Výtvarka se povedla

Když bylo mé nejstarší dceři pět, měla jsem dvě další malé holčičky a bohužel žádný „nárok“ na školku. Do mateřské školy u nás nepřijali dítě, které mělo maminku na mateřské dovolené. Dcera ovšem byla (a je) hyperaktivní a doma se poměrně nudila. A tak jsme začali hledat nějaký kroužek. Našli jsme výtvarný kroužek v místní ZUŠ a bylo to moc fajn. Kroužek totiž probíhal dopoledne a trval tři a půl hodiny. Výtvarka nám tedy na jeden den v týdnu „suplovala“ školku, Maki měla aktivitu, která byla jen její, časem si tam našla kamarády a já jsem měla čas na mladší dcery.

Nabízí se otázka, proč jsme dceru nezapsali do více kroužků, když jí výtvarka tak svědčila. Podstatnou rol i v našem rozhodování hrála finanční stránka věci, na další kroužky jsme neměli peníze. Navíc to bylo před více než deseti lety, kdy nabídka kroužků pro předškolní děti byla ještě minimální a najít opravdu dobrý kroužek nebylo zrovna lehké.

Ale když teď vidím děti jedněch svých kamarádů, které navštěvují minimálně jeden kroužek denně, říkám si, že méně je někdy více. Ty děti stihnout dramaťák, hudebku, tenis… a ve výsledku jsou neuvěřitelně rozlítané. Navíc nemají čas si obyčejně pohrát. Myslím, že to není to pravé, přelétávají od aktivity k aktivitě, neučí se soustředit na jednu věc.

Ve výběru kroužků pro své děti jsem se vždy snažila reflektovat zájmy svých dětí. Všechny holky měly vztah ke keramice, a tak několik let chodily na keramický kroužek. Simona v podstatě „z donucení“ začala hrát na zobcovou flétnu, měla totiž silné astma a flétna byla jednou z možností, jak ho zmírnit. Dneska hraje obstojně na klarinet a dušnosti jsou v podstatě pryč; nedá se říci, že by měla nějaký velký talent, ale zase je neuvěřitelně houževnatá a když se do něčeho zakousne, tak to hned tak nevzdá.

Také jsem chtěla, aby holky měly nějakou aktivitu, která je bude rozvíjet jako osobnosti a povede je k dobrému vztahu k lidem a přírodě. Po nevydařeném experimentu s přírodovědným kroužkem ve škole dcery zakotvily ve Skautu a je to to nejlepší, co mohly najít (ten přírodovědný kroužek nebyl moc dobře vedený; ne že by se dětem nelíbilo, že se pokaždé koukají na filmy o zvířatech, ale to jsem si opravdu nepředstavovala, mám dojem, že v lese byly snad jednou).

Líbí se mi, že Skaut není uzavřená, elitní společnost, do jejich družinek chodí děti z různorodého sociálního prostředí, a tak se děti přirozeně učí komunikovat s různými lidmi. Taky občas musejí něco vydržet - když jim výprava proprší, není to žádná selanka. Dále se domnívám, že se na výběru kroužků musí podílet i dítě. Simona si třeba prosadila kroužek ping-pongu (i když jí to po pravdě moc nejde, ale ona se umí s věcmi poprat). Další věcí je, že dítě by si nemělo jen vybrat, ale také u kroužku nějakou dobu vydržet. Nelíbí se mi, když dítě po měsíci řekne, že už ho to nebaví. Nemám ráda násilí, ale myslím, že by se děti měly vést k tomu, aby cítily zodpovědnost za to, co si vyberou. Když se celá rodina přizpůsobí jejich rozvrhu a ony se pak rozhodnou, že tohle nechtějí a místo keramiky zatouží třeba po baletu, trvala bych na tom, že „dochodí“ to, co mají zaplaceno, a až pak bych přistoupila na změnu. Samozřejmě ne za každou cenu; pokud by v kroužku byl zásadní problém (šikana, pochybný vedoucí…), změně bych se nebránila. Nabídka kroužků pro předškoláky je dnes ohromná. Pokud bych ale teď vybírala, rozhodovala bych se podobně jako když byly moje dcery malé. Nejdřív bych si vymezila aktivity, které je opravdu zaujmou a budou je i rozvíjet (třeba ta zmíněná výtvarka). Pak bych hledala vhodnou organizaci, která kroužek zajišťuje. Nevím, jestli bych „šla“ do dnes tak populární angličtiny - rozhodla bych se podle toho, jestli by dítě mělo šanci pokračovat i v první třídě.

Myslím, že ale podstatná je osobnost dítěte - hledala bych nejen kroužek, kde se naučí nějakou dovednost, ale i takový, kde je dobré klima a prima vedoucí. Určitě bych nechtěla nic, co je zaměřeno na výkon a kde se děti nějak srovnávají. Vím, že soutěživost je přirozená vlastnost, ale nechci ji podporovat. Někteří rodiče se obávají, zda jejich dítě, pokud neprojde kroužky tak jak jeho vrstevníci, bude konkurenceschopné a nebude mít nějaké nevýhody. To ale není jednoznačné, jde o to, co míníme oním „obstát“. Maki určitě měla jistou nevýhodu v tom, že nebyla zvyklá komunikovat s vrstevníky a nezažila to, co se normálně děti naučí ve školce. Ale my jsme leccos suplovali doma, byla to doba, kdy jsem s dětmi chodila pravidelně do muzeí, divadel, snažila jsem se sama řešit předškolní přípravu, takže v tomhle žádnou nevýhodu neměla. Občas se od ní ale ještě teď dozvím, jak ji mrzí, že nechodila do školky nebo že jsme ji nezapsali do hudebky. Mě zase štve, že jsem chodila nejen do školky, ale i do jeslí, a že jsem pod nátlakem docházela „do klavíru“. Takže kdoví, co by mi vyčítala, kdybych ji „proháněla“ z kroužku na kroužek.

Autorka je speciální pedagožka, matka tří dcer.