fotbal jen sami mezi sebou, ale paní vychovatelky jim někdy řeknou, že budou dělat trenéry menším klukům, a to je pak baví taky,“ dodává Kačka. „Ať chceme, nebo nechceme, je to prostředí organizované celých čtyřiadvacet hodin, s tím se prostě nedá nic dělat,“ konstatuje vedoucí vychovatelka.

OMEZENÍ VOLNOSTI

Rozčarování a smutek přepadají minimálně třetinu kluků a děvčat, která přicházejí do domovů mládeže při střední škole nebo učilišti. V prvních týdnech a měsících je podle psycholožky Halíkové zvlášť důležitá možnost každodenního kontaktu s rodiči, což by v době mobilů neměl být velký problém. Ve složitém adaptačním období by dětem pomohly i občasné „nadstandardní“ finanční příspěvky na telefonování - i když mnohé hovory a SMS budou patrně adresovány kamarádům a láskám v místě bydliště.

Když Tereza nastoupila na gymnázium kolejního typu Open Gate, bylo jí šestnáct. Do páté třídy chodila na základní školu v rodném městě, pak čtyři roky na osmileté gymnázium. „Ale cítila jsem, že potřebuju změnu. V novinách jsem se dočetla o novém projektu školy Open Gate v Babicích a rozhodla se ji vyzkoušet. Těšila jsem se na něco nového. Novým zážitkem byl už odjezd do Babic, připadala jsem si trošku jako Harry Potter cestou do Bradavic. Bála jsem se, že nejsem natolik samostatná, že se mi bude stýskat po rodině a přátelích a konec konců že i anglická výuka bude obtížná,“ vypráví dívka, která z této internátní školy inspirované britským modelem po roce odešla a pokračuje ve studiu na „svém“ gymnáziu.

„První rok byl režim velmi přísný, slyšela jsem, že další rok fungování školy se poněkud uvolnil. Od osmi do půl čtvrté výuka, pak asi hodinu volno, kroužek, čas na večeři, učební pauza, v deset večerka. Osobní volno jsme měli jen tři hodiny ve středu odpoledne. Směli jsme opustit areál školy, jenže za tak krátkou dobu jsme stihli maximálně dojet autobusem do Říčan a hned jet zpátky. Já jsem ho trávila většinou v areálu, konečně jsem měla pár hodin neorganizovaného času. Často jsem byla z režimu tak unavená, že jsem šla o volnu spát,“ vzpomíná Terka.

I když se jí stýskalo, hlavním důvodem k odchodu byl právě nadmíru organizovaný styl života. „Chyběla mi volnost pohybu, nemohla jsem si prostě říct, že teď nepůjdu na kroužek plavání a budu si raději malovat nebo se dívat na film. Cítila velmi silný psychický tlak. Netušila jsem, že mi budou tolik scházet věci, které jsem dříve brala jako samozřejmost,“ říká Tereza.

I když ve většině domovů mládeže bývají maximálně třílůžkové pokoje, může zejména introvertně založeným dívkám a chlapcům občas vadit, že prakticky nemají soukromí, že málokdy bývají v místnosti úplně sami. „Je dobré, když je od počátku jasné, čí je který stůl a polička, a vedení domova podporuje pravidlo nedotknutelnosti soukromého prostoru. Zároveň by měli všichni noví obyvatelé vědět, kdy mohou využívat knihovnu, studovnu, internet,“ říká Ivana Halíková.

„Pro děti, jež nebyly příliš zvyklé dodržovat pravidla, bývá internátní procitnutí docela nepříjemné,“ konstatuje psycholožka. Rodiče, kteří před potomkem režim domova mládeže relativizují, například poznámkami typu „být už v devět večer v baráku, to by mě taky nebavilo“, mu adaptaci ještě ztěžují a komplikují mu přijetí pravidel, která jsou pro chod zařízení nezbytná. Doporučuje zaměřit se raději na praktickou stránku věci, zdůrazňovat, že potomek odjel především studovat nebo se něčemu vyučit a tomuto cíli je třeba krátkodobě podřídit momentální pohodlí. Na druhé straně neškodí připomenout, že vztahy se vytvářejí postupně a i ten, kdo se synovi či dceři zdál zpočátku nesympatický, se může projevit docela mile.

VYZKOUŠÍŠ MĚ ZE SLOVÍČEK?

K pocitům spokojenosti v domově mládeže přispívá vedle nových vrstevnických kontaktů v neposlední řadě i úspěšnost či neúspěšnost ve škole. „V Open Gate vznikl takzvaný mentoring systém. Každý si mohl mezi vychovateli, učiteli nebo studenty najít člověka, se kterým si chtěl sdělovat své názory, směřovat mu starosti - nikdy jsem toho nevyužila,“ říká Tereza. „Učitelé byli v objektu školy přítomni skoro celý den, nikdy nebyl problém domluvit si doučování, klidně i v osm večer. Vždycky nám vyšli neúnavně vstříc. K dispozici byl i školní psycholog.“

„Když máme nějaký problém nebo nás někdo naštve, říkáme to vychovatelkám. Pokud se zrovna pohádáme s kamarádkou v pokoji a nechceme spolu spát, noční vychovatelka nám pomůže a třeba jednu dá do jiného pokoje. Až se zase skamarádíme, vrátíme se k sobě,“ vypráví Kačenka. Když si menší děti neví rady s úkolem, patří k těm, kdo ochotně poradí, vyzkouší z vyjmenovaných slov nebo násobilky. „Pokud potřebuju já vyzkoušet třeba z biologie, většinou poprosím nějakou spolužačku nebo Juditu, se kterou spím na pokoji.“

Sžívání s novým prostředím, s jiným stylem výuky, s kolektivem ve třídě a v domově mládeže prospívá, pokud spolu učitelé a vychovatelé vzájemně komunikují. Psycholožka Halíková doporučuje například nabídnout společné ubytování spolužákům z jedné třídy, protože se může rychleji vytvářet vzájemná pospolitost.

Zvýšená úzkostnost, stesk nebo potíže v přijetí vrstevníky se mohou velmi podstatným způsobem projevovat i na školním prospěchu. Ovlivňují soustředění ve škole i odpolední přípravu na vyučování. Mnohdy mohou výkyvy výkonnosti ve škole způsobovat i takové „banality“, jako je nevyspání, když jeden ze spolubydlících po večerce ožívá, zatímco druhý se marně pokouší usnout.

Většina internátních zařízení nemá prostředky na vlastního psychologa, a tak v případě problémů vede nejkratší cesta přes školu k regionálně příslušné pedagogicko-psychologické poradně.

VÍKEND DOMA

Zpočátku jezdívá většina studentů a učňů na víkend domů. Nejednou se stává, že rodina má připravený program, v němž na problémy pracovního týdne nezbude čas. Rozhodně nic proti zapojení dětí do chodu domácnosti, nicméně psycholožka Halíková připomíná, že by o víkendu měly mít děti i prostor pro sebe, pro své potřeby a zájmy - a pokud chtějí, i na důvěrné popovídání s rodiči. Jestliže přijedou v pátek ve tři domů a ve čtyři se startuje na chalupu, odkud se v neděli večer řítí rovnou na internát, dlouhodobě to není ideální.

Když se dospívajícímu v domově mládeže nelíbí, o to víc se potřebuje o víkendu setkat s bývalými spolužáky a kamarády - taková korektivní zkušenost mu mnohdy pomůže nastávajících pět dní „přežít“.

Není tajemstvím, že na střední škole, učilišti nebo v domově mládeže se občas vyskytnou alkohol a drogy, byť jsou samozřejmě oficiálně přísně zakázané. Mnohé domovy sice v oblasti preventivních protidrogových programů spolupracují s krizovými centry - ovšem to, jak se dítě postaví k pokušení, k experimentu a vzrušení, které se mu nabízejí, a nebo prostě k tlaku vrstevnické skupiny a nových kamarádů, závisí do značné míry na tom, jak je odolné vůči zátěži, jak si je jisté samo sebou a hodnotami, s nimiž do nového prostředí přichází.

Psycholožka Halíková se domnívá, že i na toto téma by měli rodiče se svými dětmi hovořit. Ale přílišné moralizování ani zastrašování rozhodně nezabírá. Kluci a děvčata už možná z let základní školy znají pár lidí, kteří „něco zkoušejí“ a vědí, že se z nich nestaly žádné lidské trosky. Základním předpokladem, aby potomka takový rozhovor mohl vnitřně oslovit, aby se rodiče vůbec mohli v informační rovině stát partnery svých dětí, jsou jejich přiměřené znalosti. Streetworkerka Táňa Průdková radí získávat informace nikoli z médií, ale od odborníků a z odborné literatury. Není podle ní dobré zamlčovat ani příjemné účinky, pro které lidé drogy berou. Rodiče zkrátka nejsou v roli informátorů, ale toho, kdo by měl dětem pomáhat vytvořit si k pití, kouření a drogám zdravý vztah.

Ve chvíli, kdy si kluci a děvčata hledají kamarády a vlastní neformální místo ve vrstevnické skupině, není patrně úplně nejšťastnější manévrovat potomka do role práskače, který bude chodit za každou cenu hlásit každé porušení režimu. Druhý extrém - připojit se, aby nevyčníval, je ještě riskantnější. Pozice rodičů tedy připomíná tak trochu tanec mezi vejci.

I když pro dospívající děti rodiče nenávratně ztratili punc ryzí autority, svým každodenním počínáním je v pozitivním i negativním smyslu stále ovlivňují - dokonce podstatně víc než svými slovy. Ač náctiletí (zejména synové) o velké rodičovské citové výlevy příliš nestojí, potřebují vědět, že rodičům na nich záleží, že sdílejí jejich radosti i problémy a jsou připraveni podat pomocnou ruku. Jak to vypadá, když domácí zázemí nefunguje, shrnuje šestnáctiletý Roman: „Na intru je to sice blbý, ale jsem rád, že jsem vypadl z domova.“

Což na druhé straně může vychovatelům v domově mládeže signalizovat, že nové děti, které jezdí domů jen sporadicky, a problém není ve velké vzdálenosti ani ve finanční tísni rodiny, mohou mít adaptační problémy komplikované ještě psychickou nepohodou doma.