O "krkavčích matkách"

Petr Šmolka v lednové Psychologii dnes vystihl společenskou situaci matky, která vedena rozumem i mateřským citem přenechá po rozvodu péči o dítě otci a sama se spokojí s vedlejší rolí návštěvnice. Existují ze situace „krkavčí matky“ nějaká východiska?

Petr Šmolka dobře ukázal, že tlak veřejného mínění, jemuž je taková žena dnes vystavena, je „v logice obecně respektovaných postojů“. Otázka ovšem zní, zdali se s tím dá něco dělat, nebo máme-li nadále pro pomyslné blaho a spokojenost bezejmenné veřejnosti obětovat blaho a spokojenost určitého (asi ne zanedbatelného) počtu zcela reálných dětí a jejich rodičů. „Časy se mění,“ říká Petr Šmolka a já bych k tomu jen dodal, že bychom pozitivním změnám měli přece jen asi trochu více cílevědomě napomáhat.

Uvědomuji si, že za celou dobu své padesátileté kariéry jsem se setkal jen se dvěma(!) „čistými“ případy, kdy žena z vlastní iniciativy přišla, vyložila mi, že se necítí být dobrou matkou a že by nebylo fair vůči dítěti, aby je právě ona vychovávala. V jednom případě šlo o matku svobodnou, v druhém případě o matku po rozvodu. Přitom šlo vždy o dítě předškolní, takže své mateřství měla tato žena už „vyzkoušené“, bylo to její první a zatím jediné dítě, sama vůbec neměla tzv. jinou psychosexuální orientaci a vůbec nebyla v nějakém ohrožení ze strany úřadů, sociálních pracovnic, otce, příbuzných či kohokoliv jiného. Vlastně nikdo ji z jejích „nemateřských postojů“ ani nepodezíral.

Naopak případů, kdy až z vyšetření vyplynulo, že tato matka je „nemateřská“ a že není fair vůči jejímu dítěti (nebo dětem), aby právě ona je vychovávala, jsem poznal hezkých pár stovek. Ba ve výzkumu psychické deprivace a subdeprivace jsme si na tento problém mohli tzv. „sáhnout“ cíleně a vyzbrojeni statistickou metodikou.

Takových případů najde každý už déle polem pracující psycholog ve své dokumentaci jistě aspoň několik. Mně teď naskočil jeden zvláště instruktivní. Matka (čili tchyně, už dávno rozvedená) s dcerou (matkou chlapce, o něhož jde) vytvořily spojenectví proti otci dítěte. Rozvod a snaha vyřadit otce z chlapcovy výchovy. Otec vystaven velmi ponižujícímu jednání, nakonec obviněn ze sexuálního zneužívání chlapce, což je zajisté v rozvodovém konfliktu houfnice kalibru nejtěžšího. Musel podstoupil nejrůznější vyšetření, aby dokázal svou „normálnost“. Tu sice ve znění všech znaleckých posudků osvědčil, avšak soud stejně prohrál. Návštěvy syna mu byly povoleny ve velmi omezené míře, z obavy před jeho zhoubným působením na dítě. V té době se teprve otec seznámil s bývalým rozvedeným manželem své tchyně a otcem své bývalé manželky a s hrůzou poznal, že jeho nynější případ se případu tchánovu podobá jako vejce vejci. Nevzdával se, čekal. Za dva roky mu bývalá manželka s bývalou tchyní chlapce samy přivedly a předaly do péče! Chlapec je prý už velký, nevědí si s ním rady, potřebuje mužské vedení. Právní úpravy se konaly až dodatečně. Otec s chlapcem se odstěhoval z dosahu matky a tchyně – a dál, pokud vím, se už nic zlého nedělo.

Rozhořčené matky

Nemohu se zbavit dojmu, že v některých případech (nedovedu odhadnout procento, ale zanedbatelné asi není) si právě tyto „nemateřské matky“ dokazují (ať už pod tlakem „obecně respektovaných postojů“, či z obrany své identity) svou „mateřskost“ rozhořčeným, přehnaně úporným, zoufalým bojem o dítě proti otci a jeho spojencům. Jde ne tak o to dítě neztratit (to mnohdy otci ani nenapadne) jako dítě otci „vyrvat“, uhájit si je proti všem, ukázat se „matkou s velkým M“, o jejímž zájmu o dítě nemůže být pochyb. Vedlejším produktem této snahy je ovšem co nejhlubší ponížení a zošklivení otce před veřejností a před dítětem. Že manželé kdysi spolu žili, že se vřele milovali, že toto dítě spolu zplodili, to jde nyní zcela stranou – a zdá se mi to velice příznačné. A že advokáti a „jiná havěť“, jak říká Petr Šmolka, si v takovém boji přijdou na své, je také, myslím, symptomatické. Když pak je otec zdeptán, slavného vítězství je dosaženo, „mateřskost“ je soudně prokázána a není proti komu bojovat, je naděje, že se ke slovu dostanou rozumové a citové složky osobnosti vítězné ženy. Pak teprve je schopna věcně hodnotit blaho a budoucí prospěch svého dítěte. Jestliže však boj donekonečna pokračuje, takové naděje není. Ba není ani cesty zpět, protože hořkostí se nahromadilo příliš mnoho.

Již vícekrát se mi stalo, že rozhodnutí otce za takovýchto okolností prostě nebojovat a přijmout ponížení své rodičovské identity, bylo ve skutečnosti jeho vítězstvím. Jeho vliv na dítě se pak zpravidla překvapivě rozšířil a prohloubil. (Avšak vysvětlujte něco takového bojovným otcům a ještě bojovnějším jejich advokátům – i oni jsou pod tlakem „obecně respektovaných postojů“ dnešní naší společnosti.)

Dát dítě cizím rodičům

Ale já jsem tu chtěl mluvit ještě o jednom případu, kdy „logika obecně respektovaných postojů“ pracuje proti blahu dítěte, a to jednou v souladu s „nerozumným“ a citově nevyspělým postojem matky, podruhé naopak právě proti jejímu citově vyspělejšímu postoji. Mám na mysli případy, kdy se matka vzdává svého dítěte ve prospěch budoucích osvojitelů nebo pěstounů a kdy je pak eventuálně chce zase zpět. Novela zákona o rodině sice časné přijetí dítěte náhradní rodinou teď poněkud ztížila, ale zase ne tak tragicky, aby se to nedalo nějak vyrovnat. Daleko větší problém než v legislativě, domnívám se, vězí právě v onom postoji ke „krkavčím matkám“. Tady jde totiž ještě o hlubší zásah do mateřské identity ženy, než v případě rozvodovém. V rozvodu mají před zákonem na dítě oba rodiče stejné právo – v našem případě se však vlastní dítě matky, na něž jen ona má právo, dostává cizím manželům, kteří soudním aktem rodičovských nebo pěstounských práv k jejímu dítěti nově nabývají.

Problém má dvojí podobu. Žena dítě porodila a pak třeba i déle vychovávala (sama nebo s pomocí někoho dalšího) a nyní na podkladě více objektivních či více subjektivních důvodů se ho vzdává. Co si o ní myslí tzv. veřejnost? Jakému tlaku je vystavena? A přitom, jak ukazují např. studie ředitelek kojeneckých ústavů už z let padesátých a nově zase třeba práce J. Severové z jedné pražské porodnice, většinou vůbec nejde o rozhodnutí neuvážené a nezodpovědné, nýbrž právě naopak uvědomělé a vedené vyšším mateřským postojem než jen postojem vlastnickým.

V poslední době jsme však byli svědky i několika případů, kdy dítě ženy, která z nějakého důvodu neprojevovala mateřský zájem o dítě (nebo pro psychiatrické onemocnění takový zájem ani dobře projevit nemohla), se dostalo do pěstounské péče. Tam přirozeně citově zakotvilo, žilo víceméně normálním životem, ale pak se najednou stalo předmětem sporu a „zoufalé“ snahy matky o navrácení do její péče. Že se na takovém konfliktu podílejí opět advokáti, sdělovací prostředky a vtíravý zájem veřejnosti, je ovšem nasnadě. Matce by zřejmě psychicky prospělo, kdyby měla dítě u sebe, dítěti by patrně prospělo, kdyby nadále žilo ve svém nynějším prostředí, které už dávno přijalo za své. Veřejné mínění je na straně matky, která se domáhá „svého“(!) dítěte. Nakonec i někteří odborní pracovníci se vysloví v její prospěch a nabízejí další pomoc při navázání nového vztahu s dítětem a při dalším výchovném vedení. Matka dítě s radostí, nadšením a důvěrou ve své „mateřské“ schopnosti získává – a za měsíc je vrací zpět, protože je zklamána jeho chováním a neví si s ním rady. Cítí se podvedena.

Podle mého mínění nesvědčí právě o „mateřské“ citové zralosti ženy, chce-li za takových okolností své dítě vytrhnout z prostředí, kde je mu dobře, a uvést je do nejistého, problematického, rizikového prostředí svého. Veřejnost je však zatím rozhodně na její straně.

Druhým vydáním „krkavčích matek“ jsou ty (zatím, bohužel, jen) ojedinělé případy žen, které v případě svého nechtěného těhotenství vědomě odmítnou interrupci s výhledem na předání svého dítěte po porodu do adopce bezdětným manželům. Tyto ženy už během těhotenství jsou vystaveny ještě většímu odsuzujícímu nátlaku „z logiky obecně respektovaných postojů“ než matky předchozí kategorie. „Proč jste si to nedala vzít,“ je otázka, jíž jsou vystaveny dnes a denně, než se dítě narodí. A „proč jste si je nenechala? – jak jste se ho mohla vzdát? – a víte, kde je? – a to nechcete vědět, jak se mu daří?,“ jsou otázky vyslovené i nevyslovené dnes a denně potom, co nepřinesla dítě z porodnice domů. Jak tady terapeuticky působit? Léčit matku? Nebo veřejné mínění?

Terapii veřejného mínění se říká osvěta. Myslím, že je to docela vhodný výraz, má co dělat se světlem – v tomto případě se světlem poznání. A jakožto psychologové, myslím, neujdeme tomu, abychom se neangažovali na této osvětové cestě, byt třeba nepopulární a klopýtavé.