Výchova je, když…

Dobře je to proto, že dokázalo celým srdcem přijmout děti, které k nám přicházely z DD. Že nikdy nikomu vědomě neublížilo, dokázalo podpořit a pohladit po duši každého, kdo to potřeboval. Že z něj vyrostl člověk schopný empatie a lásky.

Špatně je to proto, že se těžko přetěžko smiřuje s podrazy, s nestálostí přátel, s nespravedlností…a s rozchodem s jednou slečnou. Píše depresivní básně, plné něhy. Kouří. Chodí mezi kamarády, bloudí mezi nimi, a není šťastný. Jezdí na akce, které přebijou bolest…Je mi smutno a ráda bych mu pomohla, jenže už jsme překročili tu hranici, kdy můžu pofoukat místo, které bolí.

Kouření je nejvíc vidět, a je nejvíc kritizováno. I námi. Domlouvala jsem svému synkovi, že by kouřit neměl, a on se na mě podíval zraněnýma očima: "Chtěla bys radši, abych bral antidepresiva? Myslíš si, že je to menší zlo? Že otrava chemií je menší zlo než otrava nikotinem? Mně to POMÁHÁ, chápeš?"

A na moje povzdechnutí, že jsme snad měli děti vychovávat přísněji, se mě překvapeně zeptal: " MAMI! To myslíš vážně? Myslíš si, že kdybyste byli přísnější, že JÁ bych byl jinej?! Možná navenek, ale uvnitř - uvnitř bych to byl pořád JÁ, pořád bych byl takovej, jakej jsem…jenom vy byste o tom nevěděli…"